Políbená ohněm

1. 2. 2019
Absolvent univerzity

Pavlína Havlenová (25). Medailistka z řady domácích i zahraničních extrémních hasičských závodů. Pracuje jako zdravotnická záchranářka, jezdí se sanitkou, kterou někdy i řídí. Narodila se v hasičské rodině, tatínek je profesionál. Přes hasičské kroužky se dostala do sboru dobrovolných požárníků v rodné Vladislavi na Třebíčsku, kde působí dodnes. Na Univerzitě Pardubice vystudovala obor zdravotnický záchranář.

Její sport patří mezi nejrozšířenější v České republice a ona sama platí v Evropě za špičku. Přesto její jméno zná jen málokdo. Pavlína Havlenová totiž sbírá medaile v hasičském víceboji. Zatímco při závodech šplhá v plné výstroji na vysoké věže, v civilním povolání chvátá za zraněnými v sanitním voze.

Máte ráda oheň?

To jsme na psychotestu? Zapomněla jsem, co na tuhle otázku odpovídat. Jo, ráda do něj koukám, ale ještě jsem žádný úmyslně nezaložila.

O lidech se zrzavými vlasy se říká, že jsou políbení ohněm...

To mě nikdy nenapadlo. Ale je to moje opravdová barva vlasů.

Zasáhlo vás loňské rekordně horké léto? Vyjížděla jste jako dobrovolná hasička častěji k zásahům?

Ne, vůbec. Jsme totiž jednotka páté, nejnižší dobrovolnické úrovně. Ta se určuje podle toho, kolik dá obec do sboru peněz a kolik sežene lidí, podle čehož se pak vyhodnotí připravenost jednotky a stanoví doba, do které musí vyjet. Čím vyšší úroveň, tím nižší doba. V našem případě je to dvacet minut. Ve druhé úrovni už hasiči drží i služby a jsou vlastně poloprofíci. My z páté vyjíždíme tak maximálně jednou za léto, když v dědině začne hořet pole. Naštěstí jsme loňská extrémní vedra nijak nepocítili, pole jsem hasila naposledy před dvěma roky.

U vás tedy žádné rychlé sjíždění po tyči nehrozí, že?

To opravdu ne, ale někteří poloprofesionálové je mají. Zrovna tuhle součást na hasičských stanicích vždy obdivuji. Třeba v Ostravě, kde přespávám při cestě na závody do Polska, mají krásné americké skluzy. A také u profíků v Třebíči, kde trénuji. Ale přiznám se, že se dost bojím do nich naklonit a sjet dolů.

Vás nikdy nelákalo stát se profesionálkou?

V Česku to bohužel nejde. Zakazuje to legislativa, třeba kvůli tahání těžkých břemen. V Evropě nemohou holky na výjezdy kromě nás už jen na Slovensku a v Maďarsku, jinak všude ano.

Nemrzí vás to?

Trošku. Asi by mě to bavilo. Ale jsem se svou prací spokojená, navíc je té hasičské dost podobná. Třeba v Anglii však naše omezení vnímají jako diskriminaci. I moje polská kamaráda Agnieszka, velitelka hasičské čety z Krakova, vždy přijde a zeptá se: „Tak co, už můžeš být konečně profesionálka? A už s tím něco děláte? Musíte s tím něco dělat!“ Já jsem ale spokojená i tak, rozhodně nechci dělat nic pro to, abych byla první holka, která bude sloužit u profesionálních hasičů.

Hasičské řemeslo se ve vaší rodině dědí napříč generacemi. Je něčím specifická?

Baví nás trávit volný čas s další hasičskou rodinou. Tatínek je stále profesionální hasič, vzhlížela jsem k němu. Potom navíc začal jezdit na závody TFA (Toughest Firefighter Alive, v překladu Nejtvrdší hasič přežije, pozn. red.), mně bylo třináct a chtěla jsem být u toho jako divák. A pak si to samozřejmě vyzkoušet.

Předpokládám, že byl proti…

Říkal, že ne, že jde o strašně náročný závod. Šla jsem pak dělat přijímačky na vysokou školu pro záchranáře a k překvapení všech je zvládla. Jejich součástí byl fyzický test a já nikdy nebyla zrovna sportovní talent. Na zdrávce jsem měla dokonce trojku z tělocviku a na vysoké málem nešla ke státnicím kvůli gymnastice – tři roky jsem trénovala výmyk! Po přijímačkách jsem ale zkusila tátu přemluvit znovu, tentokrát povolil a pustil mě na závody v Telči. Zdárně jsem je dokončila a během studia na vysoké začala aktivně závodit. Na koleji mě navíc shodou náhod přiřadili k Hance Havlíčkové, další výborné závodnici.

Odmalička jste procházela dětskými hasičskými kroužky. Budovala jste si svůj sen od raného věku?

Já si z nejmladších let pamatuji jen to, že všude kolem mě byli hasiči. V sedmi letech začal strejda trénovat malé kluky a já se k nim přidala. Pak to šlo ráz na ráz, přiřazovali mě k volným postům, které jsem dost střídala. Moc mi to nešlo. Chvíli jsem tahala hadice, chvíli byla u stroje… Pomalu jsem si prošla vším, strašně mě to bavilo, ale v pubertě se družstva začala dělit na holky a kluky. A já byla jediná…

Co bylo dál?

Začala jsem po okrese pendlovat mezi dobrovolnickými sbory. Šlo pořád o požární sport, týmové útoky, co znají lidé z každé dědiny. Spojit savicové vedení („hadici“, pozn. red.) s mašinou, která tlačí vodu dopředu, a pak trefit terč načas. Tápala jsem mezi vesnicemi, nakoukla i do extraligy, až mě chytly závody TFA. Byla jsem v nich docela dobrá. Aby ne, bylo nás jen pár poblázněných holek, co byly v mužské kategorii rády, že vůbec dokončily závod. Ženské kategorie tehdy vůbec nebyly, konkurence minimální. Po krůčcích ale přibývaly soupeřky a mně se začalo víc a víc dařit i na větších závodech.

Pomyslela jste si někdy, že by vám průprava ze závodů pomohla při reálném zásahu?

Snad jen při hašení zmíněného pole. Nezdá se to, ale je strašně náročné běhat v plné výstroji mezi řádky slámy. Tehdy jsem si říkala: „Jsi jediná holka mezi chlapama, tak to vydržíš.“ Stejně jako na závodech! Nejvíc mi ale v životě pomohly teoretické znalosti ze Závodů požární všestrannosti. Naučili nás tam třeba, co čím hasit, jak zacházet s pojistkami, zdravovědu, topografii, základní uzly, z toho žiji dosud. Spousta věcí mi zůstala v hlavě a pomohla v naší jednotce.

V závodech TFA jde především o rychlost, sílu a mrštnost – není třeba nic vymýšlet. Co vás žene k tomu vydat ze sebe maximum? Představíte si reálnou situaci?

Nad tím při závodě moc nepřemýšlím. Maximálně si říkám na startu – až nebudeš moct, představ si pod figurínou někoho, koho máš ráda. Nakonec to tak ale vůbec nefunguje a většinou si samotný závod ani nepamatuju. Jedu na automat, v závěru navíc veškeré myšlenky přebíjí bolest.

Co vás bolí?

Po závodě nejdřív ruce, pak nohy, hlavně stehna, a nakonec úplně všechno.

Účastníte se i neméně náročných závodů FCC (Firefighter Combat Challenge), v jednom jste se nedávno dostala pod časový limit tři minuty.

Můj aktuální rekord je dvě minuty čtyřicet sekund. Pořád je ale kam se posouvat – absolutní rekord je jedna minuta osmačtyřicet sekund! Nemyslím si, že bych to dokázala někdy atakovat.

Trasa a pořadí překážek jsou po celém světě stejné?

Ano, navíc ženy nemají oproti mužům žádné úlevy, norma je dána. Podobně jako v atletice v závodech na sto metrů. Jednou je ale povrch rychlejší, jindy pomalejší. Záleží i na tom, jak dobře jedou kaisery.

Co to je?

Závaží na ližinách o váze dvaasedmdesáti kilogramů, do kterého mlátíme čtyřkilovou palicí mezi nohama a posouváme o určenou vzdálenost. Když jedou dobře, máme lepší časy, když hůře, třeba v dešti, tak naopak. Občas tak svůj výkon nehodnotím podle času, ale srovnávám ho se Slovinkou, která patří mezi nejlepší závodnice. Když je rozdíl do devíti vteřin, jsem ještě spokojená, půl minuty už je horší.

Jak jdou v tomto případě překážky po sobě?

Nejprve na sebe hodíme dvacetikilovou hadici a vyběhneme tři patra, buď po připraveném lešení, nebo na železnou věž. Nahoře ji odhodíme do připravené bedny a ručkováním taháme nahoru podobně těžké závaží na laně. Pak po jednom schodu sbíháme dolů, nesmíme žádný přeskočit, jinak hrozí penalizace. Následuje výše zmíněný kaiser, kde zase nesmíme minout, jinak máme další penaltu. To s aktivním dýchačem na obličeji taky není úplně jednoduché.

Maska vám pomáhá, nebo je to naopak další komplikace?

Já ji mám ráda, vytvoří kolem mě bublinu, jsem uzavřená ve svém světě. Slyším jen své dýchání a lidi kolem moc nevnímám. To je pro mě závodní blaho. Je ale třeba se v ní naučit dýchat. Ne jako pes, ale hluboký nádech, pauza a pomalý výdech. Můžu si tam dát i spršku, zmáčknu tlačítko a přístroj mi ofoukne obličej. V takovémto závodě to ale nestihnu využít, to spíš až v jiném, kdy třeba vybíháme v Polsku solný důl, šedesát čtyři pater… To vše alespoň v šestnáctikilové výstroji.

Vraťme se k závodům FCC, v nichž budete brzy reprezentovat Česko v Americe. Jaká překážka následuje po kaiseru?

Slalom mezi hydrantovými nástavci, které nesmíme srazit. Potom vezmeme zavodněnou hadici, s níž běžíme třicet metrů, rukama rozrazíme dveře, lítačky, a proudem vody trefujeme terč, dokud nepadne sklopka. Uzavřeme proudnici, položíme hadici a naopak sbíráme ze země osmdesát kilo vážící figurínu, kterou předepsanými úchopy dovlečeme do třicet metrů vzdáleného cíle.

Do světové špičky patří ještě Slovinky a Polky. Jaké máte vztahy? Panuje mezi vámi rivalita?

To nejhezčí na tomto sportu je, že na evropské úrovni je nás deset dvanáct, co se opravdu rády vídáme a jezdíme za sebou i na dovolenou. Na závodišti jsme sice soupeřky, ale nepřejeme si nic špatného.

Závodí se i jinde než v západní a střední Evropě a Severní Americe?

Je pravda, že jde spíše o „zápaďácký“ sport. Ale i na Východ se začíná pomalu dostávat, i když tam vládnou zejména ty dříve zmíněné týmové útoky, klasický požární sport. Závody FCC už proběhly i v Indii. Největší tradici mají ale jednoznačně v Americe.

Čím to je?

Členové integrovaného záchranného systému tam jsou pro běžné lidi téměř polobohy. Lidé vás hned vnímají lépe a podobné to je i v západoevropských zemích.

Pro většinu sportovců je top akcí olympiáda. Jaká je to pro vás?

Světové hasičské hry. Platí za jednu z největších sportovních akcí na světě, vlastně jde o olympiádu pro hasiče a policisty z celého světa. Závodí se jak v našich specifických disciplínách, tak v klasických olympijských sportech – v atletice, plavání, cyklistice, střelbě… Naposledy byly v Jižní Koreji.

Závodíte i s profesionálními hasiči nebo policisty. Nemají výhodu, nebývají lépe připraveni?

Chtěla jsem říct, že v Česku mají navrch profíci. Ale zahanbila bych pár kluků – dobrovolníků –, kteří jsou také vynikající. Většinou však stavějí na nějakém profesionálním sportu, nejsou jako já. Ovšem na Slovensku není mezi závodníky snad žádný profesionál a platí za absolutní světovou špičku.

Jak často musíte trénovat vy?

Záleží na ročním období. V létě mám čtrnáct dní pauzu, při které jen běhám nebo jezdím na kole. Jinak je dobré ideálně dvakrát týdně podstoupit tvrdý trénink, ve výstroji, s maskou.

Běháte běžně i mezi lidmi?

Už raději moc ne. Vypadá to strašně! Dnes ale přespávám u tety v Praze a chci ve výstroji běhat v jejím paneláku. Má dvanáct pater, v Třebíči máme maximálně osmipatrový. Většinou ale neběhám na veřejném prostranství. A když ano, snažím se zamaskovat alespoň nápis HASIČI a eliminovat reflexní prvky. Nechci děsit babičky, lidé častou koukají, co se děje.

Vybavení si kupujete sama?

Tuto výstroj (v níž se fotografovala, pozn. red.) jsem dostala od svého prvního sponzora. Není to přímo závodní speciál, ale odlehčený zásahový oblek. Je bezvadný. V běžných jednotkách se kupují ekonomičtější modely, třeba za dvanáct tisíc, ale jsou třikrát těžší než tento. Můj stojí pětadvacet tisíc, boty dalších šest, rukavice dva a helma dalších deset tisíc korun. Je to dost drahý koníček.

Kolik závodů za rok stihnete?

Většinou kolem šestnácti, z toho asi šest FCC závodů po Evropě. Zbytek jsou spíše české závody typu Železný hasič. Každý rok si vytyčím hlavní cíl a ostatní beru především jako trénink.

Kontrolují vás při velkých akcích na doping jako jiné sportovce?

Na velkých závodech ano. Některé holky v Americe už mají svaly spíše jako chlapi. Nechci říct, že užívají doping, ale nějakými přípravky si nejspíš pomáhají. Jednomu namakanému Litevci nedávno přišli na to, že bral koňské hormony.

V reálném životě jste záchranářka. Řídíte i sanitku. To také není zrovna ženské povolání…

Máte pravdu. Teď přes léto jsem byla víc řidič a bavilo mě to. Navíc mívám za úkol i transport pacienta, často je nosím, takže průprava ze závodů se hodí.

Musí to být ale úplně jiný stres, ne?

Někdy je to, zejména v hustém provozu, dost náročné. Ale mě to baví. Lidé se naštěstí začínají učit, jak se sanitkám vyhýbat, a vytvářejí uličky. Většinu řidičů se mi navíc podaří dopředu odhadnout. Jedni vás vidí a chtějí strašně pomoci; i za cenu, že si odřou auto. Další to myslí také dobře, ale už nad tím tolik nepřemýšlejí. Pak jsou i řidiči, kteří nás vidí, ale zároveň nechtějí vidět. Stává se, že mě předjíždějí, i když jedu na majáky.

Nekompenzujete si trochu povoláním záchranářky skutečnost, že se jako dobrovolná hasička k těm nejvážnějším zásahům nedostáváte?

Možná trochu ano, hezky se to spojuje. Často se díky tomu potkávám i s profesionálními hasiči.

Jak si čistíte hlavu po nejtěžších případech?

Třeba právě na závodech, kde musím myslet na úplně jiné věci. Pomohlo mi i to, že jsem vyrůstala v hasičské rodině. Vše jsme otevřeně řešili, chápala jsem odmala, že se dějí i zlé věci a je to součást života. Když jsem šla studovat zdrávku, věděla jsem, že chci jezdit se záchrankou a že se budu muset ještě více zocelit. Samozřejmě i dnes mě nějaké případy vezmou za srdce. Záleží na tom, co vidíte. Třeba škaredá věc u někoho, koho jsem znala, a samozřejmě děti. Když ale hodně trénuji, běhám v listopadu potmě ve věži do schodů, stává se naopak očistcem moje práce.

Setkáváte se s agresivními pacienty? Nebo na podobné případy volají ryze mužské posádky?

Ne, jezdí ti, kdo jsou zrovna na řadě. Akorát s námi občas jedou i policisté. Když jsem vzadu s pacienty, fakt, že jsem ženská, občas naopak pomáhá. Zkouším na ně ženské vyjednávání. „Mám se vás bát? To opravdu chcete? Má s námi jet policista? To bych nerada.“ To většinou zabere. Najednou se chovají úplně jinak. Při rvačkách si občas stoupám i mezi chlapy, což bych správně neměla. Něco jiného jsou pravidla a něco jiného realita.

Nebojíte se vlézt do rvačky?

Třeba nedávno ne. Vlezla jsem mezi ně a ptala se: „Co teda bude? Teď zmydlíte i mě, nebo co?“

Setkáváte se někdy naopak s vděkem? Posílají vám bonboniéry?

Stává se to. Jsme totiž s pacienty a rodinou v kontaktu jako první, řešíme jejich přání, snažíme se pomoci. Většinou navíc volají pomoc sami ve chvíli, kdy jim teče do bot.

Zpátky k dobrovolnictví – jak vás vnímají lidé v Česku? Nevidí ve vás spíše než zachránce organizátory kulturních a zábavních akcí?

Je to tak. Ale když přijdou třeba povodně, jsou rádi, že pomůžeme. Za tolik brigádnických hodin zdarma, co mám u dobrovolnického sboru za osmnáct let odpracováno, bych měla nejspíš postavený dům. Málokdo by byl ochoten pracovat zadarmo, navíc do toho dávat ještě i své peníze. Často bohužel není vidět, co vše dobrovolní hasiči dělají… A nejviditelnější bývají právě hasičské zábavy, kde se občas někdo připije.

Kde ale vůbec vznikla tradice, že kulturní akce pořádají dobrovolní hasiči?

Myslím, že je to tím, že jsme největší občanský spolek v České republice. Lidé se kolem nás srocují skoro všude. Proč nedělají podobné akce třeba divadelní spolky, nevím. Asi jich není tolik. Na druhou stranu je to hezká a rozšířená vesnická tradice.

Když zasahujete po boku profesionálů, vnímají vás jako sobě rovné?

Záleží na jednotlivcích, je to o lidech. Když chtějí, tak ano. Pokud jsme jim užiteční a nebojíme se vzít do ruky třeba jen koště a lopatu, jsou spíš rádi. Jsme pro ně další pracovní síla, která může pomoci.

Má dobrovolnictví v okolních státech podobnou tradici jako v Česku?

Podobné je to všude v Evropě. Ale pobaví mě, když přijedu s nášivkou SDH Vladislav do Anglie a potkám se třeba s dobrovolnými hasiči z Londýna. Zatímco my máme starou oprýskanou zbrojnici, kde chybí i soška sv. Floriána, patrona hasičů, protože rezivěl, oni fungují se super výbavou… A přitom jsme si všichni rovni, to je na dobrovolnictví krásné.

Váš život je nabitý adrenalinem, makáte víc než leckterý muž. Umíte si představit, že byste si našla partnera pracujícího třeba v kanceláři?

Tak to neberu. Spíš koukají kluci divně na mě. Že mám sílu je unést… Chápu, že pak jejich ego může strádat. Která žena by ale dokázala muže odnést z hospody?

Rozhovor byl převzat z Instinktu č. 6/XVIII 31. ledna 2019

Marek Táborský
redaktor Instinktu