Published: 18.11.2026
Filmař, režisér animovaných filmů a autor ilustrací nejen pro Univerzitu Pardubice. To je výtvarník Pavel Koutský, představitel tzv. totální animace.
Kdy jste si uvědomil, že se chcete věnovat kreslení?
Netuším, kdy přesně, ale kreslený film jsem měl rád vždy a kreslení mě bavilo. Moji rodiče byli filmoví amatéři a vlastnili osmičkovou kameru, s jejíž pomocí se dalo animovat. Začal jsem to zkoušet už jako dítě a úplně mě to uchvátilo – ten okamžik, kdy jsem viděl, že to, co jsem nakreslil, se opravdu hýbe. Dneska, v době technologií, už to není takový nečekaný zážitek, ale tehdy byl.
Co by podle vás měl umět dobrý animátor?
Pokud bychom se zaměřili jen na profesi animátora, jeho nejbližší příbuzný je herec. Je to herectví – kreslené herectví. Animátor nemá obrázky jen rozhýbat, ale má s nimi hrát. Stejně jako herci si musí promýšlet psychologii postavy. Zní to směšně, když jde o kresleného panáčka, ale je to tak. Herci pozorují lidi kolem sebe – jak chodí, jaká dělají gesta a proč. A my musíme dělat totéž. Jen si to ještě rozdělujeme do čtyřiadvaceti obrázků za vteřinu. Pokud mluvíme o kreslené animaci, musí samozřejmě umět kreslit a zároveň se přizpůsobit výtvarnému stylu, který vyžaduje režisér.
Vaše jméno je spojeno se seriálem Dějiny udatného českého národa. Jaká byla vaše role?
Já jsem to vymýšlel. Tedy hlavně jsem to psal a režíroval, animoval jsem jen trochu. Kreslila to Lucie Seifertová.
Máte velmi charakteristický výtvarný rukopis. Jak jste k němu dospěl?
Postupně. Snažím se v dnešní době, která je velmi technologická a nic není nemožné, jít cestou minimalismu a zjednodušení. Věřím, že umělé inteligenci budeme moci ještě nějakou dobu konkurovat humorem. To je moje cesta. Opravdu zjednodušuji, protože ty složitější věci už dnes dělají stroje.
Řešíte vstup umělé inteligence do světa animace a ilustrace?
Spousta animátorů už o práci přišla nebo jí mají méně. Něco se děje, jen zatím přesně nevíme co. Je to nástroj, který se dá velmi dobře použít, ale bohužel i zneužít. Já sám jsem umělou inteligenci zatím nezkoušel, ale asi se jí jednou budu muset na něco zeptat. Ve své práci se jí ale budu snažit vyhýbat tak dlouho, jak to půjde.
Na čem právě pracujete?
Podáváme si teď grant na krátký film o cyklistice, což by vás v Pardubicích mohlo zajímat. A co bych opravdu chtěl udělat, jsou dějiny Evropy. Nemám je celé napsané, ale mám promyšlenou strukturu a logiku. Moc bych si přál, aby do toho šla Česká televize. Tvrdí, že zájem má, ale teď není zrovna v nejveselejší situaci a bude asi řešit jiné bitvy. Obávám se tedy, že to může skončit v šuplíku. Pokud ne, byla by to pro mě největší radost do budoucna.
To by byl projekt na mnoho let.
To ano, ale mě dějiny velmi zajímají, takže bych to dělal rád.
Do posledního pauzáku
Jak dnes vypadá vaše práce? Používá se při animaci ještě papír?
Většina lidí pracuje na tabletech, ale já, protože jsem konzervativní a líný se učit nové věci, pořád kreslím na pauzovací papíry. Ty se pak skenují a dál už se vybarvují, zpracovávají a skládají do vrstev v počítači. Když končilo jedno studio s výrobou krátkých filmů, chtěli vyhodit obrovské množství pauzáků. Tehdy jsem se jich zmocnil a řekl jsem, že až je všechny pokreslím, koupím si tablet. Ještě pořád mám zásobu.
Technologie vám ale práci přece jen usnadňují, ne?
Samozřejmě. Všechno má dvě stránky. Dřív se kreslilo na papír nebo na fólie. Potom se vše nasnímalo a bylo hotovo. Jakmile byl termín, odevzdalo se to, co vzniklo, a už se s tím nedalo nic dělat. V digitálních technologiích si pořád říkáte: tohle se ještě předělá, tady se něco doklíčuje, tam se něco upraví. Okamžik, kdy je práce skutečně hotová, se pořád odsouvá. Něco vám to usnadní, ale chybí ten jasný pocit: teď je konec.
Ale když se dřív udělala chyba, muselo se to celé předělávat…
Ano, to byla hrůza. Když se třeba natáčela minuta loutkového filmu, byla za tím neuvěřitelná práce. A kameraman pak zjistil, že měl v okénku vlas. To ho neměli moc rádi, protože se všechno muselo natočit znovu. Bylo to napínavější. Dneska už to takové není, ale adrenalin se jen přesunul jinam.
Stalo se vám někdy, že jste o své kresby úplně přišel?
Samozřejmě. Něco se ztratilo, něco se polilo vínem nebo mi kresby zničily děti. To se párkrát stalo.
Díváte se na současné celovečerní animované filmy?
Pár jsem jich viděl, ale moc mě to nebaví. Velké rodinné filmy jsou krásně udělané, vymýšlejí je geniální lidé, jsou velkolepé a technicky úžasné. Je to velmi efektivní způsob vyprávění příběhu. Mně to ale připadá pořád stejné. Je to už průmysl. Mnohem bližší je mi animace, jakou dělá Jan Švankmajer nebo Jiří Barta. Taková, která chápe, že animace nemá jen napodobovat realitu jinými panáčky než živými lidmi, ale že je to svébytné médium.
Je nějaký současný český animovaný film, který byste doporučil?
Jan Saska udělal krásný film Hurikán. Moc se mi líbil. Navíc je to náš bývalý student, takže se to povedlo hlavně díky tomu, že měl dobrou školu. (smích)
Učíte na FAMU. Jak poznáte, že má někdo talent?
To je dost těžké. Jednou ročně rozhodujeme, koho přijmeme. Hlásí se třeba sto lidí a my bereme pět. Jak je prosít? Poznat na místě, kdo má talent, vlastně nejde. Spíš se snažíme zjistit, s kým by se nám dobře spolupracovalo a kdo má tzv. našlápnuto. Někdo přijde z výtvarné školy, krásně kreslí, ale má šikovnější ruce než hlavu. Pak přijde někdo z gymnázia, kdo toho ještě moc nenakreslil, ale cítíte, že mu to myslí. Je to vždy napínavé.
Několik let kreslíte pro Univerzitu Pardubice, která má 7 úplně rozdílných fakult. Jak se tohle kreslí?
Opět je to hlavně o přemýšlení. Snažím se najít princip každého zadání nebo v tomto případě jednotlivých fakult a přijít na to, co je potřeba sdělit. Pořád si myslím, že když se mi podaří udělat něco s humorem, má to sílu. A myslím, že ani vážné obory, jako je Fakulta filozofická, nejsou vůči humoru imunní.
Je něco, co kreslíte obzvlášť rád?
Mám rád transformaci. Baví mě, když se věci mění jedna v druhou. Mám rád práci s typografií, s písmeny a slovy, která se chovají nebo mění v to, co vyjadřují. Také rád kreslím zjednodušené figury, aby to nebyl konkrétní člověk, ale zobecněný člověk. Zní to ušlechtile, ale je to vlastně obyčejný panáček.
A naopak něco, co kreslíte nerad?
Asi není. Když mi něco nejde, vyhnu se tomu a vymyslím to jinak. A najdu důvod, proč to tak je. Nejsem úplně nejzručnější kreslíř, takže se to snažím dohnat hlavou.
Z Prahy jste se odstěhoval do Malešova u Kutné Hory. Jak jste se tam vlastně dostal?
Bydleli jsme v centru Prahy a moje žena chtěla zahrádku. Zjistila, že židovská obec pronajímá pozemek i s domečkem. Pronajali jsme si ho, později koupili a když se nám narodil syn, rozhodla, že nebude vyrůstat v centru Prahy, ale na vesnici, kde může lézt po stromech.
Nechybí vám ruch velkoměsta?
V Praze mám pořád byt, kde trávím dva dny v týdnu, když učím. Ale jsem přímo v centru a prodírat se přes davy turistů je docela náročné. Vždycky se pak těším zpátky domů.
V Malešově jste se podílel také na vzniku muzea.
Ano, trochu jsme si tam hráli. Máme v Malešově s přáteli muzeum, kde je mimo jiné druhá vystavená kostra velryby v Čechách. To je můj koníček.
Jak vlastně vzniká nový nápad? Sednete si s tužkou a začnete kreslit?
Spíš zkouším, vyhazuju, zkouším, zase vyhazuju. Mám plný koš zmačkaných papírů. Když něco nakreslím a nelíbí se mi to, tak to za trest zmačkám, takže se mi jich tam pak vejde o to méně…
Kde berete inspiraci?
Jednou říkal pan Jiří Suchý, že nápad je důkazem existence Boží. Za život jich měl neuvěřitelné množství a taky říkal, že člověk nikdy neví, jak se to stane. Samozřejmě tomu člověk musí jít naproti, ale to, že ten nápad přijde, je asi Boží vůle. Já si dávám věci do souvislostí nebo do protikladů. Snažím se v nich najít nějaký fór, něco zajímavého nebo hledat paralely. A pak z toho něco vyleze.
TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Radek Plžík
Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

























































































