Už stovky lidí v Česku se nakazily nebezpečným koronavirem. Celá republika je v karanténě a nikdo nedokáže říct, jak tato situace bude dlouho trvat.  S infekcí bojuje celý svět. A lidé se ptají, kdy vir z Wuchanu porazíme. „Jsem přesvědčená, že za dva až tři měsíce dostane Evropa infekci pod kontrolu. Množství lidí, kteří jí prošli, bude dostatečné na to, aby se virus již masivně nešířil,“ říká prof. Zuzana Bílková z Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

Jak dlouho se bude vir mezi lidmi šířit?

Domnívám se, že to bude do té doby, dokud nebude dostatečný počet osob, které už onemocnění prodělaly nebo měly to štěstí, že jejich imunitní systém infekci dokázal včas rozpoznat a eliminovat. Jakmile bude takových jedinců v populaci více jak 70 – 80 %, tak se šíření infekce začne zpomalovat. K úplnému zastavení šíření infekce však dojde, až když bude „promořenost“ větší jak 95 – 98 %. Ve stejném principu funguje v populaci i očkování.

A to?

Jakmile máte proočkovanost v populaci větší jak 95 – 98 %, jsou chráněné i osoby, které nebyly nebo nemohly být očkovány. Můžeme tedy tento model přenést i na tuto situaci. Jakmile bude k dispozici vakcína, zvýší se razantně počet tzv. imunizovaných jedinců a tím se šíření infekce zastaví. Imunologická paměť, která po prodělání choroby nebo vakcinaci vzniká, se u různých infekčních agens liší, jiná je u opouzdřených bakterií, jiná u retrovirů, jiná u koronavirů, ale obecně lze říci, že prodělání choroby nebo vakcinace nás chrání před opětovnou infekcí.  Toto platí i v případě infekce koronavirem SARS-CoV-2.

Může být vůči viru odolnější ten, kdo je očkovaný proti chřipce?

Určitě ne. Vakcína proti chřipce obsahuje pouze specifické antigenní struktury, které iniciují tvorbu specifických protilátek a paměťových buněk, které budou reagovat v případě infekce na přítomnost pouze virových částic chřipkového viru.  Proto se naděje upírají k nové vakcíně vyvíjené proti SARS-CoV-2.

Co už nyní víme o viru? V čem je specifický?

Jeho jedinečnost vidím ve schopnosti se šířit. Jak naznačují empirická data a první vědecké studie, virus šíří i jedinci bez klinických příznaků, tzn. ještě před propuknutím onemocnění. Domnívám se, že je již dnes mezi námi mnoho jedinců, kteří šíří infekci nevědomky, nemají totiž žádné příznaky nákazy. Jejich imunitní systém je totiž schopen zareagovat včas a účinně a k propuknutí onemocnění u nich nedojde vůbec. Proto je tak důležité, aby všichni lidé nosili na veřejnosti roušku nebo respirátor a chránili tak tím sebe i své okolí.

Jaká jsou podle vás skutečná čísla nakažených, když ne všichni se nechají testovat?

Čísla, která se průběžně dozvídáme, jsou čísla otestovaných osob s pozitivním výsledkem. Tzn., že tato čísla souvisí s testovací kapacitou v daném regionu, s dostupností testů pro všechny osoby, tedy i pro ty, kteří netrpí klinickými příznaky. Občas se v médiích objeví informace, že reálná čísla infikovaných osob (nejen těch s příznaky) jsou určitě o jeden až dva řády vyšší. Já bych se dokonce vzhledem k povaze tohoto viru přikláněla k variantě o dva řády vyšší. Což ale neznamená, že by byla vyšší smrtnost nebo závažnost klinických projevů, než je tomu doposud. 

Zmírní výskyt viru teplejší klima? 

Nedomnívám se, že by vyšší teploty s příchodem jara nějak zásadně ovlivnily šíření infekce v populaci. Pro růst viru je optimální teplota těla, tedy 37 °C. Na to se všechny viry během své evoluce adaptovaly. Co však viru vadí nejvíce, je sucho. Jakmile se snižuje vzdušná vlhkost, jakmile dochází k rychlému vysychání kapének na površích, tak se výrazně snižuje doba přežití virových částic, a tedy i infekčnost prostředí, ve kterém se běžně pohybujeme. Svítí-li navíc na tyto povrchy přímé sluneční záření, doba přežití se pak také snižuje. Není to až tak účinkem samotného UV zářením, ale spíše rychlejším vysycháním.

Jak dlouho vir přežije?

Doba přežití virových částic v jakémkoliv prostředí je od 2 hodin až do 15 – 20 hodin. Proto je důležitá důsledná hygiena a ošetření povrchů dezinfekčním prostředkem. Větrání uzavřených prostor k tomu patří také.

Dokážeme po nějaké době s virem normálně žít?

Ano, tak jako žijeme v „souladu“ s mnoha dalšími patogenními viry nebo bakteriemi. V tomto případě je však rozdíl v tom, že naše populace nový virus nezná a musí se nejprve na něj takzvaně adaptovat. Univerzálnost našeho imunitního systému je obdivuhodná. Z pohledu populační biologie lze konstatovat, že imunitní systém člověka je schopen reagovat, rozpoznávat a účinně zasahovat proti všem infekčním agens, které vznikaly nebo vznikají v průběhu existence lidského rodu a dokonce vyvíjí účinnou imunitu proti všemu, co vznikne třeba i uměle, v molekulárně genetické laboratoři kdekoliv na světě.

Jen pozor, toto musíme vnímat z pohledu celé populace. Někteří jedinci jsou díky genetické variabilitě více odolní, někteří zase konkrétní infekci odolávají hůře, mají horší průběh onemocnění a v některých případech infekce může skončit smrtí. K tomu všemu se ještě přidávají u starších osob tzv. komorbidity, další onemocnění, kterými infikovaný jedinec v tu chvíli trpí a pacientův imunitní systém oslabují. Je potřeba si uvědomit, že i některé terapeutické postupy (např. ozařování, cytostatika, dlouhodobé podávání imunosupresiv u transplantovaných osob) tzv. „bojeschopnost“ imunitního systému výrazně oslabují.

Ráda bych v tomto kontextu ještě připomněla, že v době před antibiotiky a antivirotiky probíhala v populaci přirozená selekce. Jedinci se slabým imunitním systémem se většinou nedožívali reprodukčního věku, již v dětství na infekce umírali a tuto „nevýhodu“ nemohli dalším generacím předat. Tato přirozená selekce již dlouho po několik desetiletí nefunguje, proto je dnešní populace k infekcím vnímavější. 

Objevily se názory, že děti se virem neinfikují tak rychle. Můžete informaci potvrdit, nebo vyvrátit?

Zde nejde ani tak o rychlost, ale o tzv. susceptibilitu. Citlivost k infekčnímu agens. Virus jako buněčný parazit vstupuje do tzv. permisivních buněk, kde se pomnoží a nové částice uvolněné z první napadené buňky se šíří dál do okolních buněk. Vstupní branou pro koronaviry obecně je slizniční tkáň. Virus SARS-CoV-2 napadá hlavně sliznice horních a dolních cest dýchacích. Do organismu se ale může dostat i přes sliznice očí nebo trávicího traktu. Aby mohl virus do buňky vůbec vstoupit, musí najít na jejím povrchu specifické receptory. Pomocí těchto receptorů se korona virové částice přimkne těsně k membráně buňky a vyleje obsah virové částice do buňky. Do buňky tak vstupuje mj. i RNA molekula, která nese genetickou informaci pro tvorbu nových virových částic.

Co ze statistik vyplývá?

Čísla o věkovém rozložení infikovaných a nemocných jsou jasná. Děti jsou jednoznačně infekcí postiženy mnohem méně. U dětí i mladých je průběh onemocnění většinou mírný.

Víte, proč tomu tak je?

To ještě nevíme, proč počet dětí s prokázanou infekcí ve srovnání s dospělou populací je tak malý.  Je tu několik teorií. Jedna z nich je, že jejich buňky slizničního epitelu u dětí nemají tolik těch specifických receptorů, a proto se virus nedokáže tak snadno do buňky dostat a pomnožit se.  Další teorie je, že dětská populace je více promořena běžnými typy koronavirů, které se v dětském kolektivu snadno šíří, a proto jejich imunitní systém dokáže lépe a efektivněji na infekci reagovat.

Závažné průběhy u starších jedinců nad 70 let souvisí tedy zase s imunitou?

Ano. To může souviset s aktivitou imunitního systému, která ve stáří pomalu klesá a imunitní systém není schopen na přítomnost virových částic reagovat včas. K tomu musíme přičíst i další přidružená onemocnění, která jsou pro tuto věkovou kategorii typická a infikovaného jedince oslabují.

Lidé s jakými onemocněními jsou více ohrožení a proč?

Nejvíce ohroženi jsou staří lidé. Imunitní systém s věkem přirozeně slábne. U starších jedinců se také vyskytují další choroby, které daného jedince v boji s touto infekcí znevýhodňují. Jsou to tzv. komorbidity. Je-li někdo léčen ozařováním, cytostatiky, jeho imunitní systém je velice oslaben.  Terapie nádorů je totiž cíleně zaměřená na rychle se dělící buňky (typická vlastnost nádorové buňky), ale těmi jsou i buňky imunitního systému a tyto jsou v rámci terapie nádorů decimovány také. Jakákoliv infekce, která u takto léčeného jedince propukne, může být smrtelná. Další velkou skupinou pacientů jsou pacienti, kteří jsou léčeni tzv. imunosupresivy, tedy léky cíleně tlumícími aktivitu imunitního systému. Jsou to pacienti s transplantovanými orgány. Jejich vlastní imunitní systém se snaží vypudit cizorodou tkáň a jen díky imunosupresivům transplantovaný orgán v těle příjemce přežívá a funguje. Samozřejmě tito jedinci jsou k infekcím náchylnější.

Pacienti s autoimunitními chorobami jsou také léčeni imunosuresivy. Autoimunita je stav, kdy vlastní imunitní systém napadá a ničí vlastní tkáň, např. ledviny, plíce, krevní buňky a jiné. Aby se těmto patologickým projevům zabránilo, je nutné hyperreaktivitu imunitního systému utlumit. Dnešní imunosupresiva však tlumí imunitní systém jako celek a takto léčený pacient infekcím hůře odolává.

Čím by mohli občané přispět kromě doporučených opatření k větší hygieně?

Opravdu zásadní je hygiena rukou, pravidelné a opakované mytí rukou, precizní dezinfekce povrchů, kde se lidé nejčastěji dotýkají rukama. Tam patří např. nákupní vozík v obchodu, vlastní peněženka, obal na karty, klíče od auta, držák v autobuse MHD, kliky dveří ve veřejných prostorech apod., tj. všechny povrchy, u kterých nemáme kontrolu nad tím, zda byl nebo je povrch kontaminován.

Proto se doporučuje vždy po návštěvě jakéhokoliv prostoru, kde se pohybují nebo již dříve pohybovali lidé, provést okamžité ošetření rukou a povrchů ve vašem okolí (např. platební karta, peněženka, klíče od auta, volant auta, kliky u dveří bytu, domu) desinfekčním prostředkem na bázi lihu.

Informace, které se k nám z médií dostávají o tom, jak a jaké roušky, respirátory nosit, jsou často matoucí. Čím se chránit?

Ještě před měsícem se na mne nevybíravým způsobem obořila paní magistra v lékárně, když jsem chtěla koupit roušky, že to je zbytečné a že mne to stejně neochrání. No a nyní se, již zcela oprávněně dozvídáme, že když není respirátor FFP3, tak musíme vzít za vděk nižšími typy respirátorů nebo rouškami a kdo nemá, ať si doma vyrobí roušku provizorní. S tím naprosto souhlasím. Jakákoliv mechanická překážka, která zabrání nebo omezí šíření kapének s virovými částicemi do vzduchu a na povrchy, je lepší než nic nedělat. Virus se šíří kapénkami, které uvolňujeme do prostředí, při kýchání, kašli, ale také při obyčejném rozhovoru.

Kdo by měl roušky nosit povinně?

Roušky by měli povinně nosit osoby, které pociťují příznaky choroby, ale i jedinci, kteří se cítí zdraví. Inkubační doba je u infikovaných jedinců i několik dní a v tu dobu nošením roušky lze významně zabránit šíření infekce v populaci.

Co bychom neměli naopak přehánět?

Je to jednoduché, dodržovat doporučená hygienická opatření, nestydět se nosit na veřejnosti roušku, i kdyby byla doma vyrobená tzv. na koleně a vyzývat ostatní k podobnému chování. Já sama mám zkušenost, jak se mi rodina ještě před pár dny smála, že to s těmi opatřeními přeháním. Dnes máme doma hned v předsíni na skříňce dvě lahvičky s dezinfekcí na ruce, aby si každý při příchodu vydezinfikoval ruce. Máme tam také balíček roušek, aby nikdo nezapomněl, až půjde ven, si roušku nasadit.

Více udělat nelze. Důležité je přijmout tuto pandemii jako realitu i se všemi následky, které to může přinést. Svojí důslednou ochranou ale můžeme snížit riziko i pro ty, kteří jsou jakýmkoliv způsobem oslabeni a hrozí jim závažný průběh onemocnění. Solidární chování je nyní na prvním místě.  

Nemůže sterilní prostředí naopak tělu uškodit?

Za těchto okolností ne. Vím, kam vaše otázka směřuje. Existuje tzv. hygienická teorie. Imunitní systém dětí a celé naší generace, která již od malička vyrůstala v prostředí s omezeným výskytem patogenů a za vyšších hygienických standardů, je méně odolný k infekcím. Do této souvislosti se dává i vyšší výskyt patologických reakcí imunitního systému. Těmi jsou např. alergie nebo autoimunitní choroby.  Jejich výskyt prokazatelně v populaci stoupá a souvislost může mít právě ta přílišná hygiena a malá míra „trénovanosti“ našeho imunitního systému v dětství a v dospívání.

Lékaři doporučují zvyšovat svou imunitu tak, že budeme jíst potraviny, které jsou bohaté na vitamíny. Ale zachrání nás, že najednou budeme zodpovědnější ke svému tělu?

Okamžitá změna ve způsobu stravování má sice efekt jen omezený a pozvolný, ale začneme-li nyní brát alespoň vitamín C, určitě tím nic nezkazíme. Předávkování nehrozí. Samozřejmě různorodá a hodnotná strava tento efekt podpoří.

Proč většina nebezpečných virů pochází právě z Číny?

Jistě to souvisí s hygienickými a stravovacími návyky místního obyvatelstva. Každodenní kontakt lidí s živočišnými tkáněmi, které mohou být promořeny viry, na něž se lidský organismus doposud neadaptoval, vede k zvýšenému riziku přenosu na lidi. V populaci v tu chvíli neexistuje žádná sdílená ochrana a virus se šíří bez omezení. Jako molekulární biolog se také zamýšlím, zda je náhoda, že první výskyt onemocnění COVID-19 byl zaznamenán v oblasti Wuchanu, kde byl před několika roky otevřen státní virologický ústav.

Poradí si lidstvo s virem z Wuchanu?

Tento dotaz přesahuje rámec mých znalostí, znalostí z oboru imunologie a molekulární biologie. Otázka spíše směřuje do oblasti filozofie a evoluční biologie. Přesto si ve zkratce troufám říci, že ano, poradí. Možná za cenu určitých ztrát, nejen počtem úmrtí, ale i ztrát ekonomických. Na druhou stranu tato „zkouška“ může lidstvo posunout dál, pomůže nám si uvědomit, co je v životě důležité a co je již nadbytečné a dalo by se říci jen náš „rozmar“. A možná to přinese i nový pohled veřejnosti na význam západního zdravotnictví, na výdobytky vědy a konkrétně např. na prospěšnost vakcinace proti mnoha různým chorobám, jichž jsme si již přestali bát. Je zřejmé, že jen osobní zkušenost a bezprostřední hrozba dokáže lidem otevřít oči. 

Co uklidňujícího byste řekla lidem v souvislosti s šířením koronaviru?

Jsem přesvědčená, že za 2 – 3 měsíce dostane Evropa infekci pod kontrolu. Množství jedinců, kteří infekcí prošli, bude dostatečné na to, aby se virus již tak masivně nešířil. Věřím, že se do té doby budou dokončeny klinické zkoušky antivirotika Remdesiviru a že pacienti s těžkým průběhem budou tímto lékem již léčeni. Jeho netoxičnost již byla prokázána, což výrazně zkrátí dobu schvalování. Zhruba do roka by mohla být vyvinuta i účinná vakcína.

Prof. RNDr. Zuzana Bílková, Ph.D. (*1965)

• Působí na Katedře biologických a biochemických věd Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice
• Vystudovala obor Molekulární biologie a genetika na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy
• Věnuje se vývoji nových imunoanalytických a separačních metod mj. na principu mikrofluidních systémů či biosenzorů pro stanovení diagnosticky významných analytů.
• 2002 roční studijní pobyt na Institutu Curie v Paříži (Francie).
• V roce 2005 habilitovala v oboru Analytická chemie (FChT UPa) a v roce 2015 v oboru Lékařská imunologie (LF UK, Praha).
• 2005 – 2015 vedla Katedru biologických a biochemických věd. V současné době působí jako garant 2 zdravotnicky zaměřených studijních programů a vede výzkumnou skupinu imunochemie a imunoanalýzy.
•  Od roku 2007 se podílela na řešení celkem 5 mezinárodních projektů (FP6, FP7, Horizon 2020) na pozici koordinátor výzkumu za ČR.
• Od roku 2015 působí jako externí člen Vědecké rady Lékařské fakulty Univerzity Karlovy se sídlem Hradci Králové.

Představte si, že jdete spát v osm večer. Vzbudíte se za čtyři hodiny a jdete k sousedům na návštěvu. Pobavíte se s nimi, a po třech hodinách se vrátíte do postele. A zase spíte. Naši předci si ještě v 18. století spánek rozdělovali na dvě části. Spát osm hodin v kuse je až zvykem moderní doby. A není to moc, nebo naopak málo? K zamyšlení nad spánkem a jeho kvalitou vybízí 21. březen, v tento den se totiž slaví Den zdravého spánku.

Krátká i dlouhá doba spánku se může dříve nebo později projevit na našem organismu. Spánek je totiž nezbytný pro udržení tělesného a duševního zdraví. Má pro organismus ochranný charakter. „Uléháme-li vždy ve stejnou dobu a pravidelně se ráno ve stejnou dobu budíme, podpoříme tím fyzickou i psychickou pohodu. Naopak nepravidelný spánek prodlužuje čas potřebný pro usnutí, jsme více ospalí během dne a máme nižší úroveň fyzické aktivity,“ říká Hana Ochtinská z Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice.

Předci spali nadvakrát

Zajímavé je srovnání potřeby spánku s našimi předky. Ti spali přerušovaným spánkem, který byl dělen do dvou bloků. Chodili spát kolem osmé hodiny večer nebo dvě hodiny po setmění a přibližně po čtyřech hodinách se probudili. Další dvě hodiny trávili aktivně, četli si, povídali si ostatními, modlili se, snědli malou svačinku a znovu ulehli do postele a spali až do rána. „Výsledný čas spánku dosahoval též osm hodin. Za rozdílem, jaký spánkový vzorec měli předci a jaký máme my, je např. modernizace osvětlení v domácnostech i v ulicích měst,“ uvádí Hana Ochtinská.

Během života se potřeba spánku mění. Dospělý člověk si svou potřebu spánku vybírá najednou, většinou v noci, kdy dochází ke střídání hlubokého spánku s neklidným spánkem, který je doprovázen sny. „Zdravý novorozenec spí až 20 hodin denně a spánek je rozdělen do několika etap, které jsou podmíněny pocity hladu. Až šedesát procent jeho spánku tvoří tzv. neklidný spánek, čímž se dostává častěji do stavu bdění či úplného probuzení,“ říká Mgr. Petra Růžičková z Katedry ošetřovatelství Fakulty zdravotnických studií.

Pokud je noční spánek „nejzdravější“, co přináší lidskému tělu odpolední „šlofík“? Odborníci se v názorech na něj rozcházejí. Podle některých je přínosné, když si na 30 minut odpočineme a načerpáme nové síly. Delší spánek může naopak škodit a vystavujeme se zdravotní rizikům.

Pravidla spánkové hygieny

Pro zdravý spánek existuje řada doporučení, mluvíme o tzv. spánkové hygieně. Definována je několika body. Hana Ochtinská doporučuje od pozdního odpoledne nepít energetické, kofeinové nápoje jako je káva, černý nebo zelený čaj, protože nás povzbuzují a ruší spánek. Vynechat bychom měli i alkohol, neboť zhoršuje kvalitu spánku a neměli bychom kouřit, protože nikotin povzbuzuje. K večeři, nejpozději 3 – 4 hodiny před ulehnutím, si dát raději něco lehkého a již neřešit důležitá témata, která mohou vyvolat stres. Raději si dopřát lehkou procházku po večeři. V místnosti určené ke spánku minimalizovat hluk, osvětlení a zajistit teplotu prostředí do 20°C. Postel používat pouze k sexuálnímu životu a ke spánku, a to na nezbytně nutnou dobu. Důležité je uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu.

A usínat je dobré i s knihou. Asi půlhodina před spaním by měla být relaxační. Je prokázáno, že čtení pohádek před spaním má blahodárný účinek na psychiku dítěte. „Uspokojuje jeho emoční potřeby a podporuje citové pouto mezi dítětem a dospělým. Pohádka před spaním dítě uklidňuje, zlepšuje soustředění, zvlášť u dětí s poruchou pozornosti a soustředění. Čtení či vyprávění pohádek navodí u dítěte zdravý spánek,“ vyzdvihuje pozitiva čtení knížek Petra Růžičková. Kromě čtení pohádek je vhodná také tichá hudba nebo zpěv.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

Vysokoškoláci z Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice pomáhají s organizací odběrů u lidí s podezřením na koronavirus na call centru Pardubické nemocnice.

Vážené studentky, vážení studenti,

dovolujeme si oznámit, že v období od 5. 5. do 30. 6.2020 dochází k úpravě úředních hodin studijního oddělení a sekretariátů kateder.

Na obou pracovištích bude zajištěn provoz každý den v čase 8:00 – 13:00 hodin a ve dnech pondělí – středa – čtvrtek i v čase 13:00 – 15:30 hodin.

V období letních prázdnin od 1. 7. do 31. 8. 2020 bude studijní oddělení otevřeno PO - PÁ od 8:00 do 12:00 hodin.

V případě neodkladné studijní záležitosti nás můžete kontaktovat prostřednictvím emailu.

Studenti Fakulty zdravotnických studií a Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice aktivně pomohou místním zdravotníkům. Studenti-zdravotníci se zapojí do provozu v krajských nemocnicích a v dalších zařízení, kde budou pomáhat s péčí o pacienty. Fakulta chemicko-technologická pošle do nemocnic ochranné pomůcky.

Aktuálně se nástup vysokoškoláků do nemocnic týká celkem 87 studentů posledních ročníků oborů Všeobecná sestra a Zdravotnický záchranář. Do sociálních zařízení nastoupí podle nařízení vlády také 59 studentů ze všech ročníků oboru Zdravotně-sociální pracovník. „Nemocnice Pardubického kraje momentálně řeší zařazení vysokoškoláků na jednotlivá oddělení podle aktuální potřeby,“ uvedla doc. Ing. Jana Holá, Ph.D., děkanka Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice.

Děkanka už v minulém týdnu apelovala na studenty, aby se přihlásili k práci v nemocnicích a nemocnicím v Pardubickém kraji nabídla zprostředkování pomoci studentů zdravotnických oborů. Kvůli situaci kolem koronaviru se zaměstnanci nemocnic ocitli v osobní karanténě nebo byli nuceni zůstat doma s dětmi. Studenti na výzvu reagovali velice rychle a vstřícně. Fakulta zdravotnických studií také pomůže s programem pro menší skupiny dětí zaměstnanců nemocnici v době uzavření školských zařízení. Už nyní se do této formy pomoci zapojilo také šest akademiků. Společně se studenty pomohou i v call centru, které nemocnice zřizuje pro veřejnost.

Pomoc do zdravotnictví poskytla i Fakulta chemicko-technologická. „Ze svých zásob jsme shromáždili ochranné pomůcky, jako jsou brýle a štíty, které jsme předali nemocnici v Pardubicích,“ říká děkan fakulty prof. Ing. Petr Kalenda, CSc. Fakulta kromě toho nakoupila pro nemocnici dalších 120 kusů zcela nových sterilních ochranných brýlí. Navíc spolupracuje se Střední průmyslovou školou chemickou, která vyrábí chybějící dezinfekci. Chemici z Univerzity Pardubice darovali této škole už 1500 litrů suroviny pro její výrobu.

Usnesení o zajištění poskytování péče v zařízeních sociálních služeb po dobu trvání nouzového stavu ze dne 13. 3. 2020 ukládá pracovní povinnost studentům sociálních oborů, na FZS konkrétně oboru Zdravotně-sociální pracovník. Usnesení k zajištění poskytování zdravotních služeb poskytovateli zdravotních služeb a k zajištění činnosti orgánů ochrany veřejného zdraví po dobu trvání nouzového stavu přijala vláda 15. 3. 2020, týká se zmiňovaných oborů Všeobecná sestra a Zdravotnický záchranář. Studenti jsou povinni se zaevidovat na stanoveném místě, obsah, rozsah a místo práce stanoví pracovním příkazem hejtman Pardubického kraje.  

Pardubice 16. března 2020

Martina Macková
vedoucí Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa

Je to základní hygienický návyk, který učíme potomky už od útlého dětství. Nikdy dřív jej ale nikdo takto neřešil, jako nyní, když se celý svět potýká se zákeřným koronavirem. Jak si správně mýt ruce, abychom eliminovali nakažení nejen tímto virem, ale také dalšími bakteriemi a viry, které jsou všude kolem nás?

„Mytí rukou není jen základní hygienický návyk, ale je to i důležitá prevence vážných infekčních onemocnění. Nejde o to si jen ruce mýt, ale měli bychom také znát správnou techniku,“ říká Kateřina Horáčková z Fakulty zdravotnických studií.

Při mytí rukou bychom měli postupovat tak, že je nejdříve navlhčíme vodou a použijeme mýdlo, ideálně s přídavkem dezinfekce. Vzhledem k tomu, že pořídit antibakteriální mýdlo s virucidním účinkem je v tuto chvíli téměř nemožné, použijeme běžné mýdlo, které je při důkladném umytí účinné.

Správná mycí technika

Mýdlo bychom měli důkladně rozetřít do obou dlaní a krouživý pohyb bychom měli opakovat ideálně čtyřikrát. Neměli bychom zapomenout ani na hřbety rukou, na jejichž důkladnou očistu se často zapomíná. Dále se soustředíme na prostory mezi prsty, kde může také držet množství nečistot a mikrobů. Po důkladné očistě, začneme s mytím prstů. Nezapomene na palce, které je potřeba velmi pečlivě promnout a stejně tak špičky prstů v dlaních, aby opět za nehty nezůstala žádná špína. Ruce důkladně opláchneme tekoucí vodou, následně je osušíme, použijeme nejlépe jednorázový papírový ručník.

Pokud doma používáte společný ručník na ruce, navíc máte podezření, že jste mohli přijít do kontaktu s virem, oddělte razantně i tyto ručníky, stejně tak dezinfikujte pravidelně koupelnu. Více informací k hygieně najdete na stránkách ministerstva zdravotnictví https://www.mzcr.cz/.

Baví ji učit se o lidském těle a líbí se jí práce v nemocnici. Studuje na Fakultě zdravotnických studií, ale potkáte ji také na porodním sále. Jana Spolková je totiž porodní asistentkou. Stará se o pacientky během porodu i po něm. A pomáhá jim s péčí o porodní poranění. Její informační mapa zaujala i Českou komoru porodních asistentek.

Jak sama říká, je to hezká práce, ale náročná. Zdaleka ne pro každého. A nejde přitom jen o znalosti nebo dovednosti, ale i samotnou osobnost zdravotníka. Jana se v téhle práci našla a vnímá ji jako poslání. Stále na sobě pracuje, a tak se vrhla do dalšího studia. Momentálně v navazujícím magisterském studiu oboru Perioperační péče v gynekologii a porodnictví.

Poranění při porodu jsou častá

Kompetence porodních asistentek jsou podle ní rozsáhlé. „Porodní asistentka může ženě poskytnout komplexní péči a hraje velkou roli v péči o těhotnou ženu, rodící ženu, ženu v šestinedělí a v péči o novorozence,“ popisuje porodní asistentka Jana Spolková z Fakulty zdravotnických studií, která už asistovala u řady porodů, více či méně komplikovaných. Poranění během porodu se totiž vyhne jen málokterá žena. „Dochází k němu při průchodu plodu porodními cestami. K poranění často dochází i při fyziologickém porodu, zejména pak k poranění měkkých porodních cest,“ vysvětluje Jana, která pro tyto ženy našla řešení. Je totiž autorkou speciální informační mapy péče pro ženu s porodním poraněním. Nejenže její tištěný edukační materiál zvyšuje kvalitu poskytované péče, ale cílí i na konkrétní diagnózu.

Mapa radí se správnou péčí

„Informační mapu žena dostane při příjezdu na oddělení šestinedělí, kde si ji v klidu přečte. Pokud jí nebude něco jasné, může se obrátit na porodní asistentku,“ říká Jana k použití mapy. Vytvořila ji, aby ženám pomohla se správnou péčí o tato poranění. A aby předešly zbytečným komplikacím s jeho hojením. Informační mapa proto odpovídá ženám na spoustu otázek, na které by se možná styděly zeptat. Týkají se jak hygienické péče, tedy sprchování a hygienických pomůcek, tak bolesti, podpory hojení, vyprazdňování stolice, stehů a příznaků infekce. „Graficky jsem ji zpracovala a doplnila obrázky, aby byla pro ženu s porodním poraněním přehledná a názorná. Text je napsán srozumitelnou formou,“ dodává Jana.

Informační mapu péče zatím rodičky nedostávají. „Přesně nevím, kdy se tak stane, ale její využití se momentálně řeší s pardubickou nemocnicí. Záměrem je rozšířit informační mapu péče do všech poboček Nemocnice Pardubického kraje,“ dodává Jana Spolková. Časem bude dostupná jak pro ženy rodící v Pardubicích, tak v Chrudimi, v Ústí nad Orlicí, ale i ve Svitavách a v Litomyšli.

Hlavní je porozumění

Její nápad zaujal i komisi soutěže České komory porodních asistentek, a tak Jana mezi přihlášenými pracemi získala s přehledem první místo. Komise navíc vybírala práci, jejíž výstup bude mít největší praktické využití, což se právě Janě povedlo. „Díky vítězství mám možnost vyzkoušet si členství v profesní organizaci a možnost účastnit se konferencí, které pořádá komora bezplatně, čímž si mohu zlepšit své znalosti v problematice týkající se práce porodní asistentky,“ pochvaluje si Jana, která si Fakultu zdravotnických studií vybrala na základě doporučení spokojené studentky. Na studiu ocenila především praktickou výuku a rozsáhlé praxe, během nichž si student budoucí zaměstnání dostatečně „osahá“.

Na Fakultu zdravotnických studií si podejte přihlášku do 28. února

Studium na sedmi fakultách nabízí pardubická univerzita. Studovat na ní lze celé spektrum oborů od technických přes filozofické až po umělecké. Pro příští akademický rok mohou zájemci podávat přihlášky minimálně do konce března.

Univerzita Pardubice se snaží přinášet studentům stále nové možnosti. Novinkou je třeba bakalářský obor Ekonomika regionálního sportu, magisterský program Udržitelný rozvoj v chemii a technologie a chystá se také zcela nový doktorský program Konzervační vědy.
Univerzita se už prezentovala na několika veletrzích a zájemcům o studium ukázala například nejnovější modely simulovaných pacientů Fakulty zdravotnických studií nebo virtuální realitu z Fakulty elektrotechniky a informatiky.

Fakulta zdravotnických studií přijímá přihlášky už jen týden

Do konce února mohou podat přihlášky uchazeči o studium na Fakultě zdravotnických studií, většina ostatních fakult je přijímá do 31. března, některé potom dokonce i později.
Zájemci o vysokoškolské vzdělání se mohou hlásit na filozofickou, ekonomicko-správní, chemicko-technologickou fakultu a také na fakultu elektrotechniky a informatiky. Nové studenty očekává také Fakulta restaurování, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta zdravotnických studií.
Právě o studium zdravotnických oborů v Pardubicích je velký zájem. Absolventi jsou ve zdravotnické praxi velmi žádaní a budoucí místo mohou získat už během studia. Mezi stále oblíbené obory patří Zdravotnický záchranář nebo Všeobecná sestra.
„Jsem studentem oboru Zdravotnický záchranář. Nabídka tohoto studia mě velmi lákala, zejména díky kombinaci medicíny a adrenalinu, který během výuky zažívám. Absolvujeme různé kurzy, například potápění, výcvik v horách, slaňujeme a učíme se sebeobraně,“ řekl student Jan Černohous.
Každý rok se do oboru Zdravotnický záchranář hlásí stovky uchazečů. Stejně jako na obor Všeobecná sestra, kterých v nemocnicích a zdravotnických zařízeních stále není dostatek.
„Zájem uchazečů o tyto dva obory převyšuje až čtyřnásobně kapacitní možnosti výuky na naší fakultě. Naše studijní obory patří každoročně k těm nejvyhledávanějším na Univerzitě Pardubice,“ řekl před časem za fakultu Josef Fusek.

Univerzita nabízí studentům celkem 137 oborů

Oblíbená je také celá řada oborů, například na filozofické fakultě či na fakultě ekonomicko-správní. Na to, jaká je při přijímacím řízení konkurence, se mohou zájemci o studium podívat na webové stránky univerzity. Tam podle oboru uvidí, jaká je v prezenční a kombinované formě procentuální úspěšnost uchazečů.
Univerzita v současné době nabízí vzdělání ve 137 studijních oborech v bakalářském, magisterském i doktorském stupni vzdělání. Studovat je možné v prezenční i kombinované formě.
Nerozhodnutí studenti mají ještě dostatek času, aby si vybrali obor, který by je mohl zajímat i z hlediska dalšího profesního uplatnění.
O budoucnost se nemusejí bát například absolventi dopravní fakulty. Díky zajímavým studijním oborům a pestré odborné činnosti nacházejí absolventi téměř stoprocentně okamžité uplatnění na trhu práce.
Absolventi pracují jako špičkoví experti pro výrobní, stavební, dopravní i obchodní a další společnosti. Také na této fakultě si zájemci mohou vybrat jak mezi studiem denním, tak kombinovaným.
„Studenti se učí komplexně – nejsou zavaleni pouze teorií, ale výuka probíhá rovněž v moderně vybavených laboratořích Výukového a výzkumného centra v dopravě, které bylo otevřeno v roce 2013,“ uvedla Lenka Machačová z pardubické univerzity.

Některé fakulty požadují potvrzení o zdravotní způsobilosti

Studenti se na Univerzitu Pardubice mohou přihlásit přes klasický formulář, který se zasílá poštou, nebo přes elektronickou přihlášku přímo na webu školy. Potom musejí uhradit administrativní poplatek a některé fakulty chtějí také zaslání potvrzení o zdravotní způsobilosti. Univerzita poté uchazeče vyzve k účasti na přijímacím řízení, součástí většiny z nich jsou přijímací zkoušky.
O přijetí či nepřijetí jsou uchazeči informováni poštou, ale sledovat přijímací řízení je možné taky online. Přijatí uchazeči potom musejí přijet do Pardubic na zápis.
V mnoha oborech se následně konají seznamovací nebo přípravné kurzy, kde se studenti mají možnost poznat, seznámí se s požadavky svých vyučujících a dozvědí se více o univerzitním studiu.
Prostředí se na univerzitě každým rokem zlepšuje. Rekonstrukcí prošly například některé koleje. Na všech pavilonech kolejí mají studenti bezplatné pevné připojení k univerzitní datové síti a internetu, od letošního jara navíc i bezplatné wi-fipřipojení.
Na každém pavilonu je nyní na čtyřicet vysílačů. Během posledních tří let se počet vysílačů pro bezdrátový wi-fipřístup ztrojnásobil, letos je umístěno v areálech univerzity celkem asi 400 vysílačů.

Další informace o studiu na univerzitě mohou uchazeči získat ještě na posledním dnu otevřených dveří na Dopravní fakultě Jana Pernera 7. března. 

Článek je převzatý z Mladá fronta DNES - Pardubický kraj

Fakulta zdravotnických studií nabízí KURZY PRVNÍ POMOCI nejen pro zaměstnance Univerzity Pardubice.

Nikdo z nás neví, kdy se dostane do situace, která bude vyžadovat poskytnutí první pomoci. Je dobré být připraven. 

4 hodinový kurz probíhá v malých skupinách 10 - 15  účastníků. Ti se mimo jiné naučí a prakticky si vyzkouší nácvik nepřímé srdeční masáže a plicní ventilace - Kardiopulmonální resuscitace (KPR) na nejmodernějších výukových modelech.

Naši lektoři jsou odborníci z praxe, kteří během kurzu využívají svých bohatých zkušeností z výkonu své profese v nemocnicích, na urgentních příjmech, traumacentrech nebo přímo ve zdravotnických záchranných službách.

Místo konání kurzů je obvykle v sídle fakulty Průmyslová 395 v Pardubicích případně dle dohody s objednavatelem.

Aktuální termín:

čtvrtek 20. 2. 2020 8:00 -12:00 hod.

učebna ZE3, FZS

přihlášení na termín zde https://edu.upce.cz/Lists/TerminyKurzu/DispForm.aspx?ID=3010

Být více vidět, získat více studentů, ocenit nadstandardní práci akademiků nebo vytvořit excelentní vědecké týmy. Nový děkan Fakulty filozofické Jiří Kubeš má ve svých plánech na další čtyři roky jasno. Fakulta potřebuje zviditelnit a internacionalizovat. Na změny ale nebude sám, pomohou mu noví proděkani.

Den před nástupem do děkanského křesla jste měl smíšené pocity. Už se ustálily?

Pocity jsou pořád smíšené. Člověk si hned nezvykne být vedoucím stovky pracovníků a tisícovky studentů, fakulta je velký organismus. Ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem se do role děkana postupně dopracoval. Na fakultu jsem přišel v roce 2001. Začínal jsem jako řadový magistr, pak odborný asistent, byl jsem dlouholetým členem akademického senátu a čtyři roky jsem jemu předsedal. V posledním roce jsem několik měsíců vedl Ústav historických věd… Když se to všechno sečte, tak si říkám, že dvacet let jsem sbíral zkušenosti, abych došel až sem.

A co bude následovat teď? Jaké změny?

Vytyčil jsem si čtyři oblasti, ve kterých bych chtěl během svého čtyřletého mandátu něco změnit. Jedna z věcí je více zviditelnit fakultu na veřejnosti. Mám pocit, že jsme zaspali s propagací. Nemám na mysli propagaci na univerzitní úrovni, ta funguje, ale na fakultní. Moc jsme o sobě nedávali vědět, ačkoliv se domnívám, že se máme skutečně čím pochlubit. Nejedná se přitom o dobré výsledky pouze v jednom oboru.

Jak toho chcete docílit?

Není to samozřejmě úkol jen pro mě, i když mám v tomto směru nezastupitelnou roli. A také se této role rozhodně vzdávat nebudu. Jednak je potřeba koordinovat síly v rámci celé univerzity a využít toho, co už dobře funguje. Na jedné straně se můžeme spolehnout na univerzitní PR oddělení, dlouhou dobu dělá fakultě dobré jméno naše Univerzita volného času a v posledním roce jsme se naplno zapojili i do propagačních akcí, jako je například Noc vědců nebo Vědecko-technický jarmark.

Je ale nově třeba, abychom více propagovali i úspěchy našich konkrétních pracovníků. Například publikují skvělé knihy: z poslední doby bych upozornil třeba na knihu našeho sociálního antropologa Adama Horálka s názvem Velký čínský národ. Nacionalismus s čínskými specifiky. Naši lidé jsou též zapojeni v přínosných projektech, máme tu zajímavé a slavné zahraniční hosty (na historii nyní měsíc působí polský medievista a bohemista prof. Wojciech Iwańczak z Krakova) nebo organizujeme diskuse na palčivá témata. O tom všem by se měla veřejnost více dozvědět.

Nechceme ale jen, aby přicházeli lidé za námi na akademickou půdu, ale chceme být více vidět v městě i v kraji. K tomu chceme využít některých nových akcí. Například hejtman Pardubického kraje Martin Netolický nám pro příští rok přislíbil záštitu nad prvním ročníkem studentské dějepisné soutěže pro střední školy. Už máme vymyšlený koncept, chceme tím také nalákat ke studiu historie. Navíc ti nejlepší by mohli být přijati i bez přijímacího řízení. Spolupráce s Pardubickým krajem může být ale daleko větší.

Co ještě podnikáte a co vydáváte?

Nedávno představila univerzita ve Východočeském divadle knihu Nejisté dny sametové revoluce, kterou editovala naše doktorandka Marie Jílková. O nové knize, vystavěné na základě deníků stávkujících vysokoškolských studentů v Pardubicích z přelomu let 1989 a 1990, informovala také média. Katedra sociální a kulturní antropologie dělá spoustu zajímavých činností, které se příliš nepropagovaly. Mají například vlastní akci Sociokon, koná se každoročně na jaře v Divadle 29. Vedoucí katedry Adam Horálek má se svými kolegy další skvělé nápady, které uvádějí do praxe. Na anglistice zase pracují se studenty formou adaptačních kurzů. Některé aktivity jsou tradiční, některé teprve začínají, a proto je potřeba dát je do kalendáře a počítat s nimi i dál. Řadu věcí ale nemusíme vůbec vymýšlet, protože dlouhodobě fungují. Dvacetiletou tradici má již zmíněná Univerzita volného času. Na prvních ročnících bylo maximálně 40 lidí a dnes jich chodí 150 každý rok. Jsou to velmi obsazované a velmi oblíbené kurzy z velké části zaštiťované právě místními historiky. Ale přednášejí tam i kolegové z jiných kateder.

Chcete také více oslovit uchazeče o studium?

Fakultu trápí malý počet studentů na některých oborech, a to dlouhodobě. Chci udělat vše proto, abychom studenty získali na konkrétní obory.

Jaké obory máte na mysli?

Například obor Slavistická studia zemí Evropské unie má málo studentů, jak na bakalářském, tak magisterském studiu. Do prvních ročníků nenastupuje ani deset uchazečů. Studenti chybějí i religionistice nebo na němčině. Více studentů chceme také přitáhnout inovacemi studijních programů. Nyní nově akreditujeme bakalářské obory na historii a přinesou poměrně hodně změn. Třeba tradiční bakalářský obor kulturní dějiny jsme přejmenovali na kulturně-historická studia a chceme do nich zapracovat více praktických kurzů. Podobně by se měl změnit studijní program religionistiky a výuka by se měla ubírat moderním směrem, nikoliv tím klasickým. Dnes je opravdu velmi těžké studovat arabštinu, hebrejštinu a další pramenné jazyky.

Kde si naopak nestěžujete?

Největší zájem ze strany uchazečů je o studium anglického jazyka, což je v dnešní době vcelku pochopitelné. Pak se hodně hlásí na humanitní studia. Je to studijní program katedry věd o výchově, což je vlastně velmi obecný program bez výraznější specializace. Najdete v něm základy z více oblastí, což potvrzuje naše názory, ale i kolegů z jiných univerzit, že studenti jsou dlouho nerozhodní v tom, co vlastně chtějí. Vnímají to tak, že z obecné specializace se mohou odrazit do další.

Fakulta má v současnosti kolem tisícovky studentů. Byly ale doby, kdy jich měla až dva tisíce. Chtěl byste se tomuto číslu přiblížit?

Otázkou je, proč. Je potřeba dostat studenty na některé obory, kde jich je málo. Ale nemá smysl každý rok nabírat do oboru padesát lidí. Je to pak na úkor kvality. Dnes to nefunguje tak, že čím víc studentů máme, tím máme i větší dotace. Nemůžeme nabrat tisíc studentů navíc a čekat od ministerstva příslušné částky na hlavu. Naopak budeme potrestáni, protože nedodržíme kvóty. Je tedy kontraproduktivní, abychom ve velkém nabírali studenty. Z mého pohledu by bylo ideální, kdyby na každém z oborů bylo v ročníku kolem 15 lidí, protože s takovou skupinkou se dá nejlépe pracovat a navíc by pak akademičtí pracovníci měli čas jak na výuku, tak na vědu. Naši anglisté a amerikanisté jsou totiž přehlceni výukou, protože vyučují nejvíce na fakultě.

Studenti mají také velké možnosti studia v zahraničí, přesto moc nevyjíždějí. Čím to je?

Já jsem studoval v devadesátých letech a možnosti vyjet přes Erasmus nebyly. Po roce 2000 se s programem roztrhl pytel, nicméně je pravdou, že musíme studenty často přemlouvat k tomu, aby někam vyjeli na delší dobu. To se nám nedaří.

Proč nemají zájem?

Ty důvody jsou rozmanité. Jedním z důvodů je ten, že neumí tolik jazyk a nedůvěřují si. Přitom těch smluv a destinací, kam mohou vysokoškoláci jet, je opravdu hodně. A nejsou to lokality pouze v Evropě. Přestože těch dohod je uzavřených celá řada, existují destinace, kde smlouvy nemáme a které bych jako historik ocenil. Bylo by například skvělé mít uzavřenou smlouvu s vídeňskou univerzitou. Je tam obrovská knihovna a bohaté archivy k dějinám českých zemí, jenže tam už nyní mají zahraničních studentů tolik, že o další smlouvy moc nestojí. Naštěstí můžeme studentům doporučit stipendijní pobyty, díky nimž se do Vídně dostanou (třeba v rámci programu AKTION), a ti nejlepší s vědeckými ambicemi toho využívají.

Neznalost jazyka je jedna věc. Co dalšího jim brání ve studiu v zahraničí?

Obecně si myslím, že se z dnešních studentů příliš rychle stávají dospělí závislí na stabilním příjmu a z toho plynoucího materiálního pohodlí. Má to ale i praktičtější důvody. Řada studentů se domnívá, že když se vrátí, neuznáme jim kurzy, přijdou o získané kredity, ale také o čas. Tím pádem budou muset prodlužovat studium. Pokud se ale výuka podobá tomu, co je v nabídce studia u nás, tak kurzy samozřejmě uznáváme. Nikomu nechceme dělat problémy, ale naopak jsme rádi, že studenti sebrali odvahu a vyjeli.

Kam se nejčastěji jezdí?

Jednoznačně dominují pobyty ve Španělsku (Sevilla, Valencia), v Německu (Jena) a pak se pravidelně jezdí do Polska (Katowice nebo Toruń) či Slovinska (Lublaň). Máme ale i smlouvy v pobaltských státech, třeba v Estonsku, nebo v Turecku.

Fakulta má sedm kateder, jeden ústav a jedno výzkumné centrum. Jakou vědu produkují?

Co se týče základního výzkumu, jsme na druhém místě na univerzitě. Sociální antropologové či pracovníci katedry věd o výchově jsou schopni dělat velmi slušný aplikovaný výzkum, mohou spolupracovat s magistrátem i krajským úřadem. Letos jsme například podávali čtyři TAČR projekty na aplikovaný výzkum. Na vědu by mělo jít také více peněz. Na fakultách brzy začnou vznikat vědecké týmy.

Pokud chceme uspět, musíme mít pracoviště, která jsou internacionalizovaná. To je další má vize. Například naše výzkumné Centrum pro etiku napojené na katedru filosofie má mezi pracovníky velkou část cizinců. Polovina doktorandů na katedře filozofie je ze zahraničí, polovina personálu jsou také cizinci. Je to vlastně takový ideál, kam bychom to všichni na fakultě měli dotáhnout, takhle daleko zatím na ostatních pracovištích opravdu nejsme. Už se ale zlepšujeme. Například na historii zveme od začátku roku 2019 každý semestr zahraničního hosta na měsíční pobyt, také naše pracovníky se snažíme dostávat více ven, a to až na půlroční pobyty. Loni takto vyjeli tři, další dva budou následovat příští rok.

Na fakultách mají vznikat vědecké týmy. Kdo je bude tvořit?

Jeden velký vědecký tým už máme: kolegy z Centra pro etiku pod vedením doc. Niklase Forsberga. Každý další tým bude mít svého lídra, který si k sobě stáhne odborné asistenty, případně i doktorandy a vytvoří si pracovní skupinu od dvou až třeba do deseti lidí. Záleží na tom, jak je výzkum důležitý a náročný. V zimě tyto týmy dotvoříme a pokusíme se zároveň vytvořit nástroj, kterým bychom je financovali v horizontu dvou až tří let. Budeme proto inovovat směrnici o tvůrčí činnosti.  Jména některých lídrů budoucích vědeckých týmů za Fakultu filozofickou jsou už známá a jedná se o vynikající odborníky v oboru historie. Je to například profesorka Milena Lenderová nebo profesor Petr Vorel. Jeden z těch týmů bych mohl vést i já či můj nástupce ve funkci vedoucího ústavu historických věd doc. Pavel Marek. Další skupiny se jistě vytvoří na katedře filozofie, u sociálních antropologů či anglistů (když se jim uleví ve výuce).

Jak to bude vypadat s oceňováním akademiků?

Obecně chce ministerstvo do budoucna podporovat lidi s kvalitními vědeckými výsledky. Ve chvíli, kdy naběhne financování podle nové metodiky, měly by přitékat větší peníze na vědu, než tomu bylo dříve. Měli bychom to pocítit někdy v roce 2021. Na fakultu pak přijdou peníze skutečně na ty, kteří je vědou vydělali. Proto se snažíme podpořit vznik vědeckých týmů. Otázkou je, zda se peníze budou rozdělovat do celé České republiky, jestli budou vážit stejným metrem všem univerzitám. Věřím ale tomu, že i kdyby se změnila vláda, podpora vědy bude nadále prioritou. Nesmíme ale zapomínat, že podporu zaslouží i vynikající učitelé, kteří třeba nemají zas až tak velké vědecké výsledky.

Jak jste si vybíral nové proděkany?

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představoval. Myslel jsem si hlavně, že to bude daleko rychlejší. Když mě na konci května zvolili, vypadalo to, že fakulta je připravena na změnu. Oba kandidáti jsme zvažovali zásadní obměnu na místech proděkanů. Já jsem si říkal, že někteří proděkani byli ve funkcích velice dlouho, potřebují dodělat habilitace a získat nové projekty. Definitivně jsem ale tým kupodivu poskládal až v polovině října. Z katedry literární kultury a slavistiky jsem si vybral proděkana pro vnitřní záležitosti a rozvoj, tím je Ivo Říha. Anglistka a předchozí předsedkyně fakultního akademického senátu Irena Reimannová má na starosti pedagogickou činnost a studijní agendu, zřejmě jedno z nejméně vděčných proděkanských míst. Pro vědu a tvůrčí činnost se stala proděkankou Šárka Bubíková z katedry anglistiky a amerikanistiky. Je to žena s velkým rozhledem a zkušenostmi, proto jsem ji ustanovil svou statutární zástupkyní. Proděkanem pro zahraničí a doktorská studia je docent Tomáš Hejduk z katedry filosofie, jenž má bohaté zkušenosti s cizinci z Centra pro etiku.

Budete jako děkan dál učit?

Část výuky jsem si ubral a předal kolegům na historii. Ale zároveň nechci výuku redukovat úplně, protože výuka mne vždy bavila a kontakt se studenty považuji jako akademik za klíčový. Jinak by o mne jako o vedoucího kvalifikačních prací za chvíli nikdo neměl zájem a ztratil bych se z jejich životů. To není myslitelné, a proto jsem si nechal dva kurzy. Jedním z nich jsou Současné trendy bádání (myšleno historického bádání) a díky tomuto kurzu se potkávám se všemi magisterskými studenty na historii. A pak jsem chtěl mít něco méně závažného, a proto jsem pro zimní semestr vypsal výběrovou přednášku a učím po dlouhé době Aristokratická sídla v raném novověku. V letním semestru budu mít Metody historikovy práce opět pro magistry a pro bakaláře Dějiny každodennosti v raném novověku, což je kurz, který na naší fakultě učím už skoro dvacet let a je to moje srdeční záležitost. Samozřejmě se také nebudu vyhýbat popularizačním akcím. Děkan má být vidět, takže se nadále budu objevovat na Noci vědců či Vědecko-technickém jarmarku.

Indíra Gándhí řekla: „Historie je nejlepší učitelkou s obzvláště nepozornými žáky.“ Myslím, že to stále platí. Historie na jedné straně otevírá člověku obzory a učí nás kriticky myslet. Je to široce uplatnitelné poznání, protože historie učí vnímat události v kontextech. Když nepochopíme minulost, nejsme schopni uvažovat o tom, co budeme dělat dnes a proč a jakou budoucnost chceme vytvářet. Bohužel však zároveň mnoho lidí roli historie nechápe, historické vzdělání nepovažuje za potřebné, anebo historii vnímá jen povrchně a zneužívá ji pro dosažení svých současných cílů. Proto je třeba humanitní a sociální vědy a obzvláště historii stále vyzdvihovat. Pokud humanitní vědy zmizí, staneme se společností bez paměti a bez schopnosti kriticky přemýšlet.

doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D. (* 1975)

Rodák z Pelhřimova je absolventem oboru učitelství dějepisu a anglického jazyka na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde také pokračoval v doktorském studiu až do roku 2006. Od roku 2001 působí na Univerzitě Pardubice, tady se také v roce 2011 habilitoval. Od února 2019 vedl Ústav historických věd na Fakultě filozofické. Byl dlouholetým členem Akademického senátu, který i jako předseda čtyři roky vedl. Specializuje se na dějiny raného novověku a zejména na dějiny habsburských panovníků, jejich dvorů, české a moravské šlechty a jejího životního stylu. Za 20 let v oboru publikoval šest monografií a skoro pět desítek domácích i zahraničních studií. Poslední kniha „V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640-1740‟ vznikla z řešení grantového projektu Grantové agentury České republiky v roce 2018 a sepsal ji tým deseti historiků z Pardubic a Prahy pod jeho vedením. V posledních letech vystoupil na mnoha zahraničních konferencích a byl jedním z výkonných redaktorů historického časopisu Theatrum historiae, u jehož vzniku v roce 2006 stál. Je ženatý a má dvě děti. Mezi jeho koníčky patří florbal a hudba.