Přejít k hlavnímu obsahu

Přihlášení pro studenty

Přihlášení pro zaměstnance

eva_hlavackova_8_155273.jpg

Published: 19.11.2020

Říká, že pověst zdravotních sester utrpěla televizními seriály. Ty snížily prestiž této profese. A domácí porody by prý nemusely být tak časté, pokud by zdravotníci uměli mluvit s pacienty. Původně dětská sestra Eva Hlaváčková už skoro dvacet let učí na Fakultě zdravotnických studií. Stála u jejího zrodu a dýchala by za ni.

Je špatná komunikace hendikepem zdravotníků?

Ano. Je to velká slabina českého zdravotnictví.  Často si pacienti stěžují právě na komunikaci. Hodně to zdůrazňuji jak studentům v předmětu Zdravotnická psychologie, který učím na fakultě, tak zdravotníkům v kurzech Komunikace s pacientem, které vedu v rámci celoživotního vzdělávání.

Co studentům říkáte?

Že musí mít o pacienta zájem. Musí umět komunikovat doslova celým svým tělem. Je důležité, aby si uvědomili, že k lidem promlouvají verbálně i neverbálně. Verbální komunikaci se můžeme naučit, ale přesto vyzní falešně, pokud neladí s neverbální komunikací. Nezájem může být vidět v očích, v mimice obličeje, že máme naspěch, nebo když k pacientovi přijdeme neupravení.

To by měl mít v sobě už uchazeč o studium, ne?

Určitě je výhoda, když to v sobě má. Když je to extrovert, který má zájem o lidi, rád si s nimi povídá a umí jim naslouchat. Tohle je naprosto klíčové. Musí také chápat, že život je pestrý a názory lidí různé. Proto by zdravotníci neměli hodnotit a srovnávat. V jejich komunikaci je často znát mocenský a direktivní přístup, takzvaný rodičovský styl komunikace.

Tohle nesmíš, tohle musíš…?

…tohle je špatně a tohle nebudete dělat. My víme nejlépe, jak to máte dělat. Přesně takhle. Naopak je potřeba umět navázat vztah. Nemyslím hluboký citový, ale jako zdravotní sestra bych měla poznat hodnoty člověka. Co pacient chce a co potřebuje. Jsem přece pomáhající profese, tak mám pomáhat lidem, jak oni potřebují, ne jak potřebuji já.

Zdravotníci si málokdy uvědomují, jak velkou mají moc. A málo s ní umějí zacházet. Sestra má obrovskou moc vůči pacientovi a může ji zneužít už jen tím, že bude pacienta soudit. Stačí o něm říct, že nespolupracuje. Když mu dá tuto nálepku, tak se to s ním potáhne. Ovlivní to postoje a přístup ostatních. A přitom je to právě ona, která může spolupráci pacienta ovlivnit.

Tomu se říká empatie…

Empatie je hodně profláknuté slovo a každý se jí dost ohání. Hodně lidí si myslí, že empatie znamená usmívat se a být příjemný. Je to přitom docela složitý proces, který není jen o vcítění se do druhého, ale i o vmyšlení se do něj. Když se mám vmyslet do pacienta, tak o něm potřebuji něco vědět a napojit se na něj přes úplně obyčejné věci. I kdybych se ho měla jen zeptat, jestli má rád mátový čaj.

Je na místě humor v komunikaci?

Je to strašně důležitá věc. Může být i černý, ale je třeba vědět, kdy ho použít. Určitě je lepší komunikace s humorem než ta ve zdrobnělinách typu babičko, dědoušku, koťátko, moje zlatíčko… Když se mluví ve zdrobnělinách, je to mocenské. Zdravotní sestra si z dospělého člověka udělá dítě.

Jak společnost dnes vnímá zdravotní sestry?

Pohled na zdravotní sestry hodně ovlivňují média. To, jak a co se o nich píše, jak jsou, nebo nejsou vidět. Domnívám se, že sestrám hodně uškodila řada seriálů, které vykreslují sestru jako tu, která má neustále ruce v kapsách, chodí v botách na podpatku, moc rozumu nepobrala a řeší jenom vztahy. Už před revolucí Dietlův seriál Nemocnice na kraji města ukazoval zejména práci lékařů. Sestra v něm byla vylíčena buď jako hloupá holubička nebo uťápnutá puťka milující pana doktora. Mimochodem v tomto seriálu je krásně vidět, jak medicína, respektive role lékaře, byla ve vztahu k pacientům dominantní. Byl to nadřazený přístup jak vyšitý.

Utrpěla jejich prestiž?

Co se týče sociologických výzkumů, v posledním šetření Centra pro výzkum veřejného mínění v roce 2016 se sestra mezi 26 povoláními umístila na 3. pozici za lékařem a vědcem. Říkám studentům a studentkám, že si prestiž musí budovat. Nikdo jim ji zadarmo nedá. Sestra musí dokázat, že je rovnocenná partnerka lékaře, musí umět přijmout vyšší odpovědnost, musí si sama své profese vážit. Prestiž může ovlivnit ale i řada jiných faktorů. Např. současná koronavirová pandemie prestiž sester dle mého názoru zvýšila. Je mnohem více vidět jejich reálná práce, a té si lidé váží.

Mluvíme hlavně o sestrách… My ale máme na fakultě i jiné obory, které bych nechtěla nijak upozadit. Porodní asistentka je vnímaná jako samostatnější profese, má kompetence vést fyziologický porod, pořád o ně ale v praxi bojuje s lékařem. Záchranáři si už určitou prestiž získali. Jejich práce je atraktivní, akční, jsou to lidé, kteří se umí zviditelnit.

Máme na fakultě také obor Radiologický asistent. Tito zdravotníci stojí obvykle za přístroji, veřejnost o nich mnoho neví. Přitom dělají vysoce specializovanou práci. A další důležitý obor, Zdravotně-sociální pracovník. Jeho absolventi by mohli mít v praxi mnohem větší uplatnění, než v současnosti mají. Jsou připraveni propojovat oblast zdravotní a sociální, což u nás moc potřebujeme. Mohli by dobře fungovat v komunitách, tedy v místech, společenstvích, kde lidé žijí.

Sester je čím dál větší nedostatek. Jak stárne populace, bude jich potřeba mnohonásobně víc. Pomůže v tom tzv. kompetentní sestra?

Kompetence jsou důležité. Celosvětově se hovoří o rozšiřování kompetencí sester.  Podle výzkumů jsou sestry, které se cítí být kompetentní, v práci spokojenější. Už vzděláním získávají určité kompetence, tedy znalosti, dovednosti, zkušenosti a pravomoci. Když nastoupí do praxe, mohou získat další kompetence tím, že se vzdělávají celoživotně.

Sestra je ale stále hodně vnímaná pouze jako pravá ruka lékaře. I když my to dlouhodobě neučíme. Vedeme studenty k samostatnosti a zodpovědnosti. Při výuce studentům říkám: Lékař má svoji pravou a levou ruku, sestra má svoji pravou a levou ruku a za ty ruce se musí chytit ještě společně s pacientem a dalšími odborníky a vytvořit spolupracující tým.

V rámci projektu Kompetentní sestra pro 21. století, který vede děkanka fakulty docentka Jana Holá, se snažíme ve spolupráci s lidmi z praxe nastavit určitý model, podle kterého bude možné kompetence udělovat, přehodnocovat a rozvíjet, který bude propojen s celoživotním vzděláváním, osobním hodnocením a kariérním postupem sestry. Je důležité, aby zdravotní sestry viděly už na začátku své praxe perspektivu, že mají možnost se někam vyvíjet. To je může motivovat v profesi setrvat a může to motivovat i více mladých lidí, aby se chtěli věnovat tomuto povolání.

Jak je to nyní?

Záleží jak kde. Často zdravotní sestra po škole nastoupí k lůžku a stane se sestrou pro všechno, úklidem počínaje, vysoce specializovanou prací konče. Měla by mít možnost nějakého posunu, ne se zacyklit, jak to většinou bývá. Měla by se posunovat a získat jistotu v tom, že pro to, co dělá, má i kompetence.

Má dnes sestra někdy více znalostí než lékař?

Ve svém oboru, tedy ošetřovatelství ano, v medicíně ne. Měla by vědět více o pacientech, protože s nimi obvykle tráví více času.

Když budu například porovnávat porodní asistentku po ukončení studia na naší fakultě a lékaře po ukončení studia na lékařské fakultě, tak naše absolventka má určitě v oblasti fyziologického porodu víc znalostí a umí více věcí. Už během studia musí odvést 40 porodů a ošetřit stovku novorozenců po porodu. Má obrovské zkušenosti, v praxi ale dostává přednost lékař. A obecně je důvěra v lékaře větší. Přitom porodní asistentky mají dlouhodobě kompetence vést fyziologický porod samostatně, bez lékaře. Stále však nemají tolik prostoru, protože medicína si porody uchvátila. A straší, že když budou porody bez lékařů, tak ženy budou umírat.

Stejné to bylo i u záchranářů. Když začínali sami jezdit v sanitce, hned se v novinových článcích objevovaly palcové titulky, že lidé budou umírat, protože budou jezdit sanitky bez lékařů. Ve Finsku přitom tohle už dávno fungovalo. Záchranáři mají vysokoškolské vzdělání, i když to nejsou lékaři. Umí vyhodnotit situaci a rizika, umí se rozhodnout, kdy je nutné zavolat lékaře. Kompetence jsou také o zodpovědnosti a sebereflexi.  Vědět, kde moje kompetence končí. Ne vymezovat se, kdo je lepší.

Jsou zdravotní sestry finančně dobře ohodnoceny?

Určitě dnes lépe, než byly. Vždycky by mohly mít víc peněz na výplatní pásce, jejich práce je opravdu náročná. V porovnání s tím, co si vydělá například programátor, je jejich plat almužnou.

Jací odborníci teď zdravotnictví chybí?

Podle statistik jich chybí mnoho – praktičtí lékaři, zubní lékaři, nejvíce ale sestry. Uvádí se, že u nás je to asi 3 500 sester a porodních asistentek, ve světě cca 23 milionů.

Obecně bychom ale potřebovali odborníky dostat k lidem domů. Na tom je např. založena reforma psychiatrické péče. Co nejméně pacientů přijímat na lůžka do nemocnic. Podpořit je v jejich domácím prostředí a pomoci jim tak, aby dokázali samostatně fungovat. Odborníci v týmu – lékař, sestra, psycholog, sociální pracovník – půjdou za pacienty domů. Zlepší se tak dostupnost i koordinace péče. 

V případě porodu to ale neplatí…

Je pravda, že s porody doma nesouhlasím. Děti by měly přicházet na svět tam, kde existuje okamžitá zdravotnická péče. Rozumím tomu, že některé matky mají negativní zkušenosti s přístupem zdravotníků, a pak chtějí rodit doma. Sama jsem to zažila, když jsem šla rodit. Na sále mi otevřela porodní asistentka s rozzlobeným výrazem a přivítala mě větou: Ježíšmarjá další… V tu chvíli jsem si řekla, tak já snad jdu domů. Zdánlivě nevinná věta, kterou si porodní asistentka v pracovním stresu ulevila, mi zůstala v hlavě dodnes. Důležitá je tedy hlavně komunikace. Když se zdravotnický personál bude chovat lépe, minimalizujeme riziko domácích porodů. 

A zdravotníci nebudou muset ani „žasnout“ nad porodními plány.

To je opravdu červený hadr, já si na vás nesu zbraň a vedu s sebou ještě dulu, svoji ochránkyni. Odborníci to těžko vstřebávají. Vyvolává to zbytečný boj. Žena sice chodí před porodem pravidelně k lékaři, ten ji tělesně prohlídne, změří ji tlak, zváží. Ale baví se s ní někdo o tom, jak by chtěla rodit? Na co by se měla připravit? Co to všechno obnáší? Co píší na internetu? Není čas. Kdyby s ní někdo dlouhodobě komunikoval, kdyby jí řekl, tady jsou takové a takové možnosti, pojďme společně hledat tu, která vám nejlépe vyhovuje, nebude mít žena potřebu mávat papírem popsaným radami z internetu. Když bude zdravotník vstřícný a otevřený, většinou se s rodičkou nakonec domluví.

Byla jste u toho, když vznikala Fakulta zdravotnických studií. Jak jste začínali?

Začínali jsme před 18 lety, na tehdejším Ústavu zdravotnických studií. Bylo to na zelené louce. Na koleně. Šli jsme do neznáma, z mlhoviny vznikla planetka. S kolegy jsme nastoupili do rychlíku a svištěli formou „nezastavujeme, ať nemáme zpoždění“. Na jedné straně jsme nevěděli, do čeho jdeme, ale zároveň jsme měli jasnou představu o tom, jak by měla fakulta fungovat. Ke klíčovým zakládajícím osobnostem patřila dr. Jana Škvrňáková, která byla dlouho ve vedení, a profesor Arnošt Pellant, první děkan fakulty. Oba udělali spoustu práce a podnikli řadu kroků k tomu, aby fakulta vznikla, prospívala a my mohli vzdělávat své odborníky. A pomohlo nám mnoho osobností z tehdejší Krajské nemocnice Pardubice, ze Střední zdravotnické školy v Pardubicích a z univerzity.  Za všechny bych jmenovala tehdejší rektory profesora Jiřího Málka a profesora Miroslava Ludwiga. Náš rychlík jede pořád dál a já v něm. Jsem na fakultě už 18 let. Jsem srdcař. Někdy mám pocit, že na fakultě musím zemřít.

Jaké studijní programy byly ty první?

Byl to studijní program Ošetřovatelství s obory Všeobecná sestra a Porodní asistentka, jehož akreditaci jsme získali na konci roku 2001. Teprve pak mohl vzniknout Ústav zdravotnických studií.  Jejich příprava byla velice náročná, protože u obou oborů došlo v té době k velkým změnám ve vzdělávání. Hodně jsme spolupracovali s pardubickou nemocnicí. Na ni jsme byli úzce navázaní, bez ní by nevznikl žádný obor. V akreditaci studijních oborů Všeobecná sestra a Porodní asistentka jsme byli průkopníky. Naše obory byly Ministerstvem zdravotnictví ČR zveřejněny jako vzor pro další vzdělavatele. Na to můžeme být pyšní.

Kam jste se za osmnáct let posunuli?

Udělali jsme si jméno. Studenti mají trvalý zájem u nás studovat, lidé z jiných škol a z praxe nás berou jako důvěryhodnou organizaci, oslovují nás se zájmem o spolupráci, žádostí o názory, členství v odborných společnostech, radách. Mají chuť s námi spolupracovat, protože máme kvalitní obory, odborníky i absolventy. Mnoho absolventů je dnes našimi kolegy, z toho mám velkou radost.

V roce 2019 se Fakulta zdravotnických studií stala ve své kategorii Fakultou roku.

Moc mě to těší. Ty hlasy nám dali studenti a možná i absolventi. Toho si vážím.

Vaše fakulta se věnuje také výzkumu, například excelentní vědecký tým MUDr. Jana Vodičky.

Doktor Vodička působí jako přednosta na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku v Pardubické nemocnici. Dlouhodobě se zabývá čichem a má vynikající výsledky. Ale týmů, které dělají výzkum, je víc. Tým kolem děkanky Jany Holé řeší projekt Kompetentní sestra pro 21. století, kolegyně Jana Škvrňáková a kolega Vít Blanař se dlouhodobě věnují vyšetřování sluchu u novorozenců. Dlouhodobě se na fakultě zabýváme kvalitou a bezpečím zdravotní péče, kvalitou života. Máme řadu interních projektů, které jsou sice menší, ale mají významný dopad do praxe.

Do výzkumu se mohou zapojit i studenti. Problém je však ten, že u nás je magisterské studium v kombinované formě (dálkově), což komplikuje vědeckovýzkumnou činnost. Studenti pak nemají tolik času a prostoru, aby byli více na fakultě. Obrovská výhoda je naopak v tom, že mají úzké spojení s praxí a mohou z ní i do ní něco přinést.

Snažíte se přinášet na fakultu i zahraniční metody výuky?

Ano, zavádíme atraktivní metody, díky kterým se studenti lépe učí. Kdysi jsem byla v projektu, který byl právě zaměřený na tyhle metody, byli jsme i na stáži v Holandsku. Bylo to aktivní, dynamické učení, např. metodou učení založeného na řešení problému. Učilo se po skupinách 4-5 studentů. Museli diskutovat k určitému problému, který si sami nastudovali, byli vedeni k osobní odpovědnosti za výuku. Vyučující je jen usměrňoval, pomáhal jim dosáhnout stanovených cílů. Nestál před plnou posluchárnou a nepřednášel.

Jaké inovativní prvky už využíváte na fakultě?

Důležité je dobře studenty připravit na reálnou praxi. Zavádíme výuku a zkoušení formou simulací, při výuce záchranářů dlouhodobě využíváme tzv. modelové situace - spolupracujeme při nich i s integrovaným záchranným systémem a studenti řeší třeba i hromadná neštěstí. Studenti nižších ročníků dělají modely těm starším a naopak. Vše se velmi podobá reálné praxi. Mimochodem hraní rolí je v zahraničí velmi oblíbená forma výuky, dokonce fakulty často spolupracují s herci. Nebo dělají herce zdravotní sestry v důchodu, které mají zkušenosti. Například na 3. lékařské fakultě v Praze mají k dispozici profesionální herečku, která je schopná zahrát i zoufalou matku po smrti svého dítěte.

Simulačních center je ve světě celá řada. V Norsku jsem viděla kruhovou posluchárnu, po jejímž obvodu je postavené nemocniční oddělení, uprostřed technická místnost, z níž technik nastavuje parametry na simulátorech, a posluchárna. Práce studentů u lůžka je přenášena na obrazovku posluchárny, kde je ostatní mohou sledovat a následně jejich postupy analyzovat a hodnotit spolu s vyučujícími. A student sem může jít cvičit i sám. Tohle by se mi u nás také líbilo.

Na co jste na fakultě pyšná?

Především na lidi, kteří dělají fakultě dobré jméno. Je jedno, jestli to jsou zaměstnanci, studenti nebo absolventi. A pak na průkopnické projekty, které rozvíjíme, například již zmíněné modelové situace nebo supervize, které studentům pomáhají především v sebepoznání a v překonávání bariér. V neposlední řadě na kvalitní vybavení. Máme mnoho moderních cvičných modelů a pomůcek, včetně celotělových simulátorů dospělých i dětí, na kterých můžeme se studenty trénovat řadu reálných situací z praxe. V současné době připravujeme operační sál pro výuku perioperačních sester.

Jakým směrem by se fakulta měla ubírat dál?

Důležité je sledovat trendy, být v kontaktu s lidmi z praxe. Připravovat programy, které budou nejenom atraktivní pro studenty, ale také společensky potřebné. Musíme umět podchytit potřebu nových oborů, a nezůstávat jen u těch, které máme. Posílit vědu a posunovat výzkum tím směrem, jakým se posunuje společnost. Více využívat informační technologie, které ve výuce studenty baví. A my akademici? My se musíme naučit komunikovat s nejmladší generací Z a s generacemi, které přijdou po ní. Cesta není snižovat na ně nároky, to nemůžeme, protože zdravotnická profese je opravdu náročná. Můžeme se ale studentům více přiblížit, abychom jim lépe rozuměli.

Mgr. Eva Hlaváčková, Ph.D. (*1961)

Profesí dětská sestra a pedagožka. Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Pardubicích a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor Učitelství pro střední zdravotnické školy. Doktorské studium absolvovala na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice působila 8 let na pozici vedoucí katedry a 4 roky na pozici proděkanky. V současné době je garantkou celoživotního vzdělání. Ve své práci se zaměřuje na psychosociální souvislosti ošetřovatelské péče, kvalitu a bezpečí péče, kvalitu života a historii ošetřovatelství. Jejím největším koníčkem je zahrada, květinové vazby a byliny. Byliny pěstuje, sbírá, suší, nakládá, míchá a rozdává pod značkou Eviny byliny.

Tento text najdete v exkluzivním vydání 100. vydání univerzitního Zpravodaje v tištěné i on-line podobě.