Děláme svou práci, říkají pedagogové-zdravotníci v terénu

18. 4. 2020

Obvykle je potkáte jako pedagogy na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Učí studenty, jak přistupovat k pacientům, jak o ně pečovat, jak jim zachránit život. Nyní nasazují i ten svůj. Aby pomohli, vyrážejí do terénu. Nikdy nevědí, kdo z pacientů je Covid pozitivní.

„Pohyb v terénu je fajn. Jsem rád zase mezi pacienty. V době klidu, které si pamatuji, jsme se věnovali jen kardiálním diagnózám a izolační režimy jsme mívali občas. Dnes ho má v podstatě každý pacient. I ten bez příznaků může být Covid pozitivní,“ říká Jan Pospíchal, vedoucí Katedry klinických oborů Fakulty zdravotnických studií. V nouzovém stavu slouží na Koronární jednotce Kardiologického oddělení Pardubické nemocnice. Rozhodování zapojit se mu usnadnilo zrušení prezenční výuky, protože mohl se svými studenty jít pomáhat.

Jako dobrovolník

Před nástupem na fakultu pracoval u „lůžek s ventilátory“. „Podle zpráv přicházejících ze zahraničí jsem věděl, že ventilovaná lůžka budou potřeba a zaučit se ze dne na den není možné,“ vysvětluje Jan Pospíchal a dodává, že není problém nakoupit nové ventilátory, ale hůře se zajišťuje specializovaný personál na jejich obsluhu. „Vím, co se u kterého pacienta má dělat, ale hledání pomůcek na novém oddělení je náročné,“ doplňuje. Informací o způsobu přenosu i o tom, jak se chránit, mají s kolegy dost. Jan je v systému jako dobrovolník a díky sociálním médiím sleduje také situaci sester v USA, kde je situace daleko vážnější.

To, že se mohl vrátit do nemocnice i v této situaci, si chválí. Práce s pacientem mu chybí již několik let. „Od nástupu na fakultu jsem se pod dokumentaci svého pacienta podepisoval až teď v nouzovém stavu.“ Nyní pomáhá tam, kde je právě potřeba doplnit personál. A pracuje i se svou manželkou, která je dnes v práci jeho šéf - coby staniční sestra.

Není v ohrožené skupině

Karanténu mají doma vyřešenou. Nařídili jim ji hygienici, takže mohou jen do práce a domů. To Honzovi nevadí, protože i doma má práce dost. Akorát děti už jeho nenápadnou snahu o edukaci prokoukly a pracovní sešity ani pohádky je nebaví. Práce na fakultě také nestojí. „Výuka a provoz pokračuje, žádná dovolená. Máme schůzky přes videohovory, koordinujeme zapojení našich studentů do práce v nemocnici, pracujeme na závěrečných pracích, organizujeme státní závěrečné zkoušky a řešíme ukončení semestru u ostatních ročníků,“ říká Jan Pospíchal, který se onemocnění neobává.

 „Nemoc se dnes prezentuje spíše ve formě senzace než epidemiologických čísel. Nejsme v ohrožené věkové skupině, takže jsem rád, že můžu být v nemocnici v době pandemie nyní a ne jako dobrovolník až mi bude sedmdesát,“ dodává.

Záchranářka ve Svitavách

Srovnat práci na fakultě a v terénu může i záchranářka Šárka Fišerová, která jindy učí studenty fakulty. Dnes jezdí se Zdravotnickou záchrannou službou Pardubického kraje ve Svitavách. Na svou profesi studovala na Fakultě zdravotnických studií a dnes budoucí kolegy vzdělává. Vede cvičení urgentní medicíny, vyučuje studenty záchranáře, dělá konzultantku bakalářské práce. Dnes přes e-mail.

S Honzou se shoduje i v tom, že v současné době přistupují ke všem pacientům jako k potenciálně infekčním, a právě proto nosí ochranné pomůcky na každý výjezd. „Na všechny výjezdy nyní vyrážíme v ochranných brýlích, respirátoru FFP2 a se štítem. Pokud máme k dispozici všechny potřebné pomůcky, jsme schopni se postavit téměř všemu,“ popisuje Šárka svoji práci v terénu.

 „Pokud předem víme, že pacient je COVID pozitivní či se u něj projevily nějaké příznaky, oblékáme se do kompletních obleků, což zahrnuje celotělovou kombinézu, těsnící brýle, respirátor FFP3, popř. celoobličejovou masku s filtrem, a několik vrstev rukavic,“ říká pedagožka záchranářka. „Naše operační středisko se snaží od volajících zjistit epidemiologickou anamnézu a na základě těchto informací pak volíme ochranné pomůcky. Bohužel, máme i ty zkušenosti, že volající některé informace zamlčí,“ posteskla si Šárka. To i přesto, že lidé se snaží média upozorňovat, aby byli k zasahujícím zdravotníkům ohleduplní a zbytečně je neohrožovali.

Podpora veřejnosti pomáhá

Ochranné pomůcky jsou mnohdy limitující a nepohodlné. Celou situaci Šárka zvládá, i když přiznává, že je to náročnější než v běžném provozu. Psychická zátěž je velká. „Všichni si uvědomujeme vážnost situace a cítíme napětí, ale velice se vážíme podpory, kterou nám v těchto dnech veřejnost projevuje,“ říká profesionálka a pedagožka.

„Jsem zdravotnický záchranář a dělám svou práci, proto jsem se smířila s tím, že se mohu nakazit, stejně, jako myslím většina kolegů z první linie. Důležitější je neohrozit své blízké, přátele a rodinu,“ uzavírá Šárka, která omezila kontakty na telefonické hovory. Šárčina rodina ale chápe, že právě tím je chrání. 

 

TEXT: Zuzana Paulusová/FOTO: archiv Jana Pospíchala