Volby do Akademického senátu probíhaly ve dnech 7. - 8. března 2019. Výsledky voleb do obou komor byly zpracovány a protokol z voleb je zveřejněn.
Ustavující schůze nového akademického senátu fakulty se uskuteční v pondělí dne 25. března 2019 v 15:00 hodin v ZD 03050 (zasedací místnost v 3.NP).
Vážení uživatelé,
z provozních důvodů bude v pátek 15. března uzavřena pobočka Univerzitní knihovny na Fakultě zdravotnických studií.
Omlouváme se za způsobené komplikace a děkujeme za pochopení.
Jste srdečně zváni
na předvolební shromáždění akademické obce k volbě děkana
Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice
které se bude konat v pondělí dne 11. března 2019 od 15:00 hodin v učebně ZE 3 na Fakultě zdravotnických studií UPa, Průmyslová ul. 395, Pardubice, s následujícím programem:
Předpokládané ukončení shromáždění je v 17:00 hodin.
Jste srdečně zváni.
Samotná volba kandidáta na funkci děkana Fakulty zdravotnických studií UPa akademickým senátem fakulty proběhne ve středu dne 13. března 2019 od 18:00 hodin v zasedací místnosti děkanátu FZS.
Volby
Volby do obou komor AS FZS probíhají ve dnech 7. – 8. 3. 2019 od 7:30 do 14:30 hodin v učebně ZB 25 (relaxační místnost) FZS a zároveň dne 7. 3. 2019 od 12:00 do 13:00 hodin v prostorách informačního centra (jídelny) v areálu Pardubické nemocnice.
Volby jsou tajné a každý člen akademické obce hlasuje osobně. Před obdržením volebního lístku je každý volič povinen prokázat svou totožnost volební komisi.
Navržení kandidáti pro volby do komory studentů Akademického senátu FZS UPa
HOUSÍREK Martin student 2. ročníku oboru Zdravotnický záchranář
KUBA Filip student 2. ročníku oboru Zdravotnický záchranář
LUDVÍK Hynek student 1. ročníku oboru Zdravotnický záchranář
ŠOUKALOVÁ Kristýna Mgr. studentka 5. ročníku oboru Ošetřovatelství
Navržení kandidáti pro volby do komory akademiků Akademického senátu FZS UPa
BLANAŘ Vít Mgr. Ph.D.
ČERMÁK Zdeněk PhDr.
ČERNOHORSKÁ Iveta Mgr.
ČERVENKOVÁ Zuzana Mgr.
FALTOVÁ Barbora Mgr.
HAVLÍČEK Karel doc. MUDr. CSc.
HORÁČKOVÁ Kateřina PhDr. Dis.
KOPECKÝ Michal Mgr.
MANDYSOVÁ Petra doc. MSN. Ph.D.
PELLANT Arnošt prof. MUDr. DrSc.
PODESZWA Ondřej Mgr. et Mgr.
RUSOVÁ Jitka Mgr.
RŮŽIČKOVÁ Petra Mgr.
TALIÁNOVÁ Magda PhDr. Ph.D.
VILASOVÁ Zdeňka Mgr. Ph.D.
WELGE Eva BSc. MSc.
Zájemci o studium měli poslední možnost podat přihlášku ke studiu některého z oborů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Aktuálně má fakulta 800 studentů a dalších 350 nováčků zanedlouho přibyde. Od bakalářského titulu se mohou dopracovat až k doktorátu. Ve zdravotnické praxi jsou velmi žádaní a budoucí místo mohou získat již při studiu.
Mezi stále oblíbené obory patří Zdravotnický záchranář nebo Všeobecná sestra. Vysokoškoláci během studia získají jak teoretické, tak praktické dovednosti, které je připraví na jejich budoucí povolání.
„Jsem studentem oboru Zdravotnický záchranář. Nabídka tohoto studia mě velmi lákala zejména díky kombinaci medicíny a adrenalinu, který během výuky zažívám. Absolvujeme různé kurzy, například potápění, výcvik v horách, slaňujeme a učíme se sebeobraně,“ říká student Jan Černohous, který se dostal na svůj vysněný obor. Místo na oddělení ARO má už jisté, osvědčil se totiž během své povinné praxe.
Každý rok se do oboru Zdravotnický záchranář hlásí stovky uchazečů. Stejně jako na obor Všeobecná sestra, kterých v nemocnicích a zdravotnických zařízeních stále není dostatek. „Zájem uchazečů o tyto dva obory převyšuje až čtyřnásobně kapacitní možnosti výuky na naší fakultě. Naše studijní obory patří každoročně k těm nejvyhledávanějším na Univerzitě Pardubice,“ říká děkan fakulty profesor Josef Fusek.
Další odborníci ve zdravotnictví
Fakulta vychovává i další odborníky – radiologické asistenty, zdravotně-sociální pracovníky nebo porodní asistentky. Tou se zanedlouho stane i studentka Nikola Skalová, která je právě ve třetím ročníku. Rozhodla jsem se pro studium porodní asistentky a ničeho nelituji. Zamilovala jsem se hned na první přednášce a pořád mě to nepřešlo,“ říká vysokoškolačka.
Absolventi bakalářských programů mohou odejít rovnou do praxe, nebo pokračují v dalším studiu. Ať už si zájemci vyberou jakýkoliv obor, o zaměstnání nebudou mít nouzi. Uplatní se ve zdravotnických a sociálních zařízeních, v nemocnicích, v porodnicích, u zdravotnické záchranné služby, ve vysoce specializovaných centrech, ambulancích či domácí péči. Mohou pracovat samostatně nebo v týmu dalších odborníků, mohou se ucházet o práci v celé Evropské unii.
Fakulta disponuje moderními učebnami, které jsou vybavené nejnovějšími technologiemi, modely, přístroji, pomůckami a různými typy simulátorů, které je kvalitně připraví na reálnou praxi. Od loňského podzimu navíc Fakulta zdravotnických studií jako první v ČR vlastní nejnovější verzi simulovaného pacienta, který zlepšuje výuku napříč všemi studijními obory.
„Dokáže nasimulovat různé scénáře akutních stavů jako anafylaktický šok, reaguje fyziologicky na podané léky, umožnuje zevní krvácení. Studenti na něm trénují nácvik rozšířené neodkladné péče jako elektroimpulzoterapii, punkce pneumothoraxu, zavedení hrudní drenáže, zajištění dýchacích cest včetně koniopunkce a mnoho dalších výkonů,“ přibližuje využití pomůcky pro výuku proděkanka pro vnitřní a vnější vztahy Eva Hlaváčková.
Na praxi na Maltu, do Finska či Řecka
Během studia se studenti mohou zapojit do nejrůznějších zajímavých projektů a aktivit. „Jsou jimi studijní pobyty a pracovní stáže v zahraničí, exkurze a stáže na speciálních pracovištích, semináře a besedy s významnými odborníky z praxe, národní i mezinárodní vědecké odborné konference, různé typy projektů, zážitkové semináře či modelové situace umožňující studentům simulovat a prožít na vlastní kůži konkrétní situace z jejich budoucí praxe,“ doplňuje proděkanka Hlaváčková.
Velmi oblíbené jsou u studentů právě studijní pobyty. Sbírat zdravotnické zkušenosti, a nejen ty, mohou v 9 evropských zemích, s nimiž má fakulta partnerské dohody. Například v Řecku, Španělsku, Finsku, Litvě, Turecku, Portugalsku nebo na Maltě.
„Praxe v nemocnici Mater Dei na Maltě mě obrovsky posunula dopředu, ať už po profesní či jazykové stránce, a možnost žít dva měsíce v cizině byla ohromně obohacující zkušenost,“ říká student Honza.
Na svou zahraniční stáž v litevské nemocnici nedá dopustit ani studentka Zuzana Kadlecová. „Získala jsem zde cenné zkušenosti, které bych tady nezískala ani za několik let. Zdokonalila jsem se nejen v anglickém jazyce, ale naučila se i základy litevštiny. Měla jsem možnost pracovat v jiném systému a zkusit si trochu jiný druh práce, za což jsem velmi ráda.“
Podoba přijímacích zkoušek
Přijímací zkoušky mají písemný charakter a zahrnují test z biologie, fyziky nebo společenských věd a v případě zdravotnického záchranáře i test fyzické zdatnosti. Pro ty, co si nejsou příliš jistí v biologii, z níž se přijímačky dělají na všechny obory, mohou navštěvovat přípravné kurzy. Vylepšit si mohou i své znalosti v matematice. Veškeré informace jsou na webových stránkách fakulty.
Zpět na domovskou stránku Studenti studentům
"Studuju vejšku, ale nezapomínám, kde jsem dostal základy pro své další vzdělání."
"Studenti studentům"
.... za tímto sloganem se schovává aktivita Fakulty zdravotnických studií se zapojením svých studentů a spolupráce středních škol a gymnázií. Cíl je jasný, představit se a pomoci středoškolákům při volbě svého dalšího studia a při rozhodnutí, jaké budou ty další důležité kroky. Dny otevřených dveří byly naplánovány, ale proč nezrealizovat setkání s potencionáními uchazeči i druhým směrem? My přijedeme za vámi a obzvláště, když setkání bude v rovině studentské.
Akci jsme připravili tak, aby mohla být realizována v měsíci lednu a únoru 2019. Již v prosinci jsme kontaktovali školy v Pardubickém a Královehradeckém kraji s nabídkou prezentace nabízených studijních programů, přiblížení možností, zkušeností a tipů pro studium na vysoké škole a speciálně na FZS a to vše prostřednictvím našich studentů. Taktéž předání zcela aktuálních informací o přijímacím řízení a přípravných kurzech, ale i praktické rady (ubytování, stravování).
Spolupráce dopadla hned s několika školami a studenti tak mohli navštívit své bývalé střední školy a gymnázia a předat informace kolegům studentům posledních ročníků. Ráda bych uvedla, že velkou část komunikace jsme ponechali na samotných studentech, kteří se do této akce zapojili. Díky tomu si mohli vyzkoušet, co obnáší příprava a organizace takové aktivity, nemluvě o prezentačních dovednostech, které museli předvést při téměř hodinové přednášce. Ano, měli jasně daný koncept, ale každý z nich mohl vložit tu svou přidanou hodnotu a to je nepřenositelné.
Studentky FZS budoucí profese zdravotnický záchranář Tereza Pešoutová a Markéta Kerberová navštívily "svou" Střední zdravotnickou školu v Havlíčkově Brodě. Informace o studiu a přijímacím řízení si od nich přišli poslechnout studenti tříd Zdravotnického lycea a oboru Praktická sestra. Další zapojené byly studentky z oboru porodní asistentka Terka Žáčková a Maruška Hanyková, které v lednu navštívily Střední zdravotnickou školu ve Svitavách. V únoru pak například Nicole Pokorná, taktéž studentka porodní asistence, věnovala svůj čas studentům 4. ročníku Střední zdravotnické školy v Kolíně.
Vše proběhlo na výbornou. Prezentace a materiály připravené, středoškoláci a jejich kantoři též.
Jednoznačně dobře investovaný čas všech stran a zpětná vazba pro nás? O naše obory je stále velký zájem, za což jsme velmi rádi.
Děkujeme všem, kteří se zapojili a za rok se těším znovu naviděnou.
Dne 15. února 2019 předsedkyně Akademického senátu Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice vyhlašuje
volbu kandidáta na funkci děkana Fakulty zdravotnických studií.
Písemné návrhy na kandidáty na funkci děkana FZS UPa je možné vložit do volební schránky na studijním oddělení FZS UPa od 15. 2. 2019 do 6. 3. 2019 do 14:00 hodin nebo osobní, či písemnou formou na adresu fakulty k rukám předsedkyně volební komise Mgr. Markéty Papršteinové, Ph.D.
Předvolební shromáždění proběhne dne 11. 3. 2019 od 15:00 hodin v učebně ZE 3 FZS UPa.
Dne 13. 3. 2019 od 18:00 hodin v místnosti ZD ZAS proběhne zasedání Akademického senátu FZS UPa, při němž bude senátory volen kandidát na funkci děkana.
Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.
„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.
Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.
Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.
Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.
Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.
Rádi bychom Vás upozornili na aktuální výzvu k podávání návrhů společných česko-bavorských výzkumných projektů s dobou řešení 2019-2021.
Záměrem této společné výzvy je zlepšit vědeckou spolupráci mezi Českou republikou a Svobodným státem Bavorsko, podpořit spolupráci především mladých vědeckých pracovníků z Bavorska a Česka a zároveň motivovat vědce z obou zemí k předkládání společných žádostí o granty na bilaterální a multilaterální projekty.
Výzva je otevřena pro všechny vědecké obory, obzvláště vítány jsou projekty z oblasti lékařských věd a péče o zdraví a věd o materiálech.
Žádost je nutno podat paralelně v Česku a v Bavorsku, a to vždy jedním žadatelem z ČR a jedním z Bavorska. Žádosti českých vysokých škol resp. výzkumných organizací přijímá MŠMT ČR, žádosti bavorských vysokých škol přijímá BTHA.
Termín podávání žádostí: 22.3.2019
Informace a formuláře pro žadatele z ČR jsou k dispozici na webových stránkách MŠMT:
http://www.msmt.cz/vyzkum-a-vyvoj-2/vyhlaseni-verejne-souteze-ve-vyzkumu-vyvoji-a-inovacich-4
Informace a formulář pro žadatele z Bavorska jsou k dispozici na webových stránkách BTHA:
https://www.btha.cz/de/foerderung/joint-call-2019-2021
Více informací o česko-bavorských projektech ve vědě a výuce můžete nalézt na webových stránkách www.btha.cz v rubrice Good Practice:
Pavlína Havlenová (25). Medailistka z řady domácích i zahraničních extrémních hasičských závodů. Pracuje jako zdravotnická záchranářka, jezdí se sanitkou, kterou někdy i řídí. Narodila se v hasičské rodině, tatínek je profesionál. Přes hasičské kroužky se dostala do sboru dobrovolných požárníků v rodné Vladislavi na Třebíčsku, kde působí dodnes. Na Univerzitě Pardubice vystudovala obor zdravotnický záchranář.
Její sport patří mezi nejrozšířenější v České republice a ona sama platí v Evropě za špičku. Přesto její jméno zná jen málokdo. Pavlína Havlenová totiž sbírá medaile v hasičském víceboji. Zatímco při závodech šplhá v plné výstroji na vysoké věže, v civilním povolání chvátá za zraněnými v sanitním voze.
Máte ráda oheň?
To jsme na psychotestu? Zapomněla jsem, co na tuhle otázku odpovídat. Jo, ráda do něj koukám, ale ještě jsem žádný úmyslně nezaložila.
O lidech se zrzavými vlasy se říká, že jsou políbení ohněm...
To mě nikdy nenapadlo. Ale je to moje opravdová barva vlasů.
Zasáhlo vás loňské rekordně horké léto? Vyjížděla jste jako dobrovolná hasička častěji k zásahům?
Ne, vůbec. Jsme totiž jednotka páté, nejnižší dobrovolnické úrovně. Ta se určuje podle toho, kolik dá obec do sboru peněz a kolik sežene lidí, podle čehož se pak vyhodnotí připravenost jednotky a stanoví doba, do které musí vyjet. Čím vyšší úroveň, tím nižší doba. V našem případě je to dvacet minut. Ve druhé úrovni už hasiči drží i služby a jsou vlastně poloprofíci. My z páté vyjíždíme tak maximálně jednou za léto, když v dědině začne hořet pole. Naštěstí jsme loňská extrémní vedra nijak nepocítili, pole jsem hasila naposledy před dvěma roky.
U vás tedy žádné rychlé sjíždění po tyči nehrozí, že?
To opravdu ne, ale někteří poloprofesionálové je mají. Zrovna tuhle součást na hasičských stanicích vždy obdivuji. Třeba v Ostravě, kde přespávám při cestě na závody do Polska, mají krásné americké skluzy. A také u profíků v Třebíči, kde trénuji. Ale přiznám se, že se dost bojím do nich naklonit a sjet dolů.
Vás nikdy nelákalo stát se profesionálkou?
V Česku to bohužel nejde. Zakazuje to legislativa, třeba kvůli tahání těžkých břemen. V Evropě nemohou holky na výjezdy kromě nás už jen na Slovensku a v Maďarsku, jinak všude ano.
Nemrzí vás to?
Trošku. Asi by mě to bavilo. Ale jsem se svou prací spokojená, navíc je té hasičské dost podobná. Třeba v Anglii však naše omezení vnímají jako diskriminaci. I moje polská kamaráda Agnieszka, velitelka hasičské čety z Krakova, vždy přijde a zeptá se: „Tak co, už můžeš být konečně profesionálka? A už s tím něco děláte? Musíte s tím něco dělat!“ Já jsem ale spokojená i tak, rozhodně nechci dělat nic pro to, abych byla první holka, která bude sloužit u profesionálních hasičů.
Hasičské řemeslo se ve vaší rodině dědí napříč generacemi. Je něčím specifická?
Baví nás trávit volný čas s další hasičskou rodinou. Tatínek je stále profesionální hasič, vzhlížela jsem k němu. Potom navíc začal jezdit na závody TFA (Toughest Firefighter Alive, v překladu Nejtvrdší hasič přežije, pozn. red.), mně bylo třináct a chtěla jsem být u toho jako divák. A pak si to samozřejmě vyzkoušet.
Předpokládám, že byl proti…
Říkal, že ne, že jde o strašně náročný závod. Šla jsem pak dělat přijímačky na vysokou školu pro záchranáře a k překvapení všech je zvládla. Jejich součástí byl fyzický test a já nikdy nebyla zrovna sportovní talent. Na zdrávce jsem měla dokonce trojku z tělocviku a na vysoké málem nešla ke státnicím kvůli gymnastice – tři roky jsem trénovala výmyk! Po přijímačkách jsem ale zkusila tátu přemluvit znovu, tentokrát povolil a pustil mě na závody v Telči. Zdárně jsem je dokončila a během studia na vysoké začala aktivně závodit. Na koleji mě navíc shodou náhod přiřadili k Hance Havlíčkové, další výborné závodnici.
Odmalička jste procházela dětskými hasičskými kroužky. Budovala jste si svůj sen od raného věku?
Já si z nejmladších let pamatuji jen to, že všude kolem mě byli hasiči. V sedmi letech začal strejda trénovat malé kluky a já se k nim přidala. Pak to šlo ráz na ráz, přiřazovali mě k volným postům, které jsem dost střídala. Moc mi to nešlo. Chvíli jsem tahala hadice, chvíli byla u stroje… Pomalu jsem si prošla vším, strašně mě to bavilo, ale v pubertě se družstva začala dělit na holky a kluky. A já byla jediná…
Co bylo dál?
Začala jsem po okrese pendlovat mezi dobrovolnickými sbory. Šlo pořád o požární sport, týmové útoky, co znají lidé z každé dědiny. Spojit savicové vedení („hadici“, pozn. red.) s mašinou, která tlačí vodu dopředu, a pak trefit terč načas. Tápala jsem mezi vesnicemi, nakoukla i do extraligy, až mě chytly závody TFA. Byla jsem v nich docela dobrá. Aby ne, bylo nás jen pár poblázněných holek, co byly v mužské kategorii rády, že vůbec dokončily závod. Ženské kategorie tehdy vůbec nebyly, konkurence minimální. Po krůčcích ale přibývaly soupeřky a mně se začalo víc a víc dařit i na větších závodech.
Pomyslela jste si někdy, že by vám průprava ze závodů pomohla při reálném zásahu?
Snad jen při hašení zmíněného pole. Nezdá se to, ale je strašně náročné běhat v plné výstroji mezi řádky slámy. Tehdy jsem si říkala: „Jsi jediná holka mezi chlapama, tak to vydržíš.“ Stejně jako na závodech! Nejvíc mi ale v životě pomohly teoretické znalosti ze Závodů požární všestrannosti. Naučili nás tam třeba, co čím hasit, jak zacházet s pojistkami, zdravovědu, topografii, základní uzly, z toho žiji dosud. Spousta věcí mi zůstala v hlavě a pomohla v naší jednotce.
V závodech TFA jde především o rychlost, sílu a mrštnost – není třeba nic vymýšlet. Co vás žene k tomu vydat ze sebe maximum? Představíte si reálnou situaci?
Nad tím při závodě moc nepřemýšlím. Maximálně si říkám na startu – až nebudeš moct, představ si pod figurínou někoho, koho máš ráda. Nakonec to tak ale vůbec nefunguje a většinou si samotný závod ani nepamatuju. Jedu na automat, v závěru navíc veškeré myšlenky přebíjí bolest.
Co vás bolí?
Po závodě nejdřív ruce, pak nohy, hlavně stehna, a nakonec úplně všechno.
Účastníte se i neméně náročných závodů FCC (Firefighter Combat Challenge), v jednom jste se nedávno dostala pod časový limit tři minuty.
Můj aktuální rekord je dvě minuty čtyřicet sekund. Pořád je ale kam se posouvat – absolutní rekord je jedna minuta osmačtyřicet sekund! Nemyslím si, že bych to dokázala někdy atakovat.
Trasa a pořadí překážek jsou po celém světě stejné?
Ano, navíc ženy nemají oproti mužům žádné úlevy, norma je dána. Podobně jako v atletice v závodech na sto metrů. Jednou je ale povrch rychlejší, jindy pomalejší. Záleží i na tom, jak dobře jedou kaisery.
Co to je?
Závaží na ližinách o váze dvaasedmdesáti kilogramů, do kterého mlátíme čtyřkilovou palicí mezi nohama a posouváme o určenou vzdálenost. Když jedou dobře, máme lepší časy, když hůře, třeba v dešti, tak naopak. Občas tak svůj výkon nehodnotím podle času, ale srovnávám ho se Slovinkou, která patří mezi nejlepší závodnice. Když je rozdíl do devíti vteřin, jsem ještě spokojená, půl minuty už je horší.
Jak jdou v tomto případě překážky po sobě?
Nejprve na sebe hodíme dvacetikilovou hadici a vyběhneme tři patra, buď po připraveném lešení, nebo na železnou věž. Nahoře ji odhodíme do připravené bedny a ručkováním taháme nahoru podobně těžké závaží na laně. Pak po jednom schodu sbíháme dolů, nesmíme žádný přeskočit, jinak hrozí penalizace. Následuje výše zmíněný kaiser, kde zase nesmíme minout, jinak máme další penaltu. To s aktivním dýchačem na obličeji taky není úplně jednoduché.
Maska vám pomáhá, nebo je to naopak další komplikace?
Já ji mám ráda, vytvoří kolem mě bublinu, jsem uzavřená ve svém světě. Slyším jen své dýchání a lidi kolem moc nevnímám. To je pro mě závodní blaho. Je ale třeba se v ní naučit dýchat. Ne jako pes, ale hluboký nádech, pauza a pomalý výdech. Můžu si tam dát i spršku, zmáčknu tlačítko a přístroj mi ofoukne obličej. V takovémto závodě to ale nestihnu využít, to spíš až v jiném, kdy třeba vybíháme v Polsku solný důl, šedesát čtyři pater… To vše alespoň v šestnáctikilové výstroji.
Vraťme se k závodům FCC, v nichž budete brzy reprezentovat Česko v Americe. Jaká překážka následuje po kaiseru?
Slalom mezi hydrantovými nástavci, které nesmíme srazit. Potom vezmeme zavodněnou hadici, s níž běžíme třicet metrů, rukama rozrazíme dveře, lítačky, a proudem vody trefujeme terč, dokud nepadne sklopka. Uzavřeme proudnici, položíme hadici a naopak sbíráme ze země osmdesát kilo vážící figurínu, kterou předepsanými úchopy dovlečeme do třicet metrů vzdáleného cíle.
Do světové špičky patří ještě Slovinky a Polky. Jaké máte vztahy? Panuje mezi vámi rivalita?
To nejhezčí na tomto sportu je, že na evropské úrovni je nás deset dvanáct, co se opravdu rády vídáme a jezdíme za sebou i na dovolenou. Na závodišti jsme sice soupeřky, ale nepřejeme si nic špatného.
Závodí se i jinde než v západní a střední Evropě a Severní Americe?
Je pravda, že jde spíše o „zápaďácký“ sport. Ale i na Východ se začíná pomalu dostávat, i když tam vládnou zejména ty dříve zmíněné týmové útoky, klasický požární sport. Závody FCC už proběhly i v Indii. Největší tradici mají ale jednoznačně v Americe.
Čím to je?
Členové integrovaného záchranného systému tam jsou pro běžné lidi téměř polobohy. Lidé vás hned vnímají lépe a podobné to je i v západoevropských zemích.
Pro většinu sportovců je top akcí olympiáda. Jaká je to pro vás?
Světové hasičské hry. Platí za jednu z největších sportovních akcí na světě, vlastně jde o olympiádu pro hasiče a policisty z celého světa. Závodí se jak v našich specifických disciplínách, tak v klasických olympijských sportech – v atletice, plavání, cyklistice, střelbě… Naposledy byly v Jižní Koreji.
Závodíte i s profesionálními hasiči nebo policisty. Nemají výhodu, nebývají lépe připraveni?
Chtěla jsem říct, že v Česku mají navrch profíci. Ale zahanbila bych pár kluků – dobrovolníků –, kteří jsou také vynikající. Většinou však stavějí na nějakém profesionálním sportu, nejsou jako já. Ovšem na Slovensku není mezi závodníky snad žádný profesionál a platí za absolutní světovou špičku.
Jak často musíte trénovat vy?
Záleží na ročním období. V létě mám čtrnáct dní pauzu, při které jen běhám nebo jezdím na kole. Jinak je dobré ideálně dvakrát týdně podstoupit tvrdý trénink, ve výstroji, s maskou.
Běháte běžně i mezi lidmi?
Už raději moc ne. Vypadá to strašně! Dnes ale přespávám u tety v Praze a chci ve výstroji běhat v jejím paneláku. Má dvanáct pater, v Třebíči máme maximálně osmipatrový. Většinou ale neběhám na veřejném prostranství. A když ano, snažím se zamaskovat alespoň nápis HASIČI a eliminovat reflexní prvky. Nechci děsit babičky, lidé častou koukají, co se děje.
Vybavení si kupujete sama?
Tuto výstroj (v níž se fotografovala, pozn. red.) jsem dostala od svého prvního sponzora. Není to přímo závodní speciál, ale odlehčený zásahový oblek. Je bezvadný. V běžných jednotkách se kupují ekonomičtější modely, třeba za dvanáct tisíc, ale jsou třikrát těžší než tento. Můj stojí pětadvacet tisíc, boty dalších šest, rukavice dva a helma dalších deset tisíc korun. Je to dost drahý koníček.
Kolik závodů za rok stihnete?
Většinou kolem šestnácti, z toho asi šest FCC závodů po Evropě. Zbytek jsou spíše české závody typu Železný hasič. Každý rok si vytyčím hlavní cíl a ostatní beru především jako trénink.
Kontrolují vás při velkých akcích na doping jako jiné sportovce?
Na velkých závodech ano. Některé holky v Americe už mají svaly spíše jako chlapi. Nechci říct, že užívají doping, ale nějakými přípravky si nejspíš pomáhají. Jednomu namakanému Litevci nedávno přišli na to, že bral koňské hormony.
V reálném životě jste záchranářka. Řídíte i sanitku. To také není zrovna ženské povolání…
Máte pravdu. Teď přes léto jsem byla víc řidič a bavilo mě to. Navíc mívám za úkol i transport pacienta, často je nosím, takže průprava ze závodů se hodí.
Musí to být ale úplně jiný stres, ne?
Někdy je to, zejména v hustém provozu, dost náročné. Ale mě to baví. Lidé se naštěstí začínají učit, jak se sanitkám vyhýbat, a vytvářejí uličky. Většinu řidičů se mi navíc podaří dopředu odhadnout. Jedni vás vidí a chtějí strašně pomoci; i za cenu, že si odřou auto. Další to myslí také dobře, ale už nad tím tolik nepřemýšlejí. Pak jsou i řidiči, kteří nás vidí, ale zároveň nechtějí vidět. Stává se, že mě předjíždějí, i když jedu na majáky.
Nekompenzujete si trochu povoláním záchranářky skutečnost, že se jako dobrovolná hasička k těm nejvážnějším zásahům nedostáváte?
Možná trochu ano, hezky se to spojuje. Často se díky tomu potkávám i s profesionálními hasiči.
Jak si čistíte hlavu po nejtěžších případech?
Třeba právě na závodech, kde musím myslet na úplně jiné věci. Pomohlo mi i to, že jsem vyrůstala v hasičské rodině. Vše jsme otevřeně řešili, chápala jsem odmala, že se dějí i zlé věci a je to součást života. Když jsem šla studovat zdrávku, věděla jsem, že chci jezdit se záchrankou a že se budu muset ještě více zocelit. Samozřejmě i dnes mě nějaké případy vezmou za srdce. Záleží na tom, co vidíte. Třeba škaredá věc u někoho, koho jsem znala, a samozřejmě děti. Když ale hodně trénuji, běhám v listopadu potmě ve věži do schodů, stává se naopak očistcem moje práce.
Setkáváte se s agresivními pacienty? Nebo na podobné případy volají ryze mužské posádky?
Ne, jezdí ti, kdo jsou zrovna na řadě. Akorát s námi občas jedou i policisté. Když jsem vzadu s pacienty, fakt, že jsem ženská, občas naopak pomáhá. Zkouším na ně ženské vyjednávání. „Mám se vás bát? To opravdu chcete? Má s námi jet policista? To bych nerada.“ To většinou zabere. Najednou se chovají úplně jinak. Při rvačkách si občas stoupám i mezi chlapy, což bych správně neměla. Něco jiného jsou pravidla a něco jiného realita.
Nebojíte se vlézt do rvačky?
Třeba nedávno ne. Vlezla jsem mezi ně a ptala se: „Co teda bude? Teď zmydlíte i mě, nebo co?“
Setkáváte se někdy naopak s vděkem? Posílají vám bonboniéry?
Stává se to. Jsme totiž s pacienty a rodinou v kontaktu jako první, řešíme jejich přání, snažíme se pomoci. Většinou navíc volají pomoc sami ve chvíli, kdy jim teče do bot.
Zpátky k dobrovolnictví – jak vás vnímají lidé v Česku? Nevidí ve vás spíše než zachránce organizátory kulturních a zábavních akcí?
Je to tak. Ale když přijdou třeba povodně, jsou rádi, že pomůžeme. Za tolik brigádnických hodin zdarma, co mám u dobrovolnického sboru za osmnáct let odpracováno, bych měla nejspíš postavený dům. Málokdo by byl ochoten pracovat zadarmo, navíc do toho dávat ještě i své peníze. Často bohužel není vidět, co vše dobrovolní hasiči dělají… A nejviditelnější bývají právě hasičské zábavy, kde se občas někdo připije.
Kde ale vůbec vznikla tradice, že kulturní akce pořádají dobrovolní hasiči?
Myslím, že je to tím, že jsme největší občanský spolek v České republice. Lidé se kolem nás srocují skoro všude. Proč nedělají podobné akce třeba divadelní spolky, nevím. Asi jich není tolik. Na druhou stranu je to hezká a rozšířená vesnická tradice.
Když zasahujete po boku profesionálů, vnímají vás jako sobě rovné?
Záleží na jednotlivcích, je to o lidech. Když chtějí, tak ano. Pokud jsme jim užiteční a nebojíme se vzít do ruky třeba jen koště a lopatu, jsou spíš rádi. Jsme pro ně další pracovní síla, která může pomoci.
Má dobrovolnictví v okolních státech podobnou tradici jako v Česku?
Podobné je to všude v Evropě. Ale pobaví mě, když přijedu s nášivkou SDH Vladislav do Anglie a potkám se třeba s dobrovolnými hasiči z Londýna. Zatímco my máme starou oprýskanou zbrojnici, kde chybí i soška sv. Floriána, patrona hasičů, protože rezivěl, oni fungují se super výbavou… A přitom jsme si všichni rovni, to je na dobrovolnictví krásné.
Váš život je nabitý adrenalinem, makáte víc než leckterý muž. Umíte si představit, že byste si našla partnera pracujícího třeba v kanceláři?
Tak to neberu. Spíš koukají kluci divně na mě. Že mám sílu je unést… Chápu, že pak jejich ego může strádat. Která žena by ale dokázala muže odnést z hospody?
Rozhovor byl převzat z Instinktu č. 6/XVIII 31. ledna 2019
