Univerzita Pardubice je součástí pracovního týmu aliance AcrossEU, který tento týden 6. února podal žádost o financování v rámci výzvy EUI (European Universities Initiative).  Rektor UPCE prof. Libor Čapek se osobně zúčastnil jednání Aliance na univerzitě ve švýcarském Fribourgu, kde zástupci evropských univerzit podepsali dokument AcrossEU Mission statement. 

AcrossEU je aliance 9 středně velkých univerzit v 8 evropských zemích. Jejími členy jsouUniversity of Caen Normandie (France), Lapland University Consortium, které tvoří the University of Lapland and the Lapland University of Applied Sciences (Finsko), také University of Siena (Itálie), Ss. Cyril and Methodius University in Skopje (Severní Makedonie), Umeå University (Švédsko) a University of Valladolid (Španělsko) včetně přičleněné univerzity University of Fribourg (Švýcarsko).

Univerzita Pardubice je součástí Aliance od roku 2021. 

AcrossEU si klade za cíl vychovat novou generaci studentů a výzkumných pracovníků, kteří budou mít dovednosti pro vedení a inovace v rychle se měnícím světě. Usiluje systematickým začleňováním kritického a inovativního myšlení do svých studijních a výzkumných programů rozvíjet odolnost a přizpůsobivost, které považuje za klíčové pro budoucnost inovativního, globálně konkurenceschopného a atraktivního evropského vzdělávacího prostoru i celého evropského společenství. 

Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice má důvod k radosti. Bakalářský program Radiologická asistence se dostal do povědomí široké veřejnosti, a to díky článku v Deníku Pardubického kraje. Článek si můžete přečíst zde, a podklady k němu poskytnul proděkan pro vědu a výzkum, Mgr. Vít Blanař, Ph.D.

Radiologický asistent je povolání s budoucností. Studovat můžete i v Pardubicích

V článku se dozvíte, jak naše fakulta připravuje budoucí radiology, kteří se učí pracovat s nejnovějšími technologiemi a metodami v oblasti zobrazovacích metod. O tom, jak spolupracujeme s předními zdravotnickými zařízeními v regionu i v celé zemi, kde naši studenti získávají praktické zkušenosti a kontakty. A v neposlední řadě o perspektivě tohoto zajímavého programu.

Článek v regionálním tisku je pro nás potvrzením, že naše studijní programy jsou na špičkové úrovni a že přispíváme k rozvoji nelékařských zdravotnických oborů i k povědomí v celé společnosti a můžeme být inspirací pro další zájemce o studium radiologie.

Uchazečům o studium na vysoké škole se představila Univerzita Pardubice na veletrhu vzdělávání Gaudeamus v Praze.

Jeho návštěvníky oslovila nejen atraktivní expozicí, ale také hravými ukázkami vědy ze tří fakult. Středoškoláci, jejich rodiče i výchovní poradci se dozvěděli vše potřebné o studiu i přijímacím řízením. S uchazeči sdíleli své zkušenosti ve společné expozici UPCE současní studující. Zájemcům o studium jsme vyzdvihli benefity studia na Univerzitě Pardubice - kompaktní kampus, ve kterém studenti najdou ubytování, ale i menzu nebo knihovnu a další služby. Patří mezi ně také nabídka studia v zahraničí prostřednictvím programu Erasmus+ nebo velké možnosti sportovních aktivit přímo na univerzitě. Výhodou je také dopravní dostupnost města a Pardubického kraje.

Univerzita Pardubice od 1. listopadu otevřela možnost podávat přihlášky ke studiu pro další akademický rok 2024/2025. Informace o možnostech studia i životě na UPCE, včetně elektronické přihlášky, lze už nyní najít na speciálních stránkách - Studuj na UPCE. 

Studenti a zaměstnanci se mohou opět potkat s rektorem UPCE prostřednictvím pravidelného online chatu. 

Máte otázku k dění na naší univerzitě, ke vzdělávání nebo ke studiu? Chcete něco navrhnout nebo se dozvědět? Připojte se 16. ledna a ptejte se na to, co vás v souvislosti s univerzitou zajímá. Rektor prof. Libor Čapek bude živě odpovídat na dotazy zaměstnanců a studentů. Otázky lze pokládat v úterý už od 8.00 na níže uvedených odkazech.

• Zaměstnanci
• Studenti

Rektor bude odpovídat online od 14.00 do 15.00. 

Využijte příležitost a chatujte s rektorem UPCE. 

Cestují společně už od vysoké školy. Zdravotnický záchranář Martin Suchý a záchranářka Kristýna Svobodová, absolventi Fakulty zdravotnických studií jsou právě na cestě kolem světa. Vše přitom odstartovala jedna barevná stěna v bytě.

Kdo přišel s tímto nápadem? 
M: Oba jsme měli odjakživa nápad objet svět. Byl to sen. Já jsem to chtěl absolvovat s kamarádem na kole a Týna zase pěšky.
K: Takže jsme to trochu poupravili. Kamaráda jsme vyškrtli, a to kolo taky. Pak jsme si v bytě natřeli jednu stěnu tabulovou barvou. Na ni jsme nakreslili mapu světa, kde jsme si vyznačili trasu.

Kam jste vyrazili jako první? 
K: Začali jsme v Nepálu, protože oba milujeme hory. Nepál je dost náročný, takže jsme potřebovali místo, kde si odpočineme. Pokračovali jsme proto do Thajska. Potom jsme nevěděli, kam dál, protože jsme původně chtěli do Vietnamu, ale zjistili jsme, že tam prší. Nakonec jsme jeli do Laosu. Z něj jsme se opět vrátili do Thajska a přeletěli na Filipíny, odkud jsme se přesunuli na Nový Zéland, kde jsme zakotvili na delší dobu. 

Taková cesta se zdá být finančně náročná. Vyděláváte si i v průběhu, nebo máte našetřeno? 
M: Při cestování člověk nikdy neví, co bude pozítří. Musí se to plánovat a přemýšlet. První část cesty jsme hradili především z úspor, vyděláváme až teď na Zélandu. 
K: Dalo se to zvládnout, protože jsme si pomáhali dobrovolničením. Na platformě WorkAway místní nabízejí ubytování a jídlo za to, že jim pomůžeš. Cílem je propojení s komunitou a pomoc místním. Pomáhali jsme třeba zrenovovat hotel. Někteří byli tak štědří, že nám půjčili skútr. Hodně nám to pomáhalo snížit náklady. Využili jsme to třeba v Thajsku a v Laosu.

Kde pracujete na Novém Zélandu? 

K: Nejvíc se dá vydělat na farmě, proto jsme tam na dva měsíce jeli sbírat kiwi. Na Zélandu nám už došly peníze, protože jsme si koupili obytnou dodávku, ve které plánujeme celý rok žít. 

Na Zélandu jste ještě neskončili, ale přitom jste najednou v Pardubicích…
K: Vdávala se mi sestra, a ještě další dva kamarádi. Takže jsme přijeli na tři svatby, což je perfektní důvod, proč přijet domů. Na Zélandu máme Working holiday víza, která platí celý rok. Přijeli jsme tam letos v březnu a už se tam zase vracíme zpět. Teď se ale chystáme na jinou práci. Směřujeme do lyžařského střediska, protože je tam nyní zima. Tam budeme obsluhovat sněžná děla a dostaneme skipas na sezónu. 

Co plánujete, až vám víza skončí? 

K: Nový Zéland zřejmě kvůli práci nestihneme procestovat celý. Uvažujeme proto, že na ostrovech zůstaneme ještě další rok, pokud to půjde. 
M: Working víza jsou jen na rok. Ale je možné, že vám atestovaný zaměstnavatel nabídne pracovní víza, která jsou na delší dobu. Pak bychom se rádi vrátili k profesi záchranáře, kterého jsme vystudovali. To na Zélandu kvůli neuznávání evropských diplomů nejde, ale v Evropě ano. V úvahu přichází třeba Island, kde angličtinu berou a jsou tam slušné platové podmínky. 

Ještě tu nezazněl jeden kontinent – Amerika. Ta vás neláká? 
M: Právě že láká. Jak Jižní Amerika, tak Kanada. Do Kanady bychom mohli také použít Working holiday víza. Takže to taky připadá v úvahu. 

Cestovat jste začali už na vysoké škole díky programu Erasmus+ . Kam jste vyrazili?
K: Já jsem byla ve druháku ve Finsku, a pak jsem to Martinovi doporučila. On jel na Maltu. Po skončení studia jsme jeli společně na absolventskou stáž do nemocnice do turecké Ankary.

M: Snažili jsme se dostat na oddělení intenzivní péče. I když jsme to měli domluvené, nakonec to bylo jinak. Nejdřív jsme jezdili sanitkou přes město s důchodci.  Pak jsme měli urgentní příjem pro dospělé, což bylo zajímavější, i když nás tam nenechali moc věcí dělat. Problémem byla jazyková bariéra, protože lidé v Turecku neumí příliš anglicky. 

Jaký je rozdíl mezi zdravotnictvím v Turecku a u nás? 
K: Mají tam o dost méně prostředků a financí. Na dětské oddělení urgentního příjmu sanitka jednou dovezla dítě se zlomenou rukou. Oni pro něj ale neměli dlahu, takže to dítě mělo ruku přikurtovanou k nějaké poličce. 

A ve srovnání třeba s Finskem? 
K: Nesrovnatelné. Když jsem přijela do velké nemocnice ve finském Turku, připadala jsem si jak v obchodním centru. Byly tam nainstalované výstavy, všechno moderní a krásné, vůbec ne jako v nemocnici. Vše bylo navíc skvěle vybavené, každá sestra měla svůj počítač. Myslím ale, že už jsme v Česku dost věcí v tomto směru posunuli. 

Můžete srovnávat i s českými nemocnicemi, protože jste hned po státnicích nastoupili na ARO do nemocnice v Hradci Králové… 
M: Na to mile vzpomínáme. K této práci jsme měli také částečné úvazky na dispečinku v Pardubicích, na záchrance v Chrudimi a záchranné službě Královehradeckého kraje. Dokonce se nám na cestách stalo, že se nám zdály sny o práci na našem oddělení. V jednu noc, a dokonce oběma najednou. 

Byl v tu chvíli vůbec čas na cestování? 
K: První velkou společnou cestu jsme absolvovali po státnicích. Jeli jsme na měsíc na Island. To jsme ještě byli takoví ti chudí studenti, kteří měli na účtu čtyři tisíce, a jeli jsme do nejdražší země v Evropě. Letenku nazpátek jsme si kupovali až tam. Mysleli jsme si, že si tam na ni vyděláme. To ale neklaplo. S batůžkem jsme stopovali okolo celého Islandu, spali jsme ve stanu, mokli jsme. Ale bylo to super. Pak jsme začali pracovat v Hradci a cestování se trochu zjednodušilo. Když má člověk příjem a nemá děti, dá se toho podniknout spoustu. Během covidu jsme jeli na Kostariku. Tou dobou bylo vše zakázané a my do poslední chvíle nevěděli, jestli odletíme. Na letišti ve Vídni jsme si museli pár hodin před odletem dělat test, aby to časově vyšlo i s přestupem. To byl punk. Pak to zase vypadalo, že se nedostaneme nazpátek do Evropy. 
M: Podmínkou pro návrat byl antigenní test. Jenže ty v Kostarice ještě nebyly. Takže tam přilétala plná letadla a odlétala prázdná. Lidé museli vymyslet, jak to udělat. Někdo se dostal zpět přes jiné země, ale my jsme nakonec zjistili, že v hlavním městě je jedna nemocnice, která už testy má. Po Kostarice jsme byli ještě v Kyrgyzstánu, na Srí Lance a přešli jsme Pyreneje. I tak nám to nestačilo…

Na cestách určitě zažíváte neuvěřitelné věci. Je pravda že na Islandu dělají pivo z mechu? 
K: Je to dost pravděpodobné, protože tam nic jiného neroste. 

Slyšel jsem, že když na Islandu spadne strom přes cestu, tak si řidiči z protějších stran silnice vymění klíčky a pak si je někdy vrátí. Vystihuje to mentalitu Islanďanů?  
K: Tam žádné stromy nejsou. Jediný les na Islandu je v jednom národním parku. Říká se takový vtip: „Co máš dělat, když se ztratíš v islandském lese? Postav se a rozhlédni se.“

V Kyrgyzstánu jste prý jezdili taxíkem nebo spíš na koni?
K: Je to chudá, post-sovětská země, která sousedí s Čínou a začínají tam Himaláje. Je pravda, že tyto typy dopravy tam fungují. My jsme si vzali taxíka na 300 kilometrů tam a 300 kilometrů zpátky a ani nás to nestálo moc. Díky pandemii jsme navíc byli skoro jediní turisti. Všude nás vítali, fotili si nás. Miluju koně a těšila jsem se, že na nich budeme jezdit. Problém je, že Martin se koní bojí. 
M: Co kdyby mě kousl? 
K: Ale překonali jsme to, na nějaké dny jsme si koně půjčili. Oni tam nic moc neřeší, nepošlou s vámi průvodce. Jen se zeptají: Umíš řídit koně? Ano, tak jeď.
M: Někdy to dopadlo tak, že Týna jela a můj kůň si žvýkal trávu a vůbec nechtěl pokračovat. Žádný respekt! Jen jsme stáli a on se hodinu pásl. Nakonec pro mě musela přijít místní odtahovka. To byli dva jedenáctiletí kluci na oslech, kteří mě z toho koně posadili na osla a konečně jsme jeli. 

Jaké máte zážitky ze Srí Lanky? 
K: Přijeli jsme tam asi měsíc předtím, než přišla ekonomická krize a stát musel vyhlásit bankrot. Ale nepoznali jsme nic. Jen pár dní před odjezdem jsme se dozvěděli, že dochází papír a palivo a možná se nedostaneme na letiště. 
K: Jinak byla Srí Lanka krásná. Surfuje se tam, to já teda nedělám, protože se bojím žraloků. Takže jsme u moře vydrželi jen pár dní a pak jsme se vydali do vnitrozemí na čajové plantáže. Cesta místními autobusy byl asi nejvíc adrenalinový zážitek. Ti řidiči jsou šílení! Na klasickou dvouproudovku se vejde cyklista, motorkář, vedle toho auto a pak to předjíždí náklaďák. A to samé z druhé strany. Ale oni mají sošku Buddhy. Když předjíždějí a troubí, Buddha je chrání. 

Autobus vás evidentně dovezl? 
K: No právě nedovezl. Jak řidič hodně túroval, tak mu v půlce cesty vysadil motor. Hodinu a půl se v tom hrabal, pak jsme popojeli pár kilometrů a zase to začalo čoudit. Všechny nás vyhodil z autobusu, že přijede nový. Ale víme, jak to funguje. Takže jsme pokračovali stopem. 

Spali jste v hotelu, nebo někde v přírodě? 
M: S Týnkou by to v přírodě moc nešlo, protože se bojí hadů. 
K: Já se bojím skoro celé živočišné říše. Na Srí Lance jsme ubytování dost střídali. Je to tam levné, takže si člověk může dovolit i hotel s bazénem. Byli jsme ale i v místech, kde žádný hotel nebyl, takže jsme zažili i low cost ubytování u někoho doma. 

A čaj na Srí Lance? 
K: Naučili jsme se tam pít černý čaj s mlékem, to tam opravdu frčí. Čajové plantáže jsou nádherné, nachází se ve svazích v horách. Zelené plantáže, do toho mlha a ty sběračky čaje, to byl asi nejhezčí zážitek z celé Srí Lanky. Čajové dýchánky jsme si potom několik měsíců užívali i doma. 

Oba jste absolventi Fakulty zdravotnických studií, kde jste studovali obor Zdravotnický záchranář. Proč jste si vybrali právě tento obor?  
K: Celé dětství jsem byla u vodní záchranné služby a líbilo se mi to. Tak jsem si říkala, že bych mohla navázat. Chtěla jsem být venku a nebýt v kanceláři. 
M: Já jsem nejprve začal jako kuchař, ale pochopil jsem, že nechci být 12 hodin zavřený ve čtvercové místnosti s jedním oknem a grilem za zády. Chtěl jsem dělat něco, co bude venku a co nebude monotónní a stereotypní. Tak jsem hledal, a nakonec našel tento zajímavý obor.

Kdy jste se dali dohromady?
M: Byli jsme spolužáci. V prvním ročníku jsem si prohlédl holky ve třídě a řekl jsem si: „Tuhle ne, tuhle teda nechci na krk“ (úsměv). 
K: Nejdřív jsme byli kamarádi a ve druháku jsem se sestěhovali se spolužáky do společného bytu. No a ve třeťáku jsme se u Martina v pokoji učili na zkoušku a už jsem tam zůstala. 

Studium jste skončili před čtyřmi lety, jak na něj vzpomínáte? 
K: Máme úplně perfektní zážitky a moc rádi vzpomínáme. Měli jsme super třídu, ve které nás sblížilo to, jak to bylo těžké. Jak jsme se cítili marní na zkouškách, modelovkách a na praxích. Ta bezmoc nás všechny hodně sblížila a byli jsme taková jedna rodina. Také máme hodně zážitků z kurzů, jako byl lyžařský kurz, záchrana na horách, letní kurz na horách, potápění, kurz řízení.

Takže byste Fakultu zdravotnických studií doporučili i dalším? 
M: Určitě! Já jsem nikdy nebyl studijní typ a to, že jsem šel na vysokou byla víceméně náhoda. Ale teď zpětně ty studijní roky označuji jako nejlepší období života. Bylo to fakt super. 
K: Měli jsme skvělé učitele, kteří nás na zkouškách nakonec podpořili. A těch akcí se účastnili s námi. 

Text: David Žáček, Adéla Korečková   Foto: Jan Chlad, archiv Kristýny Svobodové
Ilustrace: Veronika Beňová

Tento text najdete v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, v tištěné i on-line podobě

Česká konference rektorů, jejíž místopředsedou je rektor Univerzity Pardubice Libor Čapek, vyjadřuje své poděkování všem, kdo projevili a stále projevují podporu studentům a zaměstnancům Univerzity Karlovy. 

Česká konference rektorů se důrazně ohrazuje vůči výstupům poslance SPD Jiřího Kobzy, které zveřejnil na svých sociálních sítích dne 28.12.2023. Poslanec Kobza si ve svém příspěvku mimo jiné pokládá sugestivní otázky „… co se vlastně na FF UK učí? Jaký indoktrinační program nenávisti tam běží? Jakou roli v tom hrají neziskovky? Je snad v přípravě další střelec?“.

Česká konference rektorů považuje tento příspěvek poslance Parlamentu České republiky za naprosto šokující, překračující hranice slušnosti, morálky, dobrých mravů, ale i hranice lidskosti. Zástupci vysokých škol plně respektují právo kohokoliv na vyjádření názoru, ale i toto právo má své hranice, kdy tou první by mělo být vlastní svědomí a tou nejzazší pak právní předpisy státu.

Poslanec Kobza účelově zneužívá situace a na svých sociálních sítích šíří nenávist a konspirace. Je smutné, jakým způsobem a kam až je schopen dojít tento poslanec ve své sebepropagaci bez ohledu na to, kolik životů bylo zmařeno a kolik utrpení bylo tímto hrůzným činem způsobeno desítkám, spíše však stovkám lidí.

O to více chce Česká konference rektorů vyjádřit poděkování všem institucím a občanům, kteří vyjadřují podporu Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a celé Univerzitě Karlově, a to nejen slovně, ale i činy. Občané v rámci k tomuto účelu vyhlášených sbírek darovali finanční částku, která pomůže pozůstalým, obětem a dalším potřebným, jimž do života zasáhla tato tragédie.

Vysoké školy cítí sounáležitost s Univerzitou Karlovou a nabízejí jejímu vedení své prostory, technické vybavení a vše potřebné pro to, aby Filozofická fakulta Univerzity Karlovy mohla postupně obnovit svůj akademický život v nadcházejícím semestru.

Česká konference rektorů je přesvědčena, že zlu, které zasáhlo Univerzitu Karlovu, nelze ustupovat a že se nám všem společně podaří toto těžké období překonat.

V Praze dne 29. prosince 2023

Za Českou konferenci rektorů

Doc. Ing. Zdeněk Horák, Ph.D.
místopředseda pro oblast vzdělávání

Zdroj: https://www.crc.muni.cz/dokumenty/usneseni/prohlaseni-ckr-k-vyjadreni-poslance-spd-jiriho-kobzy

Na Univerzitě Pardubice jsme šokováni brutálním útokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o bezprecedentní čin v prostoru vysoké školy, která má být bezpečným útočištěm pro všechny, kteří touží po vzdělání. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast všem pozůstalým obětí a soucítíme se všemi zraněnými.

K pietě se připojili studující, vedení, zaměstnankyněmi a zaměstnanci Univerzity Pardubice u pamětního kamene Univerzity Pardubice vedle univerzitní knihovny. Rektor Libor Čapek se spolu s dalšími rektorkami a rektory českých vysokých škol zúčastnil pietního aktu v Praze.

Podporu je možné také vyjádřit příspěvkem do Nadačního fondu UK, který vyhlašuje sbírku na podporu rodin obětí, pedagožek a pedagogů, studentek a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK. Veškeré vybrané prostředky budou použity na adresní pomoc zasaženým touto tragédií. Přispět můžete zde: https://link.cuni.cz/SbirkaNadacniFond2023

Na Univerzitě Pardubice jsme šokováni brutálním útokem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jedná se o bezprecedentní čin v prostoru vysoké školy, která má být bezpečným útočištěm pro všechny, kteří touží po vzdělání. Vyjadřujeme hlubokou a upřímnou soustrast všem pozůstalým obětí a soucítíme se všemi zraněnými.

Podporu je možné také vyjádřit příspěvkem do Nadačního fondu UK, který vyhlašuje sbírku na podporu rodin obětí, pedagožek a pedagogů, studentek a studentů zasažených střelbou na Filozofické fakultě UK.
Veškeré vybrané prostředky budou použity na adresní pomoc zasaženým touto tragédií. Přispět můžete zde https://link.cuni.cz/SbirkaNadacniFond2023.

Pardubice, 7. prosince – V posledních letech je zřetelný vzrůstající zájem o nelékařské zdravotnické obory, což se odrazilo i v hojné účasti na Dni otevřených dveří naší fakulty. Tento den se aula zaplnila celkem třikrát. Zájemci o studium přijeli z různých koutů naší republiky, aby se seznámili s nabídkou pěti bakalářských studijních programů a a čtyř navazujících. Největší pozornost poutaly programy Zdravotnické záchranářství, Všeobecné ošetřovatelství a Porodní asistence.

Návštěvníci měli možnost nahlédnout do každodenního života fakulty, prozkoumat moderně vybavené laboratoře a učebny a vyzkoušet si práci s profesionálními modely. Workshopy a simulace nabídly příležitost pro aktivní zapojení a poskytly realistický obraz o tom, co studium obnáší a jaké dovednosti mohou budoucí studenti získat.

Studijní referenti a akademičtí pracovníci byli připraveni zodpovědět všechny dotazy ohledně studijních programů, přijímacího řízení a budoucích kariérních příležitostí. Cenné zkušenosti a praktické tipy předávali také současní studenti fakulty, kteří se ochotně dělili o své poznatky a poradili zájemcům, jak se nejlépe připravit na studium a co od něj očekávat. Díky tomu získali návštěvníci autentický vhled do studijního prostředí a mohli si tak lépe rozhodnout, kam se po maturitě vydat.

Den otevřených dveří tak představoval nejen příležitost pro zájemce poznat fakultu zblízka, ale také pro nás, abychom demonstrovali svou otevřenost, dostupnost a zejména vysokou úroveň studijních programů, které je u nás možné studovat. 

V úterý, 28. listopadu, se uskutečnila úspěšná konference – Oborové setkání zdravotně-sociálních pracovníků, která se konala na půdě naší fakulty. Toto setkání zorganizovala Mgr. Adéla Michková, Ph.D., spolu s oddělením Sociální práce a mělo veskrze předvánoční atmosféru. Tu navodily elegantní živé i světelné dekorace, které připravily naše studentky a ambasadorky programu Zdravotně sociálně péče.

Program srazu zahrnoval celou řadu náročných a komplexních témat z oblasti zdravotně sociální péče. Zájem o konferenci byl velký a zajímavý program přilákal téměř 200 účastníků, kteří přijeli osobně, nebo se připojili prostřednictvím on-line přenosu. Vysoká účast ukázala velký zájem o nové poznatky a o hledání impulsů a motivace pro práci v tomto vysoce náročném a dynamickém oboru.

Závěrečným bodem programu byla diskuze u kulatého stolu, v rámci které si účastnice – reprezentantky různých zdravotnických institucí a organizací – v uvolněné atmosféře při šálku kávy vyměňovaly cenné poznatky a profesní zkušenosti.

Chtěli bychom poděkovat všem přítomným a přednášejícím, kteří se srazu zúčastnili. Těšíme se na budoucí akce, které představují příležitost k dalšímu rozvoji a inovaci v péči o naše klienty.