Univerzita Hradec Králové a Univerzita Pardubice poměřila v pátek 19. března své síly v esportu. 

 „Gratulujeme vítězům z Univerzity Hradec Králové. Děkujeme za skvělé derby, které bylo napínavé opět do poslední chvíle. Pohár posíláme na UHK a těšíme se na souboj v roce 2022. Věřím, že se nám dnes podařilo všechny naše studenty po dlouhých měsících v pandemii povzbudit a udělat jim radost,“ uvedla kancléřka Univerzity Pardubice Lucie Košťálová.

Týmy obou univerzit se utkaly ve třech typech počítačových her.

• Hearthstone Bo5 - odehráno se skóre 3:1 pro UPCE! 
• Counter Strike:GO Bo3 - odehráno se skóre 2:0 pro UHK
• League of Legends Bo3 - odehráno se skóre 2:0 pro UHK

Záznam derby sledujte na platformě Twitch.tv. 

Program derby

10.00 Start derby

Zahájení prof. Jiřího Málka, rektora Univerzita Pardubice a prof. Kamila Kuči, rektora Univerzity Hradec Králové

10.15 Diskuze s proděkanem Lukášem Čeganem o esportu, Fakulta elektrotechniky a informatiky Univerzity Pardubice

11.00 Diskuze s Lubomírem Mikušem o výuce esportu na Univerzitě Hradec Králové

12.00 Zahájení Derby

12.10 Hearthstone Bo5

14.00 Counter Strike:GO Bo3

18. 00 League of Legends Bo3

Vyhlášení vítězů, virtuální předání poháru

Zakončení derby zástupci univerzit.

UPCE esports

Komunita vytvořená hráči pro hráče. Vstup do nového spolku, který sdružuje fanoušky nejen esportových titulů počítačových her a chystá se na duely s dalšími českými univerzitami.

Soupiska UPCE

Heartstone

• Michal Syrovátko - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Vojta Bauer - Fakulta filozofická
• Marek Valihrach - Fakulta ekonomicko - správní

League of Legends

• Honza Hlaváč - Dopravní fakulta Jana Pernera
• Tomáš Forman  - Dopravní fakulta Jana Pernera
• Lukáš Černý - Fakulta filozofická 
• Vojtěch Juda - Fakulta filozofická 
• Ondra Kudrna - Fakulta filozofická 

CS GO

• Ondřej Burda - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Daniel Vlček - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Daniel Pichnarčík - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Dominik Lopauer - Fakulta elektrotechniky a informatiky
• Tamer Ghariba - Fakulta ekonomicko - správní

Akci organizačně i technicky zajišťuje esportovní studentská asociace ESA.

Vážené studentky, vážení studenti,

dovolujeme si informovat o vyvěšení harmonogramu ak. roku 2021/2022. Plán najdete na Harmonogram akademického roku | Univerzita Pardubice (upce.cz).

Fakulta zdravotnických studií pokračuje v podpoře nelékařských zdravotnických profesí.

Ukážeme vám atraktivitu a smysluplnost vysokoškolského studia zdravotnických nelékařských oborů a vysokou uplatnitelnost našich absolventů na trhu práce.    #MISTOVETVEMSRDCI

Bc. Michaela Endrlová
letecký záchranář Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje

Míša úspěšně absolvovala bakalářský obor Zdravotnický záchranář na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Do svého prvního zaměstnání nastoupila na traumacentrum Krajské nemocnice Liberec. Poté chtěla zkusit práci na záchranné službě a stala se zdravotnickým záchranářem ve výjezdu. Zapojila se také do týmu HART (hazardous area response team), který by v případě potřeby zajistil ošetření a transport pacienta s podezřením na vysoce nebezpečnou nákazu. Od října 2020 působí jako letecký záchranář.
 

Kdy a proč jste se rozhodla pracovat ve zdravotnictví?

„Bylo to na konci prvního ročníku střední školy. Založili jsme se spolužáky takovou organizaci, která se zabývala výukou a poskytováním první pomoci. Ve druhém ročníku jsme pak za velké podpory SZŠ a VOŠZ Havlíčkův Brod pořádali nácviky první pomoci například na sjezdovce, na vodě nebo na skále, byli jsme mladí a měli rádi adrenalin. Dokonce jsme spolupracovali se záchranáři z Itálie a absolvovali stáž ve Švýcarsku a Itálii, kde jsme navštívili pozemní a letecké jednotky místní záchranné služby. A to byl asi první okamžik, kdy mě napadlo, že bych jednou také mohla sedět v sanitce.“
 

Už při studiu jste věděla, že se chcete stát leteckým záchranářem?

„Na začátek bych ráda uvedla, že co se týká práce leteckého záchranáře, jsem zatím stále nováček. Mám za sebou výcvik a zkoušky, ale létám teprve od října 2020. Já nad tím vlastně ani nepřemýšlela. Mnoho lidí říkalo, že se na záchranku nedostaneme a jako holky, ženy, máme jen malou šanci, tím spíš na vrtulník“.
 

Co považujete za nejhezčí moment svého studia?

„Bylo to jedno týdenní cvičení s Horskou službou Krkonoše. Byli jsme tam všichni z ročníku, naše ročníková vedoucí Jindra Holeková a další odborné asistentky z fakulty, které vyučovaly praktické části předmětů. Jako ročník jsme byli tým, nikdo nevynechal žádnou aktivitu, ať už oficiální výcvik, tak aktivity, které byly nad rámec kurzu.“
 

Co bylo nejhezčím momentem ve Vaší kariéře?

„Byla jsem u záchranné služby asi 2 roky a můj kolega – řidič 2 měsíce. Zdravotnické operační středisko nás vyslalo na pacienta v bezvědomí do samoobsluhy, ale posádka s lékařem jela až ze vzdálenější základny. Na místo jsme tedy s kolegou přijeli první. Pacient ležel mezi regály se zbožím a nedýchal. Pacienta jsme převzali od resuscitujících prodavaček, zjistili, že u něj probíhá komorová fibrilace, podali jsme defibrilační výboj a pacient se po několika dalších sekundách začal probouzet. Kolega i já jsme byli šťastní, jak krásně nám spolupráce klapala. A také šťastní, že pacient přežil. Ale i tak, nejšťastnější jsem tehdy, kdy cítím, že jsme s kolegy tým, že vše šlape přesně tak, jak má. Víte, my ze Zdravotnické záchranné služby Libereckého kraje jsme opravdu dobrý tým.“
 

Jak probíhá Váš běžný pracovní den? Co vše máte v náplni práce?

„Do práce přicházím vždy o několik minut dříve a od kolegy si přebírám klíče, vysílačku a služební mobil. Dozvím se, co je třeba přes den zařídit a co je nového. Vždy si jdu ještě před prvním výjezdem nebo vzletem zkontrolovat sanitu nebo vrtulník. Není nutné kontrolovat každou zásuvku, ale je pro mě podstatné, abych měla nabité všechny přístroje, měla dostatek kyslíku v lahvích, defibrilační elektrody připevněné k defibrilátoru a plné ampulárium s léky. Podrobnější obhlídku vykonám třeba později. Dále pak čekám na pokyny zdravotnického operačního střediska a ve volných chvílích se stihnu najíst a splnit harmonogram, jako je třeba kontrola expirací léků, kontrola vybavení a podobně“. 
 

Čím je podle Vás práce na letecké záchranné službě nejvíce odlišná od klasické záchranné služby?

„Jak jsem již zmínila, na letecké záchranné službě jsem v podstatě stále nováček. Pro mě je odlišná v tom, že používáme další vybavení, pokud letíme na zásah do nedostupného terénu, kde je třeba využit slanění a lanový podvěs. Má pozice je vysazovač, tedy spolupracuji s pilotem, hledím z kabiny pod vrtulník, navádím pilota na přesnou pozici, kontroluji lékaře a záchranáře horské služby, než provedou slanění z vrtulníku, kontroluji lanový podvěs v průběhu přesouvání se z místa zásahu na jinou pozici, kde už dokážeme přistát a podobně. Je toho více, ale hlavní rozdíl není v péči o pacienta, to je stále stejné. Rozdíl je ve způsobu provedení zásahu, ve smyslu správně přistát, správně komunikovat s dalšími zasahujícími složkami, správně provést technický zásah, kde je nutné využít lano. Naším cílem je provést zásah co nejvíce efektivní a zároveň bezpečný nejen pro pacienta, ale také pro nás“. 
 

Co Vás na práci nejvíce baví?

„Nepovažuji zásahy za rutinu, baví mě každý. A každý zásah je trochu jiný. Potkávám se různými lidmi a různými osudy“.
 

Jaký byl nejkurióznější případ, u kterého jste zasahovala?

„Byl to mladý muž, který se vydal do koryta řeky v chladném počasí, protože tam dítěti spadl mobil nebo peněženka. Nemohl se ale dostat ven a nechtěl nikoho otravovat. Ve studené vodě strávil snad hodinu. A když jsme pro něj přijeli, byl, chudák, úplně promrzlý. Další pacientka, ta zase měla papouška žako. Papoušek celou dobu seděl vedle pacientky a jeho komentování nebylo k zastavení“.
 

Co všechno patří k výstroji leteckého záchranáře?

„Hlavním rozdílem je samozřejmě přilba, která má funkci ochrannou a umožňuje integrovaným mikrofonem a sluchátky komunikovat za letu s ostatními kolegy na palubě a také s posádkami na zemi, zdravotnickým operačním střediskem a dalšími jednotkami IZS (Integrovaný záchranný systém). Dále je to celotělový postroj, díky kterému můžeme slanit a jistit se, množství různých smyček a karabin, slaňovacích pomůcek, rukavice, nůž. Je to vlastně podobné vybavení, jako mají lezci. K dalšímu vybavení, které ale záchranář nemá neustále připevněné na sobě, jsou například slaňovací a podvěsová lana, pomůcky pro transport pacienta (záchranářský trojúhelník a síť), v zimě také například cepín, abychom mohli zajistit batohy s vybavením na sjezdovce a nesjely nám dolů. Také máme speciální vybavení pro zásah nad vodou – neopren, vesty a podobně“. 
 

Jak se může člověk stát leteckým záchranářem? Co jste kromě bakalářského titulu z oboru Zdravotnický záchranář dále potřebovala nebo musela splnit?

„Musela jsem mít minimálně 2 roky praxe na autě RZP (Rychlá zdravotnická pomoc) a projít výběrovým řízením. Při výběrovém řízení jsem absolvovala ošetření pacienta při modelové situaci, odhad výšky a vzdálenosti, orientaci v mapě, komunikaci přes vysílačku, slanění na trenažéru, běh s vybavením a stáž na LZS (Letecká záchranná služba)“. 
 

Co vše vlastně zahrnuje výcvik na záchranáře?

„Po úspěšném výběrovém řízení jsem nastoupila do výcviku na leteckého záchranáře, přesněji jsem po závěrečných zkouškách získala tři kvalifikace: člen posádky HEMS (Helicopter Emergency Medical Services), letecký záchranář, a letecký záchranář - vysazovač. Oblastí výcviku je mnoho, zmíním jen některé, je to především bezpečnost, pohyb kolem vrtulníku, předvzletová kontrola, organizace pohybu dalších osob v blízkosti vrtulníku, čistá komunikace na palubě i s operačním střediskem a dalšími jednotkami, jako je například Horská služba, nebo bezpečné přistání“. 
 

Můžete uvést příklad dovedností nebo technik, které jsou součástí výcviku? Co konkrétního jste se například musela naučit?

„Pokud je pacient v těžce přístupném terénu a na místě události se nedá přistát, je možné využít speciálních technik, pomocí kterých se dostaneme v podstatě ke každému člověku v nouzi. Všichni jsme se museli naučit, jak bezpečně slanit z paluby vrtulníku. Pro představu to znamená, že ve vzduchu otevřeme dveře vrtulníku, záchranář vystoupí na ližinu vrtulníku a pomocí slaňovací pomůcky slaní až na zem, tam se od lana odepne a lano se poté odhodí také zem. Na zemi pracuje s pacientem a ve chvíli, kdy je připraven, přiletí pro něj posádka, spustí lano, záchranář s pacientem (v záchranářské síti) se připne k lanu a je vyzdvižen a přesunut na místo které je dostupnější. Během tohoto přesunu záchranář dole na laně jasně definovanými signály ukazuje, jak vysoko je nad zemí, zda má vrtulník klesat nebo stoupat a podobně. My jako záchranáři jsme ale na palubě jako vysazovači. „Na lano“ jde při ostrém zásahu lékař a člen horské služby. Naším úkolem je navigovat pilota tak, abychom posádku na laně moc nerozhoupali, abychom je neprotáhli větvemi stromu, neotloukli o skálu a na zem nepoložili moc tvrdě. To je jen v základu. Všechny tyto dovednosti musíme umět aplikovat na zásah v lese, na vodě, na skále, na vodě s ledem a podobně. Dalo by se o tom hovořit hodiny…“. 
 

Jaké jsou Vaše koníčky? Jsou adrenalinové nebo naopak?

„Vyrůstala jsem jako skaut a věnovala se první pomoci a bojovým uměním a sebeobraně. Vše mi zůstalo. Krom svého zaměstnání pořádám kurzy první pomoci a sebeobrany. Maximum času se ale snažím věnovat své rodině, máme rádi turistiku, takže jsme stále někde na výletech v Jizerkách“. 
 

Je něco, co Vám v práci chybí nebo co považujete za překážku?

„Osobně žádnou překážku nevnímám. Ale myslím, že bychom se měli více zaměřit na prevenci, naučit lidi, aby hledali zdraví především sami u sebe a následně šli pro léky za svým lékařem. Zdravý životní styl a prevence je vždy účinnější i levnější, než následná léčba. V opačném případě bude asi nutné navýšit počet zdravotnických pracovníků, sanitek i lůžek v nemocnici“.
 

Proč jste si pro výkon své profese vybrala leteckou záchranou službu v Liberci?

„Než jsem nastoupila k liberecké záchrance, nabízela mi místo také Armáda České republiky. Věnuji se také taktické medicíně nebo první pomoci a pořádám kurz TECC (Tactical Emergency Casualty Care). Ale já znala kolegy ze záchranky už z traumacentra, kde jsem pracovala, a kam přiváželi pacienty. Záchranka mi byla bližší, chtěla jsem si tu práci zkusit a dnes už vím, že bych neměnila“.
 

Jaké jsou Vaše plány na nejbližších pár let? Pracovně nebo i v osobním životě…

„Mým cílem byl vždy spokojený život, a to zatím mám. Tedy rodina i práce, které miluji. Mám samozřejmě i plány do budoucna, ale jsou to asi takové, co máme všichni – více se věnovat svému zdraví, naučit se něco nového, absolvovat nějaké kurzy a stále se zlepšovat“.
 

Promítá se aktuální epidemiologická situace do života leteckého záchranáře?

„Obdivuji práci našich dispečerů a dispečerek, které musí řešit velké množství volání na linku 155 a správně se rozhodovat. A také obdivuji kolegy v nemocnicích. My jako výjezdoví záchranáři jezdíme od jednoho pacienta k druhému, zvykli jsme si. Používáme respirátor, ochranu zraku brýlemi a štítem a někdy oblek - pokud od operačního střediska víme, že pacient má nebo by mohl mít COVID 19. Myslím, že dispečeři a kolegové z nemocnic to mají těžší“. 
 

Co byste vzkázala našim budoucím studentům?

„Vím, že od toho spousta lidí odrazuje – od toho, být zdravotníkem. Ale je to super věc, nikdy nebudete ve stereotypu, každý pacient je jiný. Navíc potkáte velké množství kolegů, část z nich vás možná donutí na sobě pracovat, budou pro vás vzorem. Vždy se budete vzdělávat, budete u změny, u zavedení nových postupů, nových přístupů k pacientovi i nových léků.  Vždy máte možnost volby, jak u studia, tak v zaměstnání nebo při podnikání. Vždy je možné si jen stěžovat, jak nevyhovuje škola nebo zaměstnavatel. Ta druhá cesta je, že ze studia a profesního života vytřískáte maximum, využijete každého kurzu a každé nabídky na vzdělání, využijete zkušeností odborníků z praxe, kteří vám mnoho předají“.

Fakulta zdravotnických studií, Centrum péče o zdraví

Mentoring-Stínování představuje nový způsob vedení odborné praxe pro studenty formou stínování. Unikátní projekt Fakulty zdravotnických studií s názvem MENTORING-STÍNOVÁNÍ přinesl první pozitivní ohlasy. Každému studentovi, který vykonává praxi v Nemocnicích Pardubického kraje, a.s. je přidělen mentor, kterého student stínuje po dobu celé služby a pracuje v souladu s nastavenými procesy konkrétního pracoviště. Student tak zažije klasický nemocniční směnový provoz a stane se integrální součástí ošetřovatelské jednotky.

PhDr. Kateřina Horáčková, PhD., pod jejímž vedením byl projekt zahájen, doplňuje: „z projektu jsme na počátku měli částečné obavy, protože spuštění projektu ovlivnila současná doba a pandemie COVID-19, a práce většiny sester – mentorek byla touto situací ovlivněna. Zpětná vazba ale naopak ukazuje, že vzhledem k velké potřebě pomoci studentů byl mentoring velkým krokem vpřed v nastavení efektivní odborné praxe “.

Děkovné dopisy ze zdravotnických zařízení i ohlasy studentek ukazují, že se fakulta vydala tou správnou cestou. Podle MUDr. Petra Hozy, primáře pardubické ortopedie, se i „díky nasazení a ochotě studentek nemocnici podařilo rychle a profesionálně zvládat situace enormního nárůstu pacientů v pandemii COVID-19, a studentky zvládaly pracovat i ve velmi těžkých pracovních podmínkách“.                                                                                                                                                   

Náměstkyně ošetřovatelské péče Nemocnice Pardubického kraje, Mgr. Lucie Jánská uvedla: „Mentoring je ideální forma praktické výuky. Studenti mají přímou vazbu na praxi, takže vědí, do čeho jdou. Získávají větší jistotu i při běžných ošetřovatelských výkonech“.

Pozitivní přínos mentoringu potvrzuje i náměstkyně ošetřovatelské péče z Orlickoústecké nemocnice Mgr. Hana Maršíková: „Zavedení sdílení praxe studentů a mentora z pohledu pracoviště, kde je praxe vykonávána, je vnímána velmi pozitivně. Provázení studenta na praxi mentorem přináší pro  studenta první vnímání pracovního prostředí a první sdílení naučených teoretických vědomostí s praxí. Pro zdravotnická zařízení je tato cesta možnost motivovat a integrovat studenta do zdravotnické praxe. Správně nastavená rovnováha začlenění studenta do pracovních kolektivů a předávání zkušeností mentora je motivátorem pro obě strany. Student se rozhoduje pro budoucí pracoviště, zdravotnické zařízení získává motivovaného člena, který chce zůstat a stát se zaměstnancem, který je spokojen s profesní i sociální stránkou.“                    

Samotné studentky doplňují: „Projekt Mentoring - Stínování je opravdu dobrý nápad. Líbí se mi, že si takhle zkusíme směnný provoz… Určitě to má výhodu i v tom, že nemáme od pondělí do pátku nacpané dny praxí. Největší výhodou je asi to, že nás má na starost jeden člověk, který se stará o to, abychom opravdu něco dělali, takže se nestane, že stojíme někde v koutě a čekáme, až dostaneme nějakou práci, protože ostatní si radši udělají vše sami“. Studentka Vendula Šulcová, 2. ročník oboru Všeobecná sestra.

„Ze začátku mě dost vyděsil měsíční rozpis mé mentorky, která má třeba 3 noční služby za sebou. Musím ale uznat, že díky "stínování" se mi lépe povedlo proniknout do režimu oddělení a mám pocit, že jsem se toho naučila za tak krátkou dobu i více než, když jsme chodili jen na denní služby. Díky tomu, že máme ještě docela dost povinností, které se týkají studia, tak je to bohužel šíleně náročné si celkově najít čas na učení nebo osobní život. Ačkoliv je momentální situace u nás na oddělení velmi náročná, tak kolektiv zdravotníků je tam úplně skvělý!“ Studentka Alžběta Laštovicová, 2. ročník oboru Všeobecná sestra.

„Mentorka mi ukázala, že život sestřičky v nemocnici může být krásný, ale záleží na přístupu, který si jak k práci, tak i k lidem vytvoříte. Po boku pouze jedné sestry bylo mnohem více prostoru k poznání oddělení i vysvětlení specifických výkonů.“ Studentka Lucie Ferancová, 2. ročník oboru Všeobecná sestra.
 

Fakulta zdravotnických studií vznikla v roce 2007 jako šestá fakulta Univerzity Pardubice a do praxe připravuje nelékařské zdravotnické odborníky v bakalářských studijních programech - Porodní asistence, Všeobecné ošetřovatelství, Radiologická asistence, Zdravotně-sociální práce a Zdravotnické záchranářství a v navazujících magisterských programech – Perioperační péče, Perioperační péče v gynekologii a porodnictví a Ošetřovatelská péče v interních oborech. Fakulta zdravotnických studií nabízí ve svých studijních programech 50 % praktické výuky a 100% uplatnitelnost v praxi. Aktuálně má fakulta více než 2300 absolventů a 900 studentů.

Miroslava Jiráková
Centrum péče o zdraví, Fakulta zdravotnických studií Univerzita Pardubice

Článek zveřejnil Chrudimský deník 20. 2. 2021
https://chrudimsky.denik.cz/ctenar-reporter/studentka-mentorka-mi-ukazal...

Jiří Málek přichází s knižní novinkou, která se ohlíží za jeho dosavadními šedesáti lety života. Představuje ho ze všech stran. Podstatnou část publikace tvoří fotografie pořízené samotným rektorem Univerzity Pardubice.

„Odpovídám na dotazy vnoučatům, dcerám a podobně ohledně různých záležitostí, které souvisí s mým životem. Proto jsem se rozhodl, že to sepíšu. Druhou rovinu představují studenti. Kvůli nim jsem to psal,“ popisuje důvody vzniku díla Věda a jiné lásky.

K dopsání přispěl covid

Značná část knihy se týká samotné vědy. „Na ní jsem pracoval dlouho, shromažďoval jsem podklady. Dělal jsem si časovou osu, vzpomínal jsem si, jak ty věci byly a jak na sebe navazovaly. Nejsem člověk, který by si psal deník. Ale jsem docela systematický a mám poměrně podrobné záznamy, které souvisí s mou odbornou prací.“

Součástí knížky je rozhovor s historikem umění Pavlem Panochem, nazvaný O životních láskách, domech a lidech. Nechybí ani chronologicky pojaté vzpomínky Cesty za vědou a dokumentární část tvořená bibliografií vědeckých prací, stručnými medailony některých studentů a vybranými projevy.

Rektor nezvykle pojaté memoáry dotvářel na jaře roku 2020. „V té době se život v naší zemi v souvislosti s epidemií velmi zklidnil. Nemohlo se tolik cestovat a mohl jsem se věnovat těmto věcem.“

Pod vlivem hradu

Současný rektor pardubické univerzity pochází od Svojanova, který ho značně ovlivnil. Probudil v něm lásku a obdiv k historii. Hrad má důležité místo v knize i v autorově životě.

Dětství Jiřího Málka formovalo třeba i televizní vysílání přistání amerických astronautů na Měsíci. „Byl to ohromný okamžik, na který jsem nikdy nezapomněl. Podle mého názoru jedna z nejdůležitějších událostí minulého století. V hlavě se mi to vrací zpět. Třeba když dnes vidím vozítko Perseverance na Marsu.“

Málek vždy toužil cestovat po světě, což se mu pořádně povedlo až po pádu totality. „První dlouhodobý pobyt jsem absolvoval ve Španělsku. Dostal jsem stipendium na jméno. Mojí další velkou láskou je Japonsko. Cítím k té zemi neobyčejný obdiv, mám rád lidi, zemi jako takovou, kulturu, přírodu.“

Široký rozhled

Rektor musí být podle Málka člověk chápavý, který dokáže porozumět složitosti takové instituce. „Univerzitu tvoří fakulty. Někdy není úplně jednoduché se s lidmi domluvit. Vždy vám pomůžou znalosti z nejrůznějších oborů,“ říká chemik, který se zajímá o historii, dějiny umění, literaturu, filozofii anebo hudbu.

Při psaní zjistil, že každému velmi pomůže udělat si jakousi bilanci, zavzpomínat na minulost. Místo jednotlivých událostí je lepší sledovat ji jako celek.

Rozhovor je se svolením převzat z Českého rozhlasu Pardubice. 

Jeden ze tří seniorů trpí stařeckou nedoslýchavostí různé závažnosti. Spolek uživatelů kochleárního implantátu s podporou odborných partnerů dne 25. 2. 2021 zahájil osvětovou kampaň s názvem Babi, dědo slyšíme se?, která bude realizována formou rozhovorů v médiích, webinářů a příspěvků na sociálních sítích. 
 

Cílem kampaně je  upozornit na problém spojený se ztrátou sluchu ve stáří a možnosti kompenzace. Česká republika navíc zaostává za nejlepšími v Evropě v počtu kochleárních implantací u dospělých. Nekompenzovaná ztráta sluchu může vést k rozvoji demence a dalších kognitivních poruch, a především k sociální izolaci, kterou současná pandemická situace ještě umocňuje.

Univerzita je živý organismus, nelze vše řídit centrálně. Ale podporovat bychom měli vědní disciplíny, ve kterých vynikáme. Analytická chemie nebo například historické vědy. Nejen v těchto oborech jsme excelentní, říká rektor Univerzity Pardubice prof. Jiří Málek, který by si znovu vysokou školu vybíral nejen podle hodnotících žebříčků. „Díval bych se na konkrétní osobnosti, které dělají vědu,“ radí mladým lidem.

Univerzita Pardubice se řadí mezi tisícovku nejlepších vysokých škol světa. Ukázal to jeden z nejprestižnějších žebříčků QS World University Rankings 2021. Co o tom rozhodlo?

Mám upřímnou radost být mezi tisícovkou nejlepších škol světa. Žebříček tvoří celá řada ukazatelů, které porota posuzuje. Kromě objektivních čísel je důležitým vodítkem například i subjektivní hodnocení. Hodnotitelé se ptají významných osobností, kam zařazují na škále Univerzitu Pardubice. I to hraje roli.

Jaký význam pro vysokou školu žebříčky mají?

Jsou například důležité pro národní diskuzi, která v České republice probíhá, hodnotí české vysoké školy. Každá vysoká škola má vlastní přidanou hodnotu. Osobně, pokud bych byl středoškolák a uvažoval o studiu, nevybíral bych si vysokou školu jen podle toho, jak se umísťuje v žebříčcích. Díval bych se na konkrétní osobnosti. Tedy akademiky a vědce, kteří na vysokých školách působí, na to, co dělají a jestli se jejich vědecko-výzkumná práce kryje s mými zájmy a představami, co bych chtěl studovat. Protože bych určitě chtěl studovat vybraný obor u těch nejlepších.

V naší zemi se poprvé hodnotí věda a výzkum mezinárodním evaluačním panelem. Jaký ten má kritéria?

Na můj vkus jsou plochá a nejsou příliš „barevná“. Dívají se totiž hlavně na jeden druh činnosti školy, konkrétně na počty kvalitních prací a publikací, které vědci a vysokoškolští pedagogové zveřejní v impaktovaných časopisech.  A ta „kvalita“ se v podstatě hodnotí podle předpokládaných budoucích citací. Tedy kolik dalších vědců se na výsledek jejich práce odkazuje a pracuje s ním. Kvalita časopisů, ve kterých vědci publikují a podle které je hodnotí panel, tedy vyjadřuje pouze předpokládanou citační odezvu, ne však reálnou. Proto jsme na Univerzitě Pardubice udělali nově přehled, jak si stojí všechny české vysoké školy v reálné citační odezvě v mezinárodním kontextu za posledních 20 let.

Není to příliš dlouhé období?

Může se to zdát dlouhý časový interval, ale řada prací má citační vrchol třeba po 10-12 letech. Dvacet let je tedy dostatečně dlouhý časový rámec. Pečlivě sledujeme obory, ve kterých jsme nad celostátním průměrem. V našem případě je to celkem 10 oborů. Podle našeho přehledu citací jsme v první třetině mezi všemi vysokými školami v České republice.

Nejcitovanější jsou, předpokládám, naši chemici…

To sice ano, ale ne všechny chemické obory. Nejúspěšnějším je z hlediska počtu kvalitních publikací analytická chemie. Zároveň je velmi dobře citovaná. Je to obor, ve kterém vynikáme a jsme v něm dokonce na prvním místě mezi českými vysokými školami.

Která jména analytickou chemii táhnou?

Tento obor u nás nestojí na jednom konkrétním jméně. Na Fakultě chemicko-technologické máme řadu plodných vědců. V analytické chemii navíc publikují další akademici, kteří působí mimo katedru analytické chemie. Nesmíme zapomínat na ty, kteří se tomuto oboru na špičkové vědecké úrovni věnovali řadu let a dodnes chodí na univerzitu. Například pan profesor Pavel Jandera, jeden z nestorů tohoto oboru.  

Tohle není ale jediný přehled, který sleduje práci vědců…

Vypracovali jsme další. Tentokrát analýzu nejcitovanějších prací jednoho procenta nejlepších publikací, a to v celosvětovém měřítku. A rovnou se podívali na české vysoké školy a jejich hodnocení za posledních deset let.

A jak si stojí Univerzita Pardubice?

Z 26 veřejných vysokých škol jsme na 10. místě. Což je velmi dobrý výsledek.

Pro mezinárodní evaluační panel, který už nyní hodnotí naši vysokou školu, jste připravili také přehled našich vědců-lídrů excelentních týmů Univerzity Pardubice. Jak brožura Science and Research at the University of Pardubice vznikla?

Analýza, kterou jsme nechali vypracovat, sleduje konkrétní výstupy vědců. Podívali jsme se, jak kvalitní publikace naši odborníci v posledních 10 letech napsali, v jakých časopisech publikovali a jaké jsou jejich reálné citace. Zajímalo nás také, kolik získali projektů v univerzálních veřejných soutěžích, u Grantové agentury ČR a Technologické agentury ČR, případně prestižních evropských ERC projektů. Výběr ovlivnilo také složení celého vědeckého týmu, nebo kolik doktorandů tyto osobnosti vychovaly. Tímto způsobem se nakonec vybrala množina lidí. Výběr týmů cíleně navazuje na další dokumenty, jako je analýza citací a vědeckých publikací (Citation Analysis of Scientific Publications of Czech Universities 2000-2019) a sebehodnotíci zpráva (Self-Evaluation Report of the University of Pardubice).

Přehled vědců má dvě sekce  -  „Přírodní a technické vědy“ a „Humanitní a společenské vědy“. Proč není rozdělena po fakultách?

Hodnocení se týká celé univerzity, není vhodné strukturovat ji po fakultách. I proto jsme zvolili obecnější a přitom přehledné členění.

Byla kritéria pro obě kategorie stejná?

U přírodních a technických věd jsme se dívali na kvalitní publikace indexované v databázi Web of Science za celou dobu působení vědců na univerzitě. Důležitá byla citační analýza publikovaných prací v národním kontextu a kromě projektů získaných ve veřejných soutěží měly prioritní význam ERC projekty. Důležitým vodítkem pro výběr bylo také vytvoření vědecké školy. Tedy kolik doktorandů tito vědci vychovali, a jaké ti pak našli uplatnění. U humanitních a společenských věd se kvalitní publikace posuzovaly metodou peer-review v celostátním i lokálním měřítku. Takto vznikl žebříček.

Kolik máme špičkových týmů?

Šestnáct. Záměrně jsme chtěli být omezeni počtem, aby kvalita byla nezpochybnitelná.  Jedenáct týmů tvoří chemici. Druhou část skupina akademiků z humanitních a společenských věd. Na Fakultě filozofické jsou čtyři týmy, z nichž jeden vede kolega ze Švédska. Jedna vědecko-výzkumná skupina působí na Fakultě ekonomicko-správní.

Co pro nás označení špičkových týmů bude na mezinárodní úrovni znamenat?

Hodnotitelé si ověří, jestli hrajeme férově a podle mezinárodně akceptovatelných pravidel. My se můžeme tvářit, že těch lidí máme víc, že jsou všichni vynikající, ale není to tak. Přirovnávám to ke sportu. Stejně jako uznáváme, že sportovec skočí výš, byť jen o dva centimetry, víme, že vyhrál. Nebo jako když uznáváme, že někdo umí dokonale cizí jazyk. Umí psát, mluvit a také tlumočit. Je to zkrátka už vyšší úroveň. Musíte simultánně přijímat signál a zároveň ho nezkresleně vysílat. I ve vědě a tvůrčí činnosti tomu tak je. V umění můžeme vést debatu, jestli se někomu líbí umělecký směr impresionismus, kubismus, nebo uznává klasické malíře. Věda je ale měřitelnější, nevstupuje do ní subjektivní pocit.  

Excelentní týmy nevznikly na všech fakultách. Máte díky analýzám přehled o silných a slabých stránkách vědy na naší univerzitě?

Na ostatních fakultách mají vědci a akademici také výsledky, ale ne v kategoriích, které jsme upřednostnili.

Jaká je podpora týmů z vašeho pohledu?

Sám, ani jako rektor, je nemohu přímo podporovat. Ale děkani fakult by měli tuto skutečnost promítnout do vnitřního hodnocení a vytvořit slušné podmínky pro existenci týmů a pro jejich práci. Myslím, že se to docela dobře daří.

Neměli bychom některé obory více podpořit?

V tomto směru nevěřím na centrální řízení. Univerzita je živý organismus. Působí zde lidé, kteří se vypracovali z nuly. Také jsou zde ti, kteří navázali na své předchůdce a dosáhli jisté proslulosti. Někdy je to shoda náhod, a vznikne nápad. Ten se dále rozvíjí. Podporujme ty disciplíny, kde jsme nezpochybnitelně dobří. A zároveň dejme šanci i ostatním. Ale centrálně a cíleně vybírat obory, které by mohly být skvělé, na to já bohužel nevěřím a nikdy bych touto cestou nešel.

Jste místopředsedou České konference rektorů, která už vloni volala po férovějších pravidlech hodnocení vědy a výzkumu. Co se vám za rok podařilo?

Jsme v situaci, kdy se nastavují pravidla, podle kterých jsou hodnoceny vysoké školy a ostatní výzkumné instituce v posledních dvou letech. Ta nemohou být spravedlivá ke všem. Jak jsem už zmínil, čísla se zatím vztahují jen k předpokládaným citacím, ne reálným. Snažím se kolegy upozorňovat na tyto rozdíly a nespravedlnosti. Pro některé obory, zvlášť pro ty, které stojí na rozhraní velkých disciplín, může být takové hodnocení skutečně nevýhodné.

A to?

Například obor ornitologie, stejně tak společenské a humanitní vědy nejsou v hodnotícím systému dostatečně zohledněny. Snažím se proto připravovat podpůrné materiály a přesvědčovat i ty, kteří vytvářejí pravidla, že by tuto skutečnost měli vzít v potaz. Je to spousta vyjednávání a diplomacie. Zároveň stojíme před vytvořením tzv. škály univerzit, ve které se jednotlivým vysokým školám přiřadí písmena. Ta budou vyjadřovat jejich kvalitu a dostanou jednu ‚známku‘ jako celek. Při tomto hodnocení ale hrozí, že v průměru šedi zaniknou jednotlivci. Proto osobně varuji před jedním písmenem. Každá škola je příliš složitý organismus, než aby mohla být hodnocena jedinou známkou. Jak by se vám líbilo, kdyby dítě přineslo ze školy jedinou známku za všechny předměty? V jedné oblasti může potomek vynikat, a v jiné tolik ne. Kde má skvělé výsledky, tam ho podpořím, ale pomohu mu zlepšit výsledek i tam, kde zrovna nevyniká.

Jsme pořád v očích veřejnosti vnímáni jako regionální univerzita?

Nemám rád, když se říká, že jsme regionální. Říkám, že jsme škola v regionu. A to je rozdíl. Pokud se v nějaké zemi výzkumné instituce soustředí jen do hlavního města, není to dobrý obrázek. Znamená to, že neproběhla stratifikace. Metropole vysála jako magnet talenty z ostatních oblastí, a ty ochudila o nadané lidi i ekonomicky. Znakem vyspělé společnosti jsou centra vzdělanosti i jinde než jen v hlavním městě. V České republice jsou univerzity dobře rozprostřeny a jsem rád, že je lze najít i v místech, kde tradičně nebývaly. Je hezké vidět, když někdo vystuduje v určitém městě a nakonec v něm i zůstane. Založí vlastní podnikání, ožení se, vdá, postaví tam dům. To všechno nás posouvá vpřed. Mentálně nezůstat jen v regionu, ale otevřít se do republiky a do dalších zemí. Věda je ze své podstaty mezinárodní. Podle toho poznáte i její kvalitu, s kým vědci spolupracují.

Jak se na nás dívají v zahraničí?

V zahraničí pravidelně navštěvuji významné univerzity a renomované výzkumné instituce, kde působili třeba i nositelé Nobelovy ceny. I tam se nás ptají. Jak některé věci děláme a jaký na ně máme pohled. V některých oborech skutečně držíme krok se světem. Děláme vědu, která je citovaná a zajímá se o ni svět. Nejsme dobří pouze v chemii, vynikají i naši ekonomové či historici.

Teď něco osobnějšího… Ví se o vás, že vaším velkým koníčkem je fotografování. Co vás před objektivem baví nejvíc?

Nejraději fotím krajinu, zátiší, makro… Už před 25 lety jsem vystavoval v Domě u Jonáše na Pernštýnském náměstí v Pardubicích a chystám výstavu další.

Vaše fotografie se váží k cestování. Kam byste se kvůli focení vrátil?

Určitě do Japonska. Mám tu zemi moc rád a také jsem v ní byl nejdéle. Tam fotím ze srdce. Dostala mě ale i oblast Patagonie, Ohňová země. Jižní Amerika je se svojí krásnou panenskou přírodou až neskutečná.

Jaké knihy nejraději čtete?

Přes léto čtu romány a životopisy. Přečetl jsem Einsteina a teď Leonarda da Vinci od Waltera Isaacsona. Snažím se číst v originále, a to anglicky a španělsky. Mám rád také literaturu faktu. Když mě zaujme autor, stále hledám jeho nové knihy. Kromě oblíbených autorů píšících o historii čtu také kolegy z univerzity, Petra Vorla, Pavla Panocha nebo Milenu Lenderovou. Ta má velký talent a cit pro psaní. Magnesii Literu získala právem. Kolegů, kteří na univerzitě umí psát, je celá řada.

O co chcete jako rektor nyní usilovat?

Byl bych rád, aby naše univerzita získala příznivé hodnocení u mezinárodního evaluačního panelu a dosáhla co nejlepšího výsledku v hodnocení vysokých škol i v celostátním měřítku. Připravujeme také strategický záměr, což je klíčový dokument pro naši budoucnost a na další řadu let. Myslím, že musíme umět lépe definovat naše priority, v čem se zlepšíme, kterým směrem se chceme ubírat. Určitě chci pokračovat v zahraniční spolupráci tak, aby Univerzita Pardubice měla mezinárodní rozměr. Na tom mi hodně záleží. Musíme se stále zdokonalovat, nabízet studijní programy v cizích jazycích, rozvíjet vzdělávání. Ostatně – je to naše hlavní poslání.

Ještě nevystudovali svůj obor a už jsou nasazeni do covidové bitvy o životy pacientů. Většina z 900 studentek a studentů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice jde podle docenta Karla Sládka do první linie boje s pandemií dobrovolně. Střet s dnešní nemocniční realitou je hodně drsný.
 

Všudypřítomné umírání, hrozivá nákaza, vyčerpávající a složitá práce v ochranných oblecích a často místo poděkování nevděk.

Studentky Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice, které se připravují na práci zdravotních sester a další profese, procházejí nyní během studia i svého dobrovolnictví drsným křtem „covidem“, který si mnohé z nich nedokázaly před rokem ani představit.
 

Narážejí přitom na problémy, na které je dosavadní studium jen těžko mohlo připravit. „Třeba už jen to, že s pacientem se musí stýkat jen v ochranném obleku, který neumožňuje normální lidský kontakt, je velký problém,“ uvádí Karel Sládek, který na fakultě vyučuje etiku.

Dalším velkým problémem je, že pacienti nemají mnohdy velmi dlouhou dobu kontakt se svými příbuznými. „Tablet nebo mobilní telefon může pomoci jen omezeně a pouze u části pacientů,“ uvádí Sládek.

Velkou zátěží pro studentky a studenty také je, že se dnes setkávají velmi často se smrtí. „Proto je musíme učit, jak pečovat o umírajícího člověka, jak si i v sobě vybudovat určitý rituál, který jim umožní se rozloučit se zemřelým pacientem a udržovat si duševní hygienu,“ vysvětluje Sládek.

V poslední době také přichází do styku se situacemi, kde se v přeplněných nemocnicích rozhoduje o tom, komu poskytnout intenzivní péči, a komu už ne. „Hlavní etické rozhodnutí dělá lékař, sestra může dát jen zpětnou vazbu. Je to dilema, kterého se obávají,“ uvádí Sládek.

Nevděk jako zdrada
Podobně jako stálý nelékařský personál, tak i pardubické studentky a studenti si v poslední době sahají už na dno sil. O to hůře ale vnímají změnu nálad ve společnosti, která jakoby přestala jejich práci a obětování se oceňovat.

„V první jarní vlně bylo nastavení společnosti úplně jiné. Lidem v první linii se tleskalo. Teď jako bychom zapomněli tleskat,“ říká na základě poznatků z výuky na univerzitě Sládek. „Solidarita ke zdravotníkům vymizela. I naši studenti se setkávají s negativními reakcemi odmítačů restrikcí a cítí se být zrazeni,“ uvádí.
 

„Vy se rozhodnete svým způsobem riskovat život, i zdravotníci už zemřeli, protože se nakazili při práci v nemocnici. Jedete nadoraz a místo vděčnosti se setkáváte s negativní reakcí,“ říká Sládek. „Začněme zase tleskat.“

Zdroj: Pardubický deník.cz  

Většina z 900 studentů Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice se zapojila do pomoci s bojem proti covidu a pomáhá ve zdravotnických zařízeních. V době pandemie doplňují vysokoškoláci chybějící personál v nemocnicích, v domovech pro seniory, ale i v laboratořích. Mnozí z nich se už stali kmenovými zaměstnanci.

„Naše studenty obdivuji, zvládají studium včetně odborné praxe, a ještě mají sílu pomáhat. Moc si vážíme jejich práce a snažíme se je podporovat přizpůsobením výuky a při plnění studijních povinností,“ říká děkanka Fakulty zdravotnických studií doc. Jana Holá.

Vysokoškoláci nastoupili do zdravotnických zařízení, aby pomohli s péčí o pacienty a klienty zdravotnických center. Zapojili se formou dobrovolnictví, uzavřeli dohody nebo plní odbornou praxi. Například právě v průběhu povinných praxí uzavřelo mnoho studentů s nemocnicemi pracovní poměr. „V této situaci se ukázalo, že nelékařští zdravotničtí pracovníci jsou nenahraditelní. Naši studenti jsou do praxe dobře připraveni a ve zdravotnických zařízeních jsou vítanými členy zdravotnických týmů,“ dodala děkanka Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice doc. Jana Holá.

Budoucí všeobecné sestry, porodní asistentky, zdravotničtí záchranáři, radiologičtí asistenti a zdravotně sociální pracovníci, ti všichni pomáhali a pomáhají nejen v jednotlivých nemocnicích společnosti Nemocnice Pardubického kraje, a.s., ale i v dalších nemocnicích, domovech seniorů nebo v laboratořích.

Například studentka třetího ročníku oboru Zdravotně-sociální pracovník Romana Zittová začala pracovat v nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež nejdříve jako dobrovolník. Když bylo potřeba její pomoci více, uzavřela dohodu.„V první vlně jsem vypomáhala v charitním šatníku, a teď se věnuji především dětem, se kterými plním úkoly z online výuky. Velkou výhodou studia jsou praxe, kde jsem si dala plno věcí do souvislostí,“ říká studentka Romana Zittová.

Za pomoc studentů poděkovalo Fakultě zdravotnických studií např. vedení Nemocnice Nového Města na Moravě a vyjádřilo přání, aby se studentky staly členy zdravotnických týmů trvale: „Studentů si nesmírně vážíme. Bez jejich pracovního nasazení a obětavosti bychom situaci zvládali jen s velkými obtížemi.“ Nemocnice Pardubického kraje zase ocenila, že v průběhu praxe uzavřelo mnoho studentů s nemocnicí pracovní poměr.

Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice vznikla v roce 2007. Aktuálně má více než 2 300 absolventů a více než 900 studentů. Do praxe připravuje nelékařské zdravotnické odborníky v pěti bakalářských studijních programech: Porodní asistence, Všeobecné ošetřovatelství, Radiologická asistence, Zdravotně sociální péče a Zdravotnické záchranářství, a ve třech navazujících magisterských programech: Specializace v ošetřovatelství - Perioperační péče, Specializace v porodní asistenci - Perioperační péče, a programu Ošetřovatelství (obor Ošetřovatelská péče v interních oborech).

Více informací lze najít na webu studuj.upce.cz nebo Fakulta zdravotnických studií | Studuj UPCE.

Pardubice 3. února 2021                                                                        

Mgr. Martina Macková

vedoucí Oddělení propagace a vnějších vztahů Univerzity Pardubice

Technologie společnosti Microsoft, které během pandemie používají studenti a pedagogové při online výuce, jsou praktickou ukázkou úspěšné spolupráce Univerzity Pardubice se světovou organizací. Projekt UPCE – moderní univerzita byl navíc zvolen jako nejlepší z České republiky.

Úspěch v rámci programu Voice of the Customer (VoC) dokládá vysokou úroveň práce v online prostředí na univerzitě. Koncem loňského roku oslovil český tým společnosti Microsoft pracovníky Centra informačních technologií a služeb Univerzity Pardubice a nabídl jim spolupráci při přípravě případové studie. „Naši univerzitu zástupci firmy vnímají jako průkopníka v oblasti využívání cloudových technologií společnosti Microsoft,“ uvedla vedoucí Centra informačních technologií a služeb Ing. Olga Klápšťová.

Výsledkem dlouhodobé spolupráce univerzity a společnosti Microsoft je využívání řady moderních technologií zaměstnanci i studenty univerzity – od online prostředí podporujícího distanční výuku a vzdálenou práci, přes řešení pro podporu rozhodovacích procesů na univerzitě až po množství bezpečnostních technologií chránících identity uživatelů, jejich zařízení i infrastrukturu univerzity. To vše přispívá k zajištění moderního, otevřeného, ale současně i bezpečného akademického prostředí. Z těchto důvodů byla spolupráce s Univerzitou Pardubice nominována do programu VoC, jako jediná v rámci akademického prostředí v České republice, a má potenciál k rozšíření i do dalších univerzit a organizací.

Společnost Microsoft vznikla v roce 1975 v americkém Washingtonu. Její softwarové produkty a cloudové služby jsou velmi rozšířené. Misí společnosti je: „to empower every person and every organization on the planet to achieve more“.