Published: 11.03.2021
Fakulta zdravotnických studií pokračuje v podpoře nelékařských zdravotnických profesí.
Ukážeme vám atraktivitu a smysluplnost vysokoškolského studia zdravotnických nelékařských oborů a vysokou uplatnitelnost našich absolventů na trhu práce. #MISTOVETVEMSRDCI
Bc. Michaela Endrlová
letecký záchranář Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje
Míša úspěšně absolvovala bakalářský obor Zdravotnický záchranář na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Do svého prvního zaměstnání nastoupila na traumacentrum Krajské nemocnice Liberec. Poté chtěla zkusit práci na záchranné službě a stala se zdravotnickým záchranářem ve výjezdu. Zapojila se také do týmu HART (hazardous area response team), který by v případě potřeby zajistil ošetření a transport pacienta s podezřením na vysoce nebezpečnou nákazu. Od října 2020 působí jako letecký záchranář.
Kdy a proč jste se rozhodla pracovat ve zdravotnictví?
„Bylo to na konci prvního ročníku střední školy. Založili jsme se spolužáky takovou organizaci, která se zabývala výukou a poskytováním první pomoci. Ve druhém ročníku jsme pak za velké podpory SZŠ a VOŠZ Havlíčkův Brod pořádali nácviky první pomoci například na sjezdovce, na vodě nebo na skále, byli jsme mladí a měli rádi adrenalin. Dokonce jsme spolupracovali se záchranáři z Itálie a absolvovali stáž ve Švýcarsku a Itálii, kde jsme navštívili pozemní a letecké jednotky místní záchranné služby. A to byl asi první okamžik, kdy mě napadlo, že bych jednou také mohla sedět v sanitce.“
Už při studiu jste věděla, že se chcete stát leteckým záchranářem?
„Na začátek bych ráda uvedla, že co se týká práce leteckého záchranáře, jsem zatím stále nováček. Mám za sebou výcvik a zkoušky, ale létám teprve od října 2020. Já nad tím vlastně ani nepřemýšlela. Mnoho lidí říkalo, že se na záchranku nedostaneme a jako holky, ženy, máme jen malou šanci, tím spíš na vrtulník“.
Co považujete za nejhezčí moment svého studia?
„Bylo to jedno týdenní cvičení s Horskou službou Krkonoše. Byli jsme tam všichni z ročníku, naše ročníková vedoucí Jindra Holeková a další odborné asistentky z fakulty, které vyučovaly praktické části předmětů. Jako ročník jsme byli tým, nikdo nevynechal žádnou aktivitu, ať už oficiální výcvik, tak aktivity, které byly nad rámec kurzu.“
Co bylo nejhezčím momentem ve Vaší kariéře?
„Byla jsem u záchranné služby asi 2 roky a můj kolega – řidič 2 měsíce. Zdravotnické operační středisko nás vyslalo na pacienta v bezvědomí do samoobsluhy, ale posádka s lékařem jela až ze vzdálenější základny. Na místo jsme tedy s kolegou přijeli první. Pacient ležel mezi regály se zbožím a nedýchal. Pacienta jsme převzali od resuscitujících prodavaček, zjistili, že u něj probíhá komorová fibrilace, podali jsme defibrilační výboj a pacient se po několika dalších sekundách začal probouzet. Kolega i já jsme byli šťastní, jak krásně nám spolupráce klapala. A také šťastní, že pacient přežil. Ale i tak, nejšťastnější jsem tehdy, kdy cítím, že jsme s kolegy tým, že vše šlape přesně tak, jak má. Víte, my ze Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje jsme opravdu dobrý tým.“
Jak probíhá Váš běžný pracovní den? Co vše máte v náplni práce?
„Do práce přicházím vždy o několik minut dříve a od kolegy si přebírám klíče, vysílačku a služební mobil. Dozvím se, co je třeba přes den zařídit a co je nového. Vždy si jdu ještě před prvním výjezdem nebo vzletem zkontrolovat sanitu nebo vrtulník. Není nutné kontrolovat každou zásuvku, ale je pro mě podstatné, abych měla nabité všechny přístroje, měla dostatek kyslíku v lahvích, defibrilační elektrody připevněné k defibrilátoru a plné ampulárium s léky. Podrobnější obhlídku vykonám třeba později. Dále pak čekám na pokyny zdravotnického operačního střediska a ve volných chvílích se stihnu najíst a splnit harmonogram, jako je třeba kontrola expirací léků, kontrola vybavení a podobně“.
Čím je podle Vás práce na letecké záchranné službě nejvíce odlišná od klasické záchranné služby?
„Jak jsem již zmínila, na letecké záchranné službě jsem v podstatě stále nováček. Pro mě je odlišná v tom, že používáme další vybavení, pokud letíme na zásah do nedostupného terénu, kde je třeba využit slanění a lanový podvěs. Má pozice je vysazovač, tedy spolupracuji s pilotem, hledím z kabiny pod vrtulník, navádím pilota na přesnou pozici, kontroluji lékaře a záchranáře horské služby, než provedou slanění z vrtulníku, kontroluji lanový podvěs v průběhu přesouvání se z místa zásahu na jinou pozici, kde už dokážeme přistát a podobně. Je toho více, ale hlavní rozdíl není v péči o pacienta, to je stále stejné. Rozdíl je ve způsobu provedení zásahu, ve smyslu správně přistát, správně komunikovat s dalšími zasahujícími složkami, správně provést technický zásah, kde je nutné využít lano. Naším cílem je provést zásah co nejvíce efektivní a zároveň bezpečný nejen pro pacienta, ale také pro nás“.
Co Vás na práci nejvíce baví?
„Nepovažuji zásahy za rutinu, baví mě každý. A každý zásah je trochu jiný. Potkávám se různými lidmi a různými osudy“.
Jaký byl nejkurióznější případ, u kterého jste zasahovala?
„Byl to mladý muž, který se vydal do koryta řeky v chladném počasí, protože tam dítěti spadl mobil nebo peněženka. Nemohl se ale dostat ven a nechtěl nikoho otravovat. Ve studené vodě strávil snad hodinu. A když jsme pro něj přijeli, byl, chudák, úplně promrzlý. Další pacientka, ta zase měla papouška žako. Papoušek celou dobu seděl vedle pacientky a jeho komentování nebylo k zastavení“.
Co všechno patří k výstroji leteckého záchranáře?
„Hlavním rozdílem je samozřejmě přilba, která má funkci ochrannou a umožňuje integrovaným mikrofonem a sluchátky komunikovat za letu s ostatními kolegy na palubě a také s posádkami na zemi, zdravotnickým operačním střediskem a dalšími jednotkami IZS (Integrovaný záchranný systém). Dále je to celotělový postroj, díky kterému můžeme slanit a jistit se, množství různých smyček a karabin, slaňovacích pomůcek, rukavice, nůž. Je to vlastně podobné vybavení, jako mají lezci. K dalšímu vybavení, které ale záchranář nemá neustále připevněné na sobě, jsou například slaňovací a podvěsová lana, pomůcky pro transport pacienta (záchranářský trojúhelník a síť), v zimě také například cepín, abychom mohli zajistit batohy s vybavením na sjezdovce a nesjely nám dolů. Také máme speciální vybavení pro zásah nad vodou – neopren, vesty a podobně“.
Jak se může člověk stát leteckým záchranářem? Co jste kromě bakalářského titulu z oboru Zdravotnický záchranář dále potřebovala nebo musela splnit?
„Musela jsem mít minimálně 2 roky praxe na autě RZP (Rychlá zdravotnická pomoc) a projít výběrovým řízením. Při výběrovém řízení jsem absolvovala ošetření pacienta při modelové situaci, odhad výšky a vzdálenosti, orientaci v mapě, komunikaci přes vysílačku, slanění na trenažéru, běh s vybavením a stáž na LZS (Letecká záchranná služba)“.
Co vše vlastně zahrnuje výcvik na záchranáře?
„Po úspěšném výběrovém řízení jsem nastoupila do výcviku na leteckého záchranáře, přesněji jsem po závěrečných zkouškách získala tři kvalifikace: člen posádky HEMS (Helicopter Emergency Medical Services), letecký záchranář, a letecký záchranář - vysazovač. Oblastí výcviku je mnoho, zmíním jen některé, je to především bezpečnost, pohyb kolem vrtulníku, předvzletová kontrola, organizace pohybu dalších osob v blízkosti vrtulníku, čistá komunikace na palubě i s operačním střediskem a dalšími jednotkami, jako je například Horská služba, nebo bezpečné přistání“.
Můžete uvést příklad dovedností nebo technik, které jsou součástí výcviku? Co konkrétního jste se například musela naučit?
„Pokud je pacient v těžce přístupném terénu a na místě události se nedá přistát, je možné využít speciálních technik, pomocí kterých se dostaneme v podstatě ke každému člověku v nouzi. Všichni jsme se museli naučit, jak bezpečně slanit z paluby vrtulníku. Pro představu to znamená, že ve vzduchu otevřeme dveře vrtulníku, záchranář vystoupí na ližinu vrtulníku a pomocí slaňovací pomůcky slaní až na zem, tam se od lana odepne a lano se poté odhodí také zem. Na zemi pracuje s pacientem a ve chvíli, kdy je připraven, přiletí pro něj posádka, spustí lano, záchranář s pacientem (v záchranářské síti) se připne k lanu a je vyzdvižen a přesunut na místo které je dostupnější. Během tohoto přesunu záchranář dole na laně jasně definovanými signály ukazuje, jak vysoko je nad zemí, zda má vrtulník klesat nebo stoupat a podobně. My jako záchranáři jsme ale na palubě jako vysazovači. „Na lano“ jde při ostrém zásahu lékař a člen horské služby. Naším úkolem je navigovat pilota tak, abychom posádku na laně moc nerozhoupali, abychom je neprotáhli větvemi stromu, neotloukli o skálu a na zem nepoložili moc tvrdě. To je jen v základu. Všechny tyto dovednosti musíme umět aplikovat na zásah v lese, na vodě, na skále, na vodě s ledem a podobně. Dalo by se o tom hovořit hodiny…“.
Jaké jsou Vaše koníčky? Jsou adrenalinové nebo naopak?
„Vyrůstala jsem jako skaut a věnovala se první pomoci a bojovým uměním a sebeobraně. Vše mi zůstalo. Krom svého zaměstnání pořádám kurzy první pomoci a sebeobrany. Maximum času se ale snažím věnovat své rodině, máme rádi turistiku, takže jsme stále někde na výletech v Jizerkách“.
Je něco, co Vám v práci chybí nebo co považujete za překážku?
„Osobně žádnou překážku nevnímám. Ale myslím, že bychom se měli více zaměřit na prevenci, naučit lidi, aby hledali zdraví především sami u sebe a následně šli pro léky za svým lékařem. Zdravý životní styl a prevence je vždy účinnější i levnější, než následná léčba. V opačném případě bude asi nutné navýšit počet zdravotnických pracovníků, sanitek i lůžek v nemocnici“.
Proč jste si pro výkon své profese vybrala leteckou záchranou službu v Liberci?
„Než jsem nastoupila k liberecké záchrance, nabízela mi místo také Armáda České republiky. Věnuji se také taktické medicíně nebo první pomoci a pořádám kurz TECC (Tactical Emergency Casualty Care). Ale já znala kolegy ze záchranky už z traumacentra, kde jsem pracovala, a kam přiváželi pacienty. Záchranka mi byla bližší, chtěla jsem si tu práci zkusit a dnes už vím, že bych neměnila“.
Jaké jsou Vaše plány na nejbližších pár let? Pracovně nebo i v osobním životě…
„Mým cílem byl vždy spokojený život, a to zatím mám. Tedy rodina i práce, které miluji. Mám samozřejmě i plány do budoucna, ale jsou to asi takové, co máme všichni – více se věnovat svému zdraví, naučit se něco nového, absolvovat nějaké kurzy a stále se zlepšovat“.
Promítá se aktuální epidemiologická situace do života leteckého záchranáře?
„Obdivuji práci našich dispečerů a dispečerek, které musí řešit velké množství volání na linku 155 a správně se rozhodovat. A také obdivuji kolegy v nemocnicích. My jako výjezdoví záchranáři jezdíme od jednoho pacienta k druhému, zvykli jsme si. Používáme respirátor, ochranu zraku brýlemi a štítem a někdy oblek - pokud od operačního střediska víme, že pacient má nebo by mohl mít COVID 19. Myslím, že dispečeři a kolegové z nemocnic to mají těžší“.
Co byste vzkázala našim budoucím studentům?
„Vím, že od toho spousta lidí odrazuje – od toho, být zdravotníkem. Ale je to super věc, nikdy nebudete ve stereotypu, každý pacient je jiný. Navíc potkáte velké množství kolegů, část z nich vás možná donutí na sobě pracovat, budou pro vás vzorem. Vždy se budete vzdělávat, budete u změny, u zavedení nových postupů, nových přístupů k pacientovi i nových léků. Vždy máte možnost volby, jak u studia, tak v zaměstnání nebo při podnikání. Vždy je možné si jen stěžovat, jak nevyhovuje škola nebo zaměstnavatel. Ta druhá cesta je, že ze studia a profesního života vytřískáte maximum, využijete každého kurzu a každé nabídky na vzdělání, využijete zkušeností odborníků z praxe, kteří vám mnoho předají“.
Fakulta zdravotnických studií, Centrum péče o zdraví
