Univerzita Pardubice si i letos připomíná významné listopadové události let 1939 a 1989. Tradiční oslavy propojují studující, zaměstnance i širokou veřejnost a nabízejí program plný kultury, společných setkání i sportovních aktivit. Součástí připomínek byl slavnostní akademický obřad, při němž rektor prof. Libor Čapek ve čtvrtek 12. listopadu ocenil osobnosti, které se mimořádně zasloužily o rozvoj univerzity v oblasti vědy, výzkumu a vzdělávání.

Listopadové oslavy přilákaly desítky návštěvníků do univerzitní galerie GU:, kde se uskutečnila vernisáž výstavy Civilní skutečnost malířky Alice Nikitinové. Následovalo tradiční zvonění u auly, které hudebně doprovodil Vysokoškolský umělecký soubor. Účastníci si symbolickým cinkáním klíčů a zapálením svíček připomněli atmosféru sametové revoluce a události roku 1989.

Slavnostní večer vyvrcholil koncertem Komorní filharmonie Pardubice v Aule Arnošta z Pardubic. Výjimečný hudební zážitek nabídl také sólista večera, mezinárodně uznávaný hornista Radek Baborák.

Připomínky listopadových událostí pokračují i v dalších dnech. Od 16. do 19. listopadu plánuje Fakulta filozofická akci s pestrým programem – Týden humanitních věd. V úterý 17. listopadu pak její studující připravují průvod věnovaný odkazu historických událostí.

Katedra tělovýchovy a sportu pořádá ve středu 18. listopadu tradiční Sportovní den Univerzity Pardubice a Noční běh dvojic pro veřejnost.

Putovní pohár celouniverzitní sportovní soutěže Standarta rektora letos zamířil na Fakultu ekonomicko-správní Univerzity Pardubice. Ta v uplynulém akademickém roce dosáhla nejlepších výsledků v tradičním sportovním klání mezi fakultami.

Na druhém místě skončila Dopravní fakulta Jana Pernera, třetí příčku obsadila Fakulta chemicko-technologická. Pohár převzal ve středu 11. listopadu děkan vítězné fakulty prof. Jan Stejskal.

Standarta rektora patří k dlouholetým sportovním tradicím Univerzity Pardubice. Prestižní soutěž se koná každoročně již od roku 1958 a studenti a studentky jednotlivých fakult v ní poměřují své síly v devíti sportovních disciplínách, mezi které patří například florbal, atletika nebo volejbal. Organizaci zajišťují Katedra tělovýchovy a sportu UPCE a Univerzitní sportovní klub.

Součástí slavnostního vyhlášení bylo také ocenění nejúspěšnějších sportovců a sportovkyň z řad studujících Univerzity Pardubice, kteří dosáhli vynikajících výsledků ve svých sportovních disciplínách.

Standarta rektora

1. místo Fakulta ekonomicko-správní

Nejlepší sportovci a sportovkyně Univerzity Pardubice v akademickém roce 2025/26

Sportovci úspěšní na AMČR:

Sportovci úspěšní na ČAH v Brně:

Sportovci úspěšní na dalších významných soutěžích:

UNIS

ANEŽKA SÁDOVSKÁ – atletika, hod kladivem: 1. místo na MČR do 22 let a 3. místo v mezistátním utkání U23 ČR–Maďarsko–Polsko–Ukrajina (nově v UNIS)

JULIE ZÁRYBNICKÁ – judo: 1. místo, ME U23, Kišiněv (Moldavsko), 1. 11. 2025 – mistryně Evropy do 23 let, kategorie do 78 kg. 

LUCIE ZÁRYBNICKÁ – judo: 2. místo na Senior European Cup v Dubrovníku a následná kvalifikace na ME seniorů.

PAVLA KVASNIČKOVÁ – atletika: 2. místo na halovém MČR dospělých na 200 m (23,34 s)

FRANTIŠK HOJKA – MTB XCO: 3. místo na MČR Elite.

JEDNOTLIVCI

ADAM LUKEŠ – basketbal: hráč A-týmu BK KVIS Pardubice, 2. místo v nejvyšší české soutěži, v sezoně 2025/2026 člen týmu včetně play-off; bývalý mládežnický reprezentant ČR.

ŠPÁNIK MICHAL  (FEI) – futsal, 4. místo na Akademickém MS ve futsalu

HROMEK LUKÁŠ (FES) – futsal, 4. místo na Akademickém MS ve futsalu

MATĚJ BENEŠ – lední hokej: reprezentační výběr Univerzitní hokejové ligy a výjezd do USA, kde nastoupil proti týmům NCAA. 4 místo FINAL FOUR RIDERS

MATĚJ KUBELKA – kulturistika: 4. místo v klasické kulturistice na Mistrovství Čech dorostu a juniorů 2026

ŠTĚPÁN MÍŠEK (FES) – fotbal, hráč FK Pardubice a reprezentant ČR U20.

Železné hory si zamiloval natolik, že se do nich pravidelně vrací.  Kvůli lesům. Nachází v nich prostor pro ztišení, naslouchání a hlubší setkávání se sebou samým i s tajemstvím života. Objevuje sílu lesa jako průvodce na cestě vnitřního hledání, obnovy a moudřejšího rozhodování. A tuto zkušenost chce předat také ostatním. Docent Karel Sládek z Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice se věnuje lesní terapii a otevírá kurz celoživotního vzdělávání.

Počasí dnes tradiční představě o příjemné procházce zrovna nepřeje. Obloha je zatažená, ve vzduchu je cítit chladná vlhkost, větve stromů zachytávají kapky deště. I tak ale les ukazuje svou krásu.

Mezi stromy vstupujeme pomalu, naším jediným cílem je zpomalit. Nechat chvíli stranou rytmus běžných dnů, ve kterých se čas dělí mezi úkoly, povinnosti a jejich úspěšné splnění. Uvědomujeme si, že naše tělo stále odráží tempo, na které je tolik zvyklé, přesto nám lesní prostor postupně otevírá jiný způsob vnímání života. 

A tak se naše tempo začíná postupně měnit. Nenápadně. Krok za krokem. Nádech a výdech přicházejí přirozeněji. Tělo pomalu opouští napětí každodenního stresu. Každý náš krok změkčuje mokré jehličí. Vůně lesa připomíná, že součástí přírody jsme i my. Světlo proniká mezi větvemi a vytváří na zemi proměnlivé obrazy. Kapky vody zůstávají nehnutě na mechu a jako by nám připomínaly, že občas je potřeba být trpělivý… 

Obyčejná procházka se najednou mění v něco hlubšího. Stává se z ní setkání. Setkání s lesem, s vlastním tělem i duší, s tichým rytmem života, který byl přítomen dávno před námi a bude tam i po nás. Přesně takhle může vypadat první lekce lesa…

Pro co si do lesa chodíte vy?

Mám rád přírodu a vše, co mi nabízí – krásu, přirozený rytmus, vůně, barvy i zvuky. Les je pro mě místem relaxace, zklidnění a načerpání nové energie. Vědomý pobyt v přírodě, zejména v lese, se stal již pravidelnou součástí mého života. Obyčejné ticho mezi stromy má samo o sobě léčivý účinek a přináší mi prostor k rozjímání, vnitřnímu ztišení a návratu k přítomnému okamžiku. Právě v přírodě nejsilněji vnímám přesahy každodenního života a tíhnutí k harmonii na příkladu ekosystémových vztahů.  Les je pro mě také místem spirituality. Mezi stromy nacházím prostor pro pocit vděčnosti i hlubší naslouchání životním cestám. Občas si sem chodím také pro důležitá rozhodnutí a odpovědi na otázky týkající se dalšího směřování. Pobyt v lese mi pomáhá získat nadhled a uspořádat si myšlenky. Z lesní cesty téměř vždy odcházím obohacený, odpočinutý, klidnější a s tím, pro co jsem si přišel.

Máte nějaké oblíbené místo? 

Velmi blízká je mi Chráněná krajinná oblast Železné hory, zvláště pak tiché zákoutí Hedvikovské rokle. Rád se vracím ke břehům Zlatého potoka a pozoruji neustálý pohyb a proměnu přírody, která současně zůstává zakotvena v kontinuitě života. Smrkové a jedlové porosty, zbytky původních bučin, mechem pokryté kameny i živelný tok potoka vytvářejí krajinu, která není dokonale upravená lidskou rukou, a proto působí tak autenticky. Právě zde člověk zakouší, že krása přírody se stává zkušeností úžasu a okamžikem setkání, které člověka přesahuje a proměňuje jeho vztah k sobě samému i ke světu kolem.

Kdy jste začal vnímat tak silný vliv přírody?

Přišlo to postupně během opakovaných pobytů v Železných horách i při práci se včelami. Jako každý člověk jsem zažil různá období, procházel jsem náročnější životní etapou spojenou s nemocí i životní ztrátou. V době, kdy jsem ještě neznal přesnou diagnózu ani další vývoj onemocnění, pro mě pobyt v přírodě představoval prostor, kde bylo možné na chvíli odložit nejistotu a hledat vnitřní klid. Na lesní cestě jsem se učil přijmout, že některé věci potřebují svůj čas a že člověk nemusí mít všechno okamžitě pod kontrolou. Příroda na mě proto působila nejen prostřednictvím biologických ozdravných mechanismů, ale také jsem mohl v klidu otevřít otázky týkající se existenciálních a spirituálních rovin lidského života. Když jsem později objevil japonský koncept lesní terapie Shinrin-Yoku, překvapilo mě, nakolik zkušenost, kterou člověk v přírodě často intuitivně prožívá, nachází oporu také v současném vědeckém výzkumu. 

Jak se z obyčejné procházky stává lesní terapie? 

Často bývá pobyt v přírodě zaměřen na rychlost pohybu. Člověk chce někam dojít, vylézt, pokořit metu. Lesní terapie je ještě něčím jiným. Jejím smyslem je prostě být vnímavě a vědomě přítomen tomu, co se odehrává v těle při klidné chůzi a při pozorování okolní přírody.

Les označujete za partnera. Co si pod tím představit?

Označení lesa jako „partnera“ je samozřejmě metaforickým vyjádřením, kterým se snažím zachytit skutečnost, že člověk není od přírodního prostředí jen odděleným pozorovatelem, ale bytostí neustále vstupující do vztahu se svým okolím. Les pro mě představuje prostředí komplexního vztahového pole, které je tvořeno smyslovými podněty, tělesnými procesy, psychologickými reakcemi i existenciálními významy.

Jako by se člověk v lese postupně očišťoval… 

Pojem „očista lesem“ je rovněž obrazné vyjádření procesu obnovy člověka v kontaktu s přírodním prostředím. Pobyt v lesním prostředí ale skutečně podporuje aktivaci regeneračních procesů organismu, napomáhá regulaci stresové odpovědi a obnovuje citlivější vnímání vlastního těla a porozumění sobě samému. Svůj podíl na posílení organismu mají i terpeny, tedy vonné látky, které stromy přirozeně uvolňují do svého okolí. Les tak člověka „neočišťuje“ v mechanickém smyslu slova, ale vytváří podmínky, v nichž se organismus může lépe vracet k vlastní rovnováze.

Dá se vliv lesní terapie vědecky popsat? 

Ano. Výzkumy v oblasti lesní medicíny opakovaně ukazují, že pobyt v lese je spojen se snížením hladiny stresových hormonů, poklesem srdeční frekvence a krevního tlaku a se zvýšenou aktivitou parasympatického nervového systému. Proměňuje se také psychika. Les funguje jako přirozený regulátor pozornosti. Přírodní prostředí pomáhá obnovovat mentální kapacitu, snižovat únavu pozornosti a podporovat soustředění. Pobyt v přírodě je rovněž spojován s lepší náladou a větším pocitem duševní pohody.

Dokáže les ovlivnit i naši imunitu?

Právě toto téma je předmětem řady výzkumů. Profesor Qing Li z japonské Nippon Medical School například ve svých studiích zjistil, že pobyt v lesním prostředí může zvyšovat aktivitu tzv. NK buněk (natural killer cells), které jsou důležitou součástí imunitního systému a podílejí se na obraně proti virovým infekcím i nádorově změněným buňkám.

S profesorem Li jste se nedávno setkal. Čím vás inspiruje?

Profesor Qing Li byl hlavním hostem letošní mezinárodní konference MEKON, kterou pořádala Fakulta zdravotnických studií a vedl třeba také praktický workshop lesní terapie na okraji Železných hor. Patří mezi nejvýznamnější osobnosti v oblasti lesní medicíny a lesní terapie. Inspiruje mě především tím, že dokázal propojit svět vědy s tím, co lidé intuitivně vnímali po staletí. Že pobyt v přírodě prospívá člověku na mnoha úrovních. Jeho výzkumy ukazují, že les může mít také měřitelné biologické a psychologické účinky na lidský organismus. Obdivuji i jeho schopnost zpřístupnit odborné poznatky široké veřejnosti. Velkou zásluhu na tom má jeho kniha Shinrin-Yoku: The Art and Science of Forest Bathing, díky které se s konceptem lesní terapie seznámily miliony lidí po celém světě.

Co přesně znamená Shinrin-Yoku?

V překladu je to „lesní koupel“. Tento koncept vznikl v Japonsku v 80. letech minulého století jako součást státních výzkumných programů zaměřených na dopady urbanizace na zdraví obyvatel. Výsledky ukázaly, že už několik hodin strávených v lese vede k poklesu stresových hormonů a současně podporuje fungování imunitního systému.  Projekt Shinrin-Yoku se v Japonsku postupně stal součástí programů podpory veřejného zdraví a prevence. Odtud se tento přístup rozšířil také do dalších zemí Asie, Evropy i Severní Ameriky, kde si získává pozornost zdravotníků, psychologů i odborníků na životní prostředí. Domnívám se, že by bylo přínosné, kdyby se podobný přístup postupně více rozvíjel i v České republice a stal se součástí preventivní péče o fyzické i duševní zdraví.

Jak lesní terapie probíhá?

Lesní terapie začíná vytvořením bezpečného prostoru a vědomým zpomalením. Už samotný vstup do lesa představuje symbolický přechod. Následuje pomalý pohyb krajinou, během něhož se pozornost obrací k tomu, co běžně přehlížíme. Účastníci se učí vnímat vůně lesa, hru světla mezi stromy, zvuky okolí, strukturu kůry pod prsty či kontakt chodidel se zemí. Právě toto smyslové ponoření pomáhá ztišit mysl, uvolnit napětí a obnovit přirozené spojení se sebou samým i s okolním světem. Součástí procesu mohou být krátké reflexe, psaní, kreslení, meditace, chvíle ticha nebo sdílení ve skupině. Závěr obvykle tvoří společný kruh nebo jednoduchý rituál, který pomáhá zkušenost ukotvit a přenést ji do každodenního života.

Co vás k tomuto tématu přivedlo?

 Dlouhodobě se pohybuji na rozhraní přírodních věd, spirituality, terapeutické péče o duši a psychosomatiky. Právě lesní terapie je pro mě přirozeným a smysluplným propojením toho všeho. Otázky zdraví a nemoci člověka nelze redukovat pouze na biologickou rovinu, protože významnou roli hraje také psychika, vztahy, spiritualita, prostředí a kontakt s přírodou. Lesní terapie a lesní medicína z toho vyšla jako přirozený interdisciplinární průnik mého akademického zaměření i osobní zkušenosti.

Otevíráte nový kurz celoživotního vzdělávání Prevence stresu a environmentální zdraví: praxe forest bathing (Shinrin-Yoku)…

Zájem o lesní terapii postupně roste, a to mezi odborníky i širokou veřejností. Stále více se potvrzuje potřeba propojovat medicínu, psychologii, práci s tělem i existenciální rozměr člověka. Lesní terapie se navíc posouvá od volnočasové aktivity k respektované součásti prevence a podpůrné péče o zdraví. Proto jsme na Fakultě zdravotnických studií připravili pilotní kurz zaměřený na prevenci stresu a environmentální zdraví, který propojuje lesní medicínu, psychosomatiku a praktickou zkušenost s lesní terapií. Jsem sám zvědavý, jaký o kurz bude zájem.

Co byste vzkázal lidem, kteří o lesní terapii uvažují?

Ať ji přijdou vyzkoušet. Mohou tím jen získat. Lesní terapie není složitá metoda, ale spíše návrat k jednoduchosti a k sobě samému. Příroda vede člověka k pokoře. Připomíná mu, že není středem všeho, ale součástí mnohem většího celku. A právě tento prožitek bývá velmi léčivý. Někdy stačí jen vstoupit do lesa, nechat se pozvat a naslouchat. Poslední rozhodnutí totiž stejně zůstává na každém z nás.

Doc. RNDr. ThLic. Karel Sládek, Ph.D., MBA, (1973) je děkanem Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Jeho specializací je aplikovaná etika, zejména bioetika a lékařská etika, a spiritualita pomáhajících profesí a spirituální péče. Je autorem odborných i populárně-naučných článků a knížek s tematikou péče o duši ve vztahu k přírodě, včetně knih pro děti. V kontextu tématu rozhovoru napsal odbornou monografii Ekologická spiritualita a etika, populárně-naučnou knížku Zázrak jménem les a pro děti trilogii Byl jednou jeden úl.

Proč se v lese cítíme lépe a kolik minut pobytu v něm stačí, aby tělo začalo regenerovat? O výhodách lesní koupele mluví jeden z průkopníků této metody profesor Qing Li z Japonska i v podcastu UPCE On Air.

TEXT Zuzana Paulusová : FOTO Adrián Zeiner, Archiv Karla Sládka

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Točí filmy, aby rozvířila diskusi. Za projekt Naděje, který se věnuje duševnímu zdraví mladých lidí, získala studentka Fakulty filozofické Dominika Olivová medaili hejtmana Pardubického kraje. „Mladým lidem chybí schopnost se zastavit. A klid,“ říká. A otvírá i další témata. Její nejnovější filmy řeší budoucnost lidstva s AI nebo spojení religionistiky s hokejem.

Co podle vás mladým lidem dnes nejvíce chybí?

 Schopnost se zastavit, být tady a teď. A klid. Jsme přehlcení obrovským množstvím informací a úkolů. Místo chvíle ticha si často ihned nandáváme sluchátka a zahlcujeme se třeba hudbou. Mám pocit, že pořádně neznáme sami sebe, protože jsme přehlcení vjemy z okolního světa. Další problém vidím v hloubce vztahů. V této zrychlené době nemáme tolik prostoru se vídat s přáteli a blízkými a trávit s nimi čas hodnotně a kvalitně. Nemáme čas se hlouběji bavit o svých pocitech a emocích, což se na vztazích odráží.

Mladí lidé jsou dnes označovaní za generaci sněhových vloček. Co si o tom myslíte? 

Naše generace je možná citlivější, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, co se děje ve světě. Ale není to určitě argument k tomu téma duševního zdraví a jeho důležitost shazovat. Duševní problémy tu byly vždy a týkají se všech generací.

Dnes o nich ale umíme více mluvit. A to i ve veřejném prostoru.

Určitě si téma duševního zdraví v posledních letech ukusuje více a více pozornosti a přestává být tabu. Ve školách si všímám nástěnek o duševním zdraví a podobně. A není to jen o institucích, ale třeba prakticky ve všech seriálech na Netflixu je alespoň jedna postava, která má nějaký duševní problém. Někteří influenceři točí na sociální sítě podrobná videa o duševním zdraví, vyprávějí svůj příběh o tom, jak šli poprvé k psychologovi nebo psychiatrovi. To také napomáhá tomu, aby se téma posouvalo a častěji otevíralo.

Jak se s tématem duševního zdraví vypořádávají školy? 

Pracují s ním dostatečně? Mnoho škol už intenzivně pracuje na tématu duševního zdraví, co se týče prevence, a to právě zmiňovanými nástěnkami nebo různými besedami s odborníky. Pedagogové se ale bohužel dostávají do náročných situací v případech, kdy má některý jejich žák závažné psychické problémy. V tu chvíli musí učitel skloubit roli běžného pedagoga, který vede výuku, a částečně i odborníka na duševní zdraví, přestože jím vlastně není. 

Co by českému školství v tomto směru pomohlo? 

Určitě by to bylo právě využití většího množství odborníků. Nemluvím jen o školních psycholozích, ale o navýšení počtu studentů psychologie a s nimi pak dostupných odborníků. Aby se k mladým lidem dostávala odborná pomoc rychleji. My se tu totiž snažíme o prevenci, ukazujeme dětem, že problémy se dají řešit odbornou pomocí, ale ony na ni pak čekají několik měsíců. 

V jakém momentu jste si řekla, že pomůžete tomu, aby se o duševním zdraví mluvilo víc? 

Celá myšlenka vznikla čirou náhodou během hodiny angličtiny, kde jsem o tom diskutovala se svojí spolužačkou. Předcházelo tomu ale mnoho impulsů. Jedním byla moje účast na psychologické olympiádě, kde jsme zhlédli představení o mladé dívce, která kvůli šikaně spáchala sebevraždu. Dalším třeba to, že jsem měla spolužačku, která měla psychické problémy a hodně jsem to s ní prožívala. Takže jsem viděla na vlastní oči, jak velké to téma je. A filmová tvorba mi byla vždycky nějakým způsobem blízká, tudíž z toho vznikl právě projekt Naděje. 

Můžete svůj projekt a film více představit?

Jedná se o studentský film, který reflektuje téma duševního zdraví a sleduje osudy tří dospívajících dívek, které se potýkají s těžkými životními situacemi. Na 45minutový hraný film pak navazuje moderovaná diskuze pro žáky a žákyně osmé a deváté třídy základní školy nebo pro první a druhé ročníky střední školy. Cílem zhruba dvouhodinového programu je otevřít téma duševního zdraví. 

Vy jste téma otevřela ve filmu. To je celkem náročná disciplína.

Ano, v první moment jsem netušila, jak náročné to bude. Myšlenka byla, že podle knihy Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahmanové natočíme přibližně desetiminutový film. Rozhodně na začátku nebyla idea 45minutového hraného filmu, který natáčí štáb z filmových škol. Sílu audiovizuální tvorby vidím v tom, že se tam dají autenticky vyobrazit pocity a prožitky. 

Ve filmu jste byla scénáristkou, producentkou, ale zároveň jste i hrála jednu z hlavních postav. 

Co pro vás byla největší výzva? Nejnáročnější byla role producentky. Shánět finance nebo třeba lokace pro natáčení mi přinášelo obrovské množství stresu a nejistoty. A potom asi herectví, protože jsem předtím v žádném filmu nehrála. Moje postava navíc byla na vozíku. Bez vlastní zkušenos- ti pro mě bylo velmi těžké se napojit na někoho, kdo přišel o možnost chodit. Hodně jsem tápala, jak to zahrát, aby to působilo autenticky, nebylo to pro někoho zraňující nebo to naopak nepůsobilo směšně.

Jak jste se na roli připravovala? 

Moc mi pomohl můj strejda, který měl v 18 letech úraz a od té doby je na vozíku. Probírali jsme spolu, jaké to pro něj bylo, co prožíval. A mimo jiné nám pomohl i po praktické stránce, kdy nám pro natáčení půjčil svůj vozík. Když jsem mu pak film pouštěla, měla jsem velký strach, co na to řekne. Ale on potvrdil, že přesně takhle se cítil, že to je zahrané autenticky.

Jak žáci a studenti na snímek reagují? 

Úplně neuvěřitelně. Hned po druhém promítání se jedna studentka svěřila, že jí některé scény připomněly přesně to, co žije. A že si díky filmu začala uvědomovat, že sebevražda není řešením jejích problémů. Nakonec mi poděkovala s tím, že jí projekt otevřel oči. V ten moment jsem věděla, že dělám něco, co má smysl. Většinou jsou žáci z filmu opravdu nadšení a při debatách jsou aktivní. Překvapilo mě, že spousta z nich ví, co je aplikace Nepanikař, která poskytuje zdarma rychlou první psychologickou pomoc a kontakty při psychických problémech. 

Film není jenom o teenagerech, ale i o rodičích. Jsou jejich reakce podobné?

Je pravda, že rodiče a obecně dospělí, třeba i pedagogové na film reagují intenzivněji než studenti. Rodiče totiž třeba až ve filmu poprvé vidí, co dělá jejich dítě, když je zavřené v pokojíčku. Co se mu honí hlavou, když na něj křičí kvůli špatným známkám a podobně. Někteří rodiče po filmu plakali i několik desítek minut a chodili za mnou rozhodnuti, že si půjdou popovídat se svými dětmi.

Projekt jste odstartovala v 17 letech. Co pro vás bylo v takto mladém věku nejtěžší?

Asi ta nezkušenost a nevědomost. Často jsem vůbec netušila, jak se věci mají správně dělat, jak by některé postupy měly vypadat. Čekala jsem, že některé přípravy budou rychlejší, ale nakonec třeba velmi dlouho trvalo jen zařídit lokace pro natáčení – tři byty pro tři hlavní postavy. Některé z nich nám pak vyšly až těsně před natáčením. To bylo dost stresující. Naopak mě překvapilo, že samotné natáčení probíhalo poměrně rychle.

Co byste si přála, aby si lidé po zhlédnutí filmu odnesli?

Asi uvědomění, že téma duševního zdraví se týká všech a že je strašně důležité dbát i na prevenci, ať už se jedná o vztahy, o nějakou sebepéči a podobně. A hlavně, aby mladí lidé, pro které to bylo vytvořené, věděli, že mají naději. Že pomoc existuje a že je to řešení, aby jim bylo lépe.

Jak se staráte o vlastní psychiku vy?

Hledám zdroje, které mi doplňují energii. Těmi jsou hudba a příroda. Když je toho na mě moc, jdu se projít do přírody nebo si zahraju na housle či piano.

Za Projekt Naděje jste převzala medaili hejtmana Pardubického kraje, která se uděluje osobnostem za mimořádný přínos regionu. Co to pro vás znamená?

Bylo to potvrzení, že projekt naplnil svůj hlavní záměr – je hotový, funguje a otevírá téma duševního zdraví mladých lidí napříč celou republikou. Zároveň je tato cena pro mě srdeční záležitostí. Můj dědeček ji dostal před čtyřmi lety za svůj celoživotní přínos v hudbě, tudíž jsme tu chvíli prožívali celá rodina společně. On ocenění dostal, když mu bylo 90, a já ve 20. Dlouho jsme to spolu probírali a bylo to dojemné. 

Letos jste se zapojila do univerzitního projektu Rozjeď to, díky kterému jste natočila další film. O čem je?

Je to krátkometrážní dokumentární snímek, který pojednává o tom, jak AI změní budoucnost lidstva. Nejdříve jsem se ptala lidí v ulicích Pardubic napříč generacemi na to, čeho se ohledně AI obávají, zda vidí nějaké přínosy, jestli ji využívají a podobně. Potom navazuje konverzace s akademiky z Fakulty filozofické naší univerzity, kteří vizi budoucnosti doplňují odbornými poznatky, a také konverzace s umělou inteligencí samotnou.

To je po duševním zdraví úplně jiné téma… 

Ale je to opět téma, které hýbe společností a které se dotýká všech oblastí a sfér.  Souvisí i s oblastí duševního zdraví a mezilidských vztahů, jelikož mnoho lidí s AI konzultuje své osobní problémy a existují dokonce případy, kdy lidé s AI navázali romantický vztah. 

Jaké všechny otázky film otevírá?

Například co se s námi, lidmi, bude dál dít, jak se bude proměňovat naše kritické myšlení, jak se budeme přeměňovat jako společnost. Zároveň řeší otázky kyberbezpečnosti a schopností rozpoznávat dezinformace a podobně.  Dokument obsahuje také otázku hodnoty člověka – jak najít svoji hodnotu, když budeme mít technologii, která je inteligentnější než my. 

Vy jste studovala střední zdravotnickou školu, ale na UPCE studujete Religionistiku. Proč taková změna?

Religionistiku jsem šla studovat tak trochu náhodou, ale byla mi blízká proto, že jsem se v 15 letech nechala pokřtít a téma náboženství, spirituality a podobně mi přišlo velmi zajímavé. A musím říct, že je to opravdu skvělý obor. Člověku pomáhá odhalovat obraz nejen jeho samotného, ale i celé společnosti. Zároveň mě překvapilo, jaké možnosti nabízí, protože mám příležitost rozvíjet svou filmařskou tvorbu, což je oblast, které se chci věnovat. Chci využívat film jako prostředek k otevírání společenských témat. 

 Váš nejnovější film se dotýká právě religionistiky…

 Ano, v předmětu Náboženství a populární kultura jsme diskutovali o sociologii náboženství, ale i o tom, jak se některé formy náboženství mohou promítat do různých kulturních akcí nebo třeba do sportu. Moje spolužačka ze střední školy je obrovská hokejová fanynka. Šla jsem s ní na zápas a snažila jsem se tam zachytit různé symboly a prvky z religionistiky a sociologie. Natočila jsem asi 130 záběrů situací, reakcí a pokřiků. Potom jsme spolu vedly rozhovor o tom, co pro ni hokej znamená. Ve filmu chci zkusit ukázat, že i hokej může pro někoho přesáhnout definici koníčku a stát se smyslem života. A to má kořeny jak v religionistice, tak v sociologii. 

Mají hokej a náboženství nějaké společné symboly?

Silné je téma totemismu. Lidé vlastní dresy, pokřikují různé chorály a mezi nimi létají všechny možné vlajky. Netýká se to jen stadionu, promítá se to i do jejich domácností, kde mají dresy vyvěšené, tudíž ho uctívají i ve svém domácím prostředí. Zápasy jsou pro ně něco posvátného, něco naprosto výjimečného. Sami říkají, že emoce a pocity, které zažívají třeba při gólu, nezažívají při ničem jiném.

Co byste vzkázala 17leté Dominice, která stála na počátku prvního projektu?

Ať se nevzdává. Ať je připravená na to, že přijdou překážky, ale že všechno stojí za to, protože to pomůže mnoha mladým lidem. Hlavní, s čím člověk odejde, je zkušenost. A ta pramení z toho, že se člověk prostě nevzdá a jde dál.

TEXT Veronika Sejkorová Skřivanová, Lada Součková : FOTO Adrián Zeiner

Tento text vyšel v exkluzivním vydání časopisu Univerzity Pardubice MY UPCE, vydání č. 118 ze září 2026, v tištěné i on-line podobě.

Rektor Univerzity Pardubice prof. Libor Čapek se zúčastnil oslav 108. výročí vzniku samostatného Československého státu. Na náměstí Čs. legií v Pardubicích položil květinový dar u pomníku T. G. Masaryka.

„Vznik samostatného Československa 28. října 1918 byl výsledkem odvahy, vytrvalosti a schopnosti převzít odpovědnost za vlastní budoucnost. I dnes záleží na tom, jak dokážeme rozhodovat, nést důsledky svých činů a přispívat k rozvoji společnosti. Pro české univerzity to znamená předávat znalosti a rozvíjet výzkum, ale také vést další generace k tomu, aby dokázaly samostatně uvažovat, jednat odpovědně a hledat řešení důležitých výzev současného světa,“ zdůraznil rektor prof. Libor Čapek.

Rektor se také připojil k hostům ceremoniálu předávání státních vyznamenání prezidentem republiky na Pražském hradě.

Derby východočeských univerzit ovládl celek UPCE. Hokejový tým Riders Univerzita Pardubice zvítězil nad týmem Univerzity Hradec Králové UNIted HK 5:1. 

Tradiční derby dvou východočeských rivalů se konalo na domácí půdě vítězů, v enteria areně v Pardubicích. 

Děkujeme reprezentantům UPCE za skvělý výkon a našim fanouškům za podporu a vytvoření neuvěřitelné atmosféry.

Foto: Riders Univerzita Pardubice

Osm vědeckých osobností Univerzity Pardubice se zařadilo do prestižního mezinárodního žebříčku dvou procent nejcitovanějších vědců světa. Hodnocení, na jehož základě se těchto osm akademiků do žebříčku zařadilo, se vztahuje k citačnímu ohlasu jejich vědecké práce za rok 2025.

Mezi úspěšné badatele patří prof. Petr Hájek, prof. Jiří Málek, prof. Filip Bureš, prof. Svatopluk Zeman, dr. Roman Svoboda, prof. Michal Holčapek, prof. Pavel Jandera a prof. Libor Dostál. Jejich zastoupení dokládá mezinárodní dosah výzkumu univerzity zejména v oblasti chemických, fyzikálních a informačních věd.

Nejvyššího celosvětového umístění z vědců univerzity dosáhl prof. Petr Hájek, který obsadil 19 426. místo podle souhrnného citačního ukazatele bez započtení autocitací. Jeho vědecké publikace získaly v roce 2025 celkem 895 citací od jiných autorů.

Žebříček vychází z metodiky vyvinuté analytiky ze Stanfordovy univerzity ve spolupráci se společností Elsevier. Autoři jsou posuzováni v rámci 20 hlavních vědních oblastí a 174 podoborů a sleduje se jak dlouhodobý citační ohlas, tak výsledky za jednotlivý rok.

Jak se studuje na Univerzitě Pardubice a co všechno na UPCE nebo ve městě najdou vysokoškoláci mimo učebny? Na otázky zájemců o studium odpovídali na veletrhu Gaudeamus Brno přímo studující univerzity ze všech 7 fakult. Letos ve věnovali rekordnímu počtu návštěvníků, na brněnské výstaviště dorazilo přes 33 tisíc lidí.

UPCE připravila pro veletrh zábavné a interaktivní vědecké ukázky, které návštěvníkům přiblížili vědu a studium na jednotlivých fakultách. Uchazeči o studium ochutnali molekulární gastronomii Fakulty chemicko-technologické, vyzkoušeli si laboratoř inteligentních technologií Fakulty elektrotechniky a informatiky či propojení moderní technologie a archeologie Fakulty filozofické nebo počítačovou hru zaměřenou na dopravu Dopravní fakulty Jana Pernera.

Součástí letošní expozice UPCE byla nově Relax zóna, která nabídla nejen prostor k odpočinku, ale zároveň další informace o životě na univerzitě. Středoškoláci, jejich rodiče i pedagogové a výchovní poradci se dozvěděli o sportovních aktivitách, podpůrných službách, studentských akcích nebo zájmových spolcích. Ochutnat mohli také perníkové cappuccino nebo si odnést letošní novinku – perník v univerzitních barvách s názvem Banger by UPCE.

Ani nepříznivé počasí neodradilo přes tři stovky sportovců všech věkových kategorií zúčastnit se Běhu Univerzity Pardubice. Cílem totiž bylo udělat něco pro své zdraví, ale také pomáhat. V charitativní sbírce běžci společně vybírali finanční pomoc domácí hospicové péči Oblastní charity Pardubice.

Trasa dlouhá 2,5 kilometru vedla historickým centrem města. První tři nejrychlejší závodníci obdrželi volné lístky na univerzitní hokejové derby UPCE Riders Pardubice vs. UHK UNIted Hradec Králové. Nejpočetnější zastoupení vyhrála pardubická ZŠ Spořilov se 146 účastníky, druhá pak skončila ŽŠ Dolní Ředice.

Organizátoři z Katedry tělovýchovy a sportu Univerzity Pardubice společně s Univerzitním sportovním klubem Pardubice a Fakultou zdravotnických studií připravili také zajímavý doprovodný program. Návštěvníci si mohli například nechat změřit krevní tlak a tělesný tuk nebo se poradit ohledně výživy a pohybu. Taneční pohyb do akce vnesla skupina Hroch a Tanečníci z UPCE.

Běh Univerzity Pardubice navazuje na sérii Běhů Terryho Foxe a Běhů naděje. Je tradiční součástí programu Podzimních městských slavností Pardubic.

foto Adrián Zeiner

Téměř 1500 malých i velkých badatelů si na Univerzitu Pardubice přišlo vyzkoušet vědu na vlastní kůži. Jak porazit robota v piškvorkách, jaký vzkaz skrývá tajemná šifra či jak se spolu dorozumí bakterie? Odpovědi hledala oblíbená Noc vědy.

Letos dveře svých laboratoří a odborných pracovišť otevřela Fakulta elektrotechniky a informatiky na náměstí Čs. legií v centru města. Velkým lákadlem se stala bezodrazová komora, cvičný operační sál a další učebny, které jsou běžně veřejnosti nepřístupné.

Kdo úspěšně vyřešil přesmyčku v hracím indexu, odnesl si drobnou cenu ze speciální kolekce Noci vědy. 

Děkujeme za vaši zvídavost a chuť poznávat!
foto Adrián Zeiner