Univerzita Pardubice v rámci svého programu k 30. výročí sametové revoluce představila unikátní výstavu s názvem Za vaši a naši svobodu 1968-2018 o protestech proti okupaci Československa v roce 1968 ve státech komunistického bloku. Do Pardubic ji přivezla její patronka, místopředsedkyně Senátu Miluše Horská.

„Informace o tehdejších protestech se do našich médií po roce 68 samozřejmě nedostaly a musíme poděkovat současným badatelům, že našli prameny a archivy k těmto případům a také ještě některé žijící svědky a účastníky těchto statečných činů. Mnozí mladí lidé si dnes asi nedovedou představit, jak takové protesty jejím vrstevníkům změnily život a jak vysokou cenu za projevení svého postoje tenkrát zaplatili,“ komentoval výstavu předseda správní rady Univerzity Pardubice a 1. náměstek hejtmana Pardubického kraje Roman Línek.

Výstava byla vytvořena z dokumentů, fotografií a na základě autentických svědectví pamětníků, které pořídili v letech 2008 až 2018 Adam Hradilek, Petr Blažek, Štěpán Černoušek, Michaela Stoilova a další badatelé Ústavu pro studium totalitních režimů. Popisuje osudy protestujících, jejich vzpomínky a kombinuje je s dokumenty ze sovětských, polských, maďarských, německých, bulharských a českých archivů bezpečnostních složek a osobních archivů.

 Výstava je putovní a byla představena například ve Washingtonu, Permu nebo v Kyjevě.

Ve foyeru Auly Arnošta z Pardubic bude výstava umístěna do 8. března.

Článek byl převzat z aktualit Pardubického kraje.

Rádi bychom Vás upozornili na aktuální výzvu k podávání návrhů společných česko-bavorských výzkumných projektů s dobou řešení 2019-2021.

Záměrem této společné výzvy je zlepšit vědeckou spolupráci mezi Českou republikou a Svobodným státem Bavorsko, podpořit spolupráci především mladých vědeckých pracovníků z Bavorska a Česka a zároveň motivovat vědce z obou zemí k předkládání společných žádostí o granty na bilaterální a multilaterální projekty.

Výzva je otevřena pro všechny vědecké obory, obzvláště vítány jsou projekty z oblasti lékařských věd a péče o zdraví a věd o materiálech.

Žádost je nutno podat paralelně v Česku a v Bavorsku, a to vždy jedním žadatelem z ČR a jedním z Bavorska. Žádosti českých vysokých škol resp. výzkumných organizací přijímá MŠMT ČR, žádosti bavorských vysokých škol přijímá BTHA.

Termín podávání žádostí: 22.3.2019

Informace a formuláře pro žadatele z ČR jsou k dispozici na webových stránkách MŠMT:
http://www.msmt.cz/vyzkum-a-vyvoj-2/vyhlaseni-verejne-souteze-ve-vyzkumu-vyvoji-a-inovacich-4

Informace a formulář pro žadatele z Bavorska jsou k dispozici na webových stránkách BTHA:

https://www.btha.cz/de/foerderung/joint-call-2019-2021

Více informací o česko-bavorských projektech ve vědě a výuce můžete nalézt na  webových stránkách www.btha.cz v rubrice Good Practice:

https://www.btha.cz/cs/good-practice/vyzkum

https://www.btha.cz/cs/good-practice/vyuka

Pavlína Havlenová (25). Medailistka z řady domácích i zahraničních extrémních hasičských závodů. Pracuje jako zdravotnická záchranářka, jezdí se sanitkou, kterou někdy i řídí. Narodila se v hasičské rodině, tatínek je profesionál. Přes hasičské kroužky se dostala do sboru dobrovolných požárníků v rodné Vladislavi na Třebíčsku, kde působí dodnes. Na Univerzitě Pardubice vystudovala obor zdravotnický záchranář.

Její sport patří mezi nejrozšířenější v České republice a ona sama platí v Evropě za špičku. Přesto její jméno zná jen málokdo. Pavlína Havlenová totiž sbírá medaile v hasičském víceboji. Zatímco při závodech šplhá v plné výstroji na vysoké věže, v civilním povolání chvátá za zraněnými v sanitním voze.

Máte ráda oheň?

To jsme na psychotestu? Zapomněla jsem, co na tuhle otázku odpovídat. Jo, ráda do něj koukám, ale ještě jsem žádný úmyslně nezaložila.

O lidech se zrzavými vlasy se říká, že jsou políbení ohněm...

To mě nikdy nenapadlo. Ale je to moje opravdová barva vlasů.

Zasáhlo vás loňské rekordně horké léto? Vyjížděla jste jako dobrovolná hasička častěji k zásahům?

Ne, vůbec. Jsme totiž jednotka páté, nejnižší dobrovolnické úrovně. Ta se určuje podle toho, kolik dá obec do sboru peněz a kolik sežene lidí, podle čehož se pak vyhodnotí připravenost jednotky a stanoví doba, do které musí vyjet. Čím vyšší úroveň, tím nižší doba. V našem případě je to dvacet minut. Ve druhé úrovni už hasiči drží i služby a jsou vlastně poloprofíci. My z páté vyjíždíme tak maximálně jednou za léto, když v dědině začne hořet pole. Naštěstí jsme loňská extrémní vedra nijak nepocítili, pole jsem hasila naposledy před dvěma roky.

U vás tedy žádné rychlé sjíždění po tyči nehrozí, že?

To opravdu ne, ale někteří poloprofesionálové je mají. Zrovna tuhle součást na hasičských stanicích vždy obdivuji. Třeba v Ostravě, kde přespávám při cestě na závody do Polska, mají krásné americké skluzy. A také u profíků v Třebíči, kde trénuji. Ale přiznám se, že se dost bojím do nich naklonit a sjet dolů.

Vás nikdy nelákalo stát se profesionálkou?

V Česku to bohužel nejde. Zakazuje to legislativa, třeba kvůli tahání těžkých břemen. V Evropě nemohou holky na výjezdy kromě nás už jen na Slovensku a v Maďarsku, jinak všude ano.

Nemrzí vás to?

Trošku. Asi by mě to bavilo. Ale jsem se svou prací spokojená, navíc je té hasičské dost podobná. Třeba v Anglii však naše omezení vnímají jako diskriminaci. I moje polská kamaráda Agnieszka, velitelka hasičské čety z Krakova, vždy přijde a zeptá se: „Tak co, už můžeš být konečně profesionálka? A už s tím něco děláte? Musíte s tím něco dělat!“ Já jsem ale spokojená i tak, rozhodně nechci dělat nic pro to, abych byla první holka, která bude sloužit u profesionálních hasičů.

Hasičské řemeslo se ve vaší rodině dědí napříč generacemi. Je něčím specifická?

Baví nás trávit volný čas s další hasičskou rodinou. Tatínek je stále profesionální hasič, vzhlížela jsem k němu. Potom navíc začal jezdit na závody TFA (Toughest Firefighter Alive, v překladu Nejtvrdší hasič přežije, pozn. red.), mně bylo třináct a chtěla jsem být u toho jako divák. A pak si to samozřejmě vyzkoušet.

Předpokládám, že byl proti…

Říkal, že ne, že jde o strašně náročný závod. Šla jsem pak dělat přijímačky na vysokou školu pro záchranáře a k překvapení všech je zvládla. Jejich součástí byl fyzický test a já nikdy nebyla zrovna sportovní talent. Na zdrávce jsem měla dokonce trojku z tělocviku a na vysoké málem nešla ke státnicím kvůli gymnastice – tři roky jsem trénovala výmyk! Po přijímačkách jsem ale zkusila tátu přemluvit znovu, tentokrát povolil a pustil mě na závody v Telči. Zdárně jsem je dokončila a během studia na vysoké začala aktivně závodit. Na koleji mě navíc shodou náhod přiřadili k Hance Havlíčkové, další výborné závodnici.

Odmalička jste procházela dětskými hasičskými kroužky. Budovala jste si svůj sen od raného věku?

Já si z nejmladších let pamatuji jen to, že všude kolem mě byli hasiči. V sedmi letech začal strejda trénovat malé kluky a já se k nim přidala. Pak to šlo ráz na ráz, přiřazovali mě k volným postům, které jsem dost střídala. Moc mi to nešlo. Chvíli jsem tahala hadice, chvíli byla u stroje… Pomalu jsem si prošla vším, strašně mě to bavilo, ale v pubertě se družstva začala dělit na holky a kluky. A já byla jediná…

Co bylo dál?

Začala jsem po okrese pendlovat mezi dobrovolnickými sbory. Šlo pořád o požární sport, týmové útoky, co znají lidé z každé dědiny. Spojit savicové vedení („hadici“, pozn. red.) s mašinou, která tlačí vodu dopředu, a pak trefit terč načas. Tápala jsem mezi vesnicemi, nakoukla i do extraligy, až mě chytly závody TFA. Byla jsem v nich docela dobrá. Aby ne, bylo nás jen pár poblázněných holek, co byly v mužské kategorii rády, že vůbec dokončily závod. Ženské kategorie tehdy vůbec nebyly, konkurence minimální. Po krůčcích ale přibývaly soupeřky a mně se začalo víc a víc dařit i na větších závodech.

Pomyslela jste si někdy, že by vám průprava ze závodů pomohla při reálném zásahu?

Snad jen při hašení zmíněného pole. Nezdá se to, ale je strašně náročné běhat v plné výstroji mezi řádky slámy. Tehdy jsem si říkala: „Jsi jediná holka mezi chlapama, tak to vydržíš.“ Stejně jako na závodech! Nejvíc mi ale v životě pomohly teoretické znalosti ze Závodů požární všestrannosti. Naučili nás tam třeba, co čím hasit, jak zacházet s pojistkami, zdravovědu, topografii, základní uzly, z toho žiji dosud. Spousta věcí mi zůstala v hlavě a pomohla v naší jednotce.

V závodech TFA jde především o rychlost, sílu a mrštnost – není třeba nic vymýšlet. Co vás žene k tomu vydat ze sebe maximum? Představíte si reálnou situaci?

Nad tím při závodě moc nepřemýšlím. Maximálně si říkám na startu – až nebudeš moct, představ si pod figurínou někoho, koho máš ráda. Nakonec to tak ale vůbec nefunguje a většinou si samotný závod ani nepamatuju. Jedu na automat, v závěru navíc veškeré myšlenky přebíjí bolest.

Co vás bolí?

Po závodě nejdřív ruce, pak nohy, hlavně stehna, a nakonec úplně všechno.

Účastníte se i neméně náročných závodů FCC (Firefighter Combat Challenge), v jednom jste se nedávno dostala pod časový limit tři minuty.

Můj aktuální rekord je dvě minuty čtyřicet sekund. Pořád je ale kam se posouvat – absolutní rekord je jedna minuta osmačtyřicet sekund! Nemyslím si, že bych to dokázala někdy atakovat.

Trasa a pořadí překážek jsou po celém světě stejné?

Ano, navíc ženy nemají oproti mužům žádné úlevy, norma je dána. Podobně jako v atletice v závodech na sto metrů. Jednou je ale povrch rychlejší, jindy pomalejší. Záleží i na tom, jak dobře jedou kaisery.

Co to je?

Závaží na ližinách o váze dvaasedmdesáti kilogramů, do kterého mlátíme čtyřkilovou palicí mezi nohama a posouváme o určenou vzdálenost. Když jedou dobře, máme lepší časy, když hůře, třeba v dešti, tak naopak. Občas tak svůj výkon nehodnotím podle času, ale srovnávám ho se Slovinkou, která patří mezi nejlepší závodnice. Když je rozdíl do devíti vteřin, jsem ještě spokojená, půl minuty už je horší.

Jak jdou v tomto případě překážky po sobě?

Nejprve na sebe hodíme dvacetikilovou hadici a vyběhneme tři patra, buď po připraveném lešení, nebo na železnou věž. Nahoře ji odhodíme do připravené bedny a ručkováním taháme nahoru podobně těžké závaží na laně. Pak po jednom schodu sbíháme dolů, nesmíme žádný přeskočit, jinak hrozí penalizace. Následuje výše zmíněný kaiser, kde zase nesmíme minout, jinak máme další penaltu. To s aktivním dýchačem na obličeji taky není úplně jednoduché.

Maska vám pomáhá, nebo je to naopak další komplikace?

Já ji mám ráda, vytvoří kolem mě bublinu, jsem uzavřená ve svém světě. Slyším jen své dýchání a lidi kolem moc nevnímám. To je pro mě závodní blaho. Je ale třeba se v ní naučit dýchat. Ne jako pes, ale hluboký nádech, pauza a pomalý výdech. Můžu si tam dát i spršku, zmáčknu tlačítko a přístroj mi ofoukne obličej. V takovémto závodě to ale nestihnu využít, to spíš až v jiném, kdy třeba vybíháme v Polsku solný důl, šedesát čtyři pater… To vše alespoň v šestnáctikilové výstroji.

Vraťme se k závodům FCC, v nichž budete brzy reprezentovat Česko v Americe. Jaká překážka následuje po kaiseru?

Slalom mezi hydrantovými nástavci, které nesmíme srazit. Potom vezmeme zavodněnou hadici, s níž běžíme třicet metrů, rukama rozrazíme dveře, lítačky, a proudem vody trefujeme terč, dokud nepadne sklopka. Uzavřeme proudnici, položíme hadici a naopak sbíráme ze země osmdesát kilo vážící figurínu, kterou předepsanými úchopy dovlečeme do třicet metrů vzdáleného cíle.

Do světové špičky patří ještě Slovinky a Polky. Jaké máte vztahy? Panuje mezi vámi rivalita?

To nejhezčí na tomto sportu je, že na evropské úrovni je nás deset dvanáct, co se opravdu rády vídáme a jezdíme za sebou i na dovolenou. Na závodišti jsme sice soupeřky, ale nepřejeme si nic špatného.

Závodí se i jinde než v západní a střední Evropě a Severní Americe?

Je pravda, že jde spíše o „zápaďácký“ sport. Ale i na Východ se začíná pomalu dostávat, i když tam vládnou zejména ty dříve zmíněné týmové útoky, klasický požární sport. Závody FCC už proběhly i v Indii. Největší tradici mají ale jednoznačně v Americe.

Čím to je?

Členové integrovaného záchranného systému tam jsou pro běžné lidi téměř polobohy. Lidé vás hned vnímají lépe a podobné to je i v západoevropských zemích.

Pro většinu sportovců je top akcí olympiáda. Jaká je to pro vás?

Světové hasičské hry. Platí za jednu z největších sportovních akcí na světě, vlastně jde o olympiádu pro hasiče a policisty z celého světa. Závodí se jak v našich specifických disciplínách, tak v klasických olympijských sportech – v atletice, plavání, cyklistice, střelbě… Naposledy byly v Jižní Koreji.

Závodíte i s profesionálními hasiči nebo policisty. Nemají výhodu, nebývají lépe připraveni?

Chtěla jsem říct, že v Česku mají navrch profíci. Ale zahanbila bych pár kluků – dobrovolníků –, kteří jsou také vynikající. Většinou však stavějí na nějakém profesionálním sportu, nejsou jako já. Ovšem na Slovensku není mezi závodníky snad žádný profesionál a platí za absolutní světovou špičku.

Jak často musíte trénovat vy?

Záleží na ročním období. V létě mám čtrnáct dní pauzu, při které jen běhám nebo jezdím na kole. Jinak je dobré ideálně dvakrát týdně podstoupit tvrdý trénink, ve výstroji, s maskou.

Běháte běžně i mezi lidmi?

Už raději moc ne. Vypadá to strašně! Dnes ale přespávám u tety v Praze a chci ve výstroji běhat v jejím paneláku. Má dvanáct pater, v Třebíči máme maximálně osmipatrový. Většinou ale neběhám na veřejném prostranství. A když ano, snažím se zamaskovat alespoň nápis HASIČI a eliminovat reflexní prvky. Nechci děsit babičky, lidé častou koukají, co se děje.

Vybavení si kupujete sama?

Tuto výstroj (v níž se fotografovala, pozn. red.) jsem dostala od svého prvního sponzora. Není to přímo závodní speciál, ale odlehčený zásahový oblek. Je bezvadný. V běžných jednotkách se kupují ekonomičtější modely, třeba za dvanáct tisíc, ale jsou třikrát těžší než tento. Můj stojí pětadvacet tisíc, boty dalších šest, rukavice dva a helma dalších deset tisíc korun. Je to dost drahý koníček.

Kolik závodů za rok stihnete?

Většinou kolem šestnácti, z toho asi šest FCC závodů po Evropě. Zbytek jsou spíše české závody typu Železný hasič. Každý rok si vytyčím hlavní cíl a ostatní beru především jako trénink.

Kontrolují vás při velkých akcích na doping jako jiné sportovce?

Na velkých závodech ano. Některé holky v Americe už mají svaly spíše jako chlapi. Nechci říct, že užívají doping, ale nějakými přípravky si nejspíš pomáhají. Jednomu namakanému Litevci nedávno přišli na to, že bral koňské hormony.

V reálném životě jste záchranářka. Řídíte i sanitku. To také není zrovna ženské povolání…

Máte pravdu. Teď přes léto jsem byla víc řidič a bavilo mě to. Navíc mívám za úkol i transport pacienta, často je nosím, takže průprava ze závodů se hodí.

Musí to být ale úplně jiný stres, ne?

Někdy je to, zejména v hustém provozu, dost náročné. Ale mě to baví. Lidé se naštěstí začínají učit, jak se sanitkám vyhýbat, a vytvářejí uličky. Většinu řidičů se mi navíc podaří dopředu odhadnout. Jedni vás vidí a chtějí strašně pomoci; i za cenu, že si odřou auto. Další to myslí také dobře, ale už nad tím tolik nepřemýšlejí. Pak jsou i řidiči, kteří nás vidí, ale zároveň nechtějí vidět. Stává se, že mě předjíždějí, i když jedu na majáky.

Nekompenzujete si trochu povoláním záchranářky skutečnost, že se jako dobrovolná hasička k těm nejvážnějším zásahům nedostáváte?

Možná trochu ano, hezky se to spojuje. Často se díky tomu potkávám i s profesionálními hasiči.

Jak si čistíte hlavu po nejtěžších případech?

Třeba právě na závodech, kde musím myslet na úplně jiné věci. Pomohlo mi i to, že jsem vyrůstala v hasičské rodině. Vše jsme otevřeně řešili, chápala jsem odmala, že se dějí i zlé věci a je to součást života. Když jsem šla studovat zdrávku, věděla jsem, že chci jezdit se záchrankou a že se budu muset ještě více zocelit. Samozřejmě i dnes mě nějaké případy vezmou za srdce. Záleží na tom, co vidíte. Třeba škaredá věc u někoho, koho jsem znala, a samozřejmě děti. Když ale hodně trénuji, běhám v listopadu potmě ve věži do schodů, stává se naopak očistcem moje práce.

Setkáváte se s agresivními pacienty? Nebo na podobné případy volají ryze mužské posádky?

Ne, jezdí ti, kdo jsou zrovna na řadě. Akorát s námi občas jedou i policisté. Když jsem vzadu s pacienty, fakt, že jsem ženská, občas naopak pomáhá. Zkouším na ně ženské vyjednávání. „Mám se vás bát? To opravdu chcete? Má s námi jet policista? To bych nerada.“ To většinou zabere. Najednou se chovají úplně jinak. Při rvačkách si občas stoupám i mezi chlapy, což bych správně neměla. Něco jiného jsou pravidla a něco jiného realita.

Nebojíte se vlézt do rvačky?

Třeba nedávno ne. Vlezla jsem mezi ně a ptala se: „Co teda bude? Teď zmydlíte i mě, nebo co?“

Setkáváte se někdy naopak s vděkem? Posílají vám bonboniéry?

Stává se to. Jsme totiž s pacienty a rodinou v kontaktu jako první, řešíme jejich přání, snažíme se pomoci. Většinou navíc volají pomoc sami ve chvíli, kdy jim teče do bot.

Zpátky k dobrovolnictví – jak vás vnímají lidé v Česku? Nevidí ve vás spíše než zachránce organizátory kulturních a zábavních akcí?

Je to tak. Ale když přijdou třeba povodně, jsou rádi, že pomůžeme. Za tolik brigádnických hodin zdarma, co mám u dobrovolnického sboru za osmnáct let odpracováno, bych měla nejspíš postavený dům. Málokdo by byl ochoten pracovat zadarmo, navíc do toho dávat ještě i své peníze. Často bohužel není vidět, co vše dobrovolní hasiči dělají… A nejviditelnější bývají právě hasičské zábavy, kde se občas někdo připije.

Kde ale vůbec vznikla tradice, že kulturní akce pořádají dobrovolní hasiči?

Myslím, že je to tím, že jsme největší občanský spolek v České republice. Lidé se kolem nás srocují skoro všude. Proč nedělají podobné akce třeba divadelní spolky, nevím. Asi jich není tolik. Na druhou stranu je to hezká a rozšířená vesnická tradice.

Když zasahujete po boku profesionálů, vnímají vás jako sobě rovné?

Záleží na jednotlivcích, je to o lidech. Když chtějí, tak ano. Pokud jsme jim užiteční a nebojíme se vzít do ruky třeba jen koště a lopatu, jsou spíš rádi. Jsme pro ně další pracovní síla, která může pomoci.

Má dobrovolnictví v okolních státech podobnou tradici jako v Česku?

Podobné je to všude v Evropě. Ale pobaví mě, když přijedu s nášivkou SDH Vladislav do Anglie a potkám se třeba s dobrovolnými hasiči z Londýna. Zatímco my máme starou oprýskanou zbrojnici, kde chybí i soška sv. Floriána, patrona hasičů, protože rezivěl, oni fungují se super výbavou… A přitom jsme si všichni rovni, to je na dobrovolnictví krásné.

Váš život je nabitý adrenalinem, makáte víc než leckterý muž. Umíte si představit, že byste si našla partnera pracujícího třeba v kanceláři?

Tak to neberu. Spíš koukají kluci divně na mě. Že mám sílu je unést… Chápu, že pak jejich ego může strádat. Která žena by ale dokázala muže odnést z hospody?

Rozhovor byl převzat z Instinktu č. 6/XVIII 31. ledna 2019

Předvolební shromáždění akademické obce k volbě děkana Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice

se bude konat v úterý dne 12. února 2019 od 14:00 hodin v učebně ZA 6 na Fakultě zdravotnických studií UPa, Průmyslová ul. 395, Pardubice, s následujícím programem:

1. Zahájení
2. Předvolební projev kandidáta na pozici děkana Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice prof. MUDr. Josefa Fuska, DrSc. dr.h.c.
3. Prostor pro dotazy členů akademické obce k prezentovanému projevu kandidáta
4. Předvolební projev kandidátky na pozici děkanky Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice doc. Ing. Jany Holé, Ph.D.
5. Prostor pro dotazy členů akademické obce k prezentovanému projevu kandidátky
6. Závěr shromáždění

Předpokládané ukončení shromáždění je v 16:00 hodin.

Samotná volba kandidáta na funkci děkana FZS UPa Akademickým senátem proběhne dne 15. února 2019 od 10:00 hodin v zasedací místnosti děkanátu FZS.

Volební výsledek podaných návrhů na kandidáta na funkci děkana

Fakulty zdravotnických studií UPa na období 2019 - 2022

Návrhy byly navrhovateli podávány v období od 4. 1. 2019 do 18. 1. 2019. Následně volební komise ověřila souhlasy navržených kandidátů s jejich kandidaturou.

Navržení kandidáti na funkci děkana/děkanky Fakulty zdravotnických studií, kteří vyjádřili souhlas s jejich kandidaturou:

prof. MUDr. Josef Fusek, DrSc.               (navržen devíti navrhovateli)

doc. Ing. Jana Holá, Ph.D.                       (navržena třemi navrhovateli)

Navržení kandidáti na funkci děkana/děkanky Fakulty zdravotnických studií, kteří vyjádřili nesouhlas s jejich kandidaturou:

Mgr. Eva Hlaváčková, Ph.D.                              (navržena jedním navrhovatelem)

PhDr. Zdeněk Hrstka, Ph.D.                              (navržen jedním navrhovatelem)

doc. Petra Mandysová, MSN, Ph.D.                  (navržena dvěma navrhovateli)

Mgr. Markéta Moravcová, Ph.D.                        (navržena jedním navrhovatelem)

Mgr. Jana Škvrňáková, Ph.D.                            (navržena čtyřmi navrhovateli)

V Pardubicích dne 25. ledna 2019    

Mgr. Markéta Papršteinová, Ph.D.

předsedkyně volební komise

Pardubičtí analytičtí chemici představili unikátní metodu, díky které je možné ještě v raném stadiu zjistit rakovinu slinivky břišní, jež patří mezi nejhůře zjistitelné karcinomy.

Podívejte se na reportáž a rozhovor s profesorem Holčapkem.

Říká se jí skrytý zabiják.

Rakovinu slinivky břišní je těžké odhalit, a když už se tak stane, bývá většinou na léčbu pozdě.

Podle dat, která před děma lety zveřejnila 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy, přežije následujících pět let méně než pět procent pacientů s touto diagnózou.

Toto děsivé číslo by v budoucnu mohl změnit objev profesora Michala Holčapka z pardubické univerzity.

Holčapek se svým týmem se na chemicko-technologické fakultě věnuje analýze lipidů, v níž se dostali na úplnou špičku. Díky těmto zkušenostem byli schopni přijít s metodou, jak ze vzorku krve zjistit rakovinné bujení v těle.

„Vyvinuli jsme spoustu metod na analýzu lipidů a dotáhli jsme to do fáze, že jsme byli schopni analyzovat všechny typy lipidů. Dostal jsem nápad, že jednou z nemocí, která by mohla být pro výzkum zajímavá, je rakovina, protože při ní dochází k nekontrolovanému dělení buněk. Aby se mohly buňky dělit v takto zrychleném režimu, potřebují spoustu stavebního materiálu, kterým jsou právě lipidy,“ vysvětluje Holčapek.

Jelikož se rakovinné buňky tvoří velmi rychle, enzymy nejsou schopny zvládnout všechny procesy tak, jako je to u růstu buněk zdravých, což se u takzvaného lipidomu projeví. „Otázka byla, jestli se tyto změny promítnou i do tělních tekutin,“ říká vědec. Tato hypotéza se jeho týmu potvrdila.

Postupnými testy vzorků od dobrovolníků chemici zjistili, že změny v krvi dokážou odhalit už v raném stadiu nemoci. „Pokud je nádor o velikosti jednoho centimetru, pak je ovlivnění krve velice malé. Náš postup však umožňuje odhalit i takto malé změny s velkým procentem správnosti.“ Úspěšnost testování přesahuje 90 procent, nejvyšší je právě u těžko zjistitelné rakoviny slinivky. „Tam jsme dosáhli až 96 procent,“ dodává.

Kromě vzorků od vlastních dobrovolníků testovali pardubičtí vědci i takzvané zaslepené vzorky. Tedy takové, jejichž diagnózu neznali. Úspěšní byli i u nich. „Tento model má chybovost zhruba jen sedm procent. Podobné modely máme i pro další typy takoviny – ledvin, prostaty a prsu,“ ukazuje Holčapek na monitoru svého počítače grafy s procentuální úspěšností. Ve srovnání s jinými metodami je ta jeho jasným vítězem.

Holčapek spolu se svým týmem v současné době usiluje o publikaci svého výzkumu v prestižních vědeckých časopisech. Mají podaných už i několik patentových přihlášek.

Aby se mohla metoda dostat do praxe a sloužit pacientům v českých i světových nemocnicích, je nutné ji klinicky otestovat. Pro urychlení testů pardubický tým potřebuje nové kolegy, ale také několik desítek milionů korun.

Nějaké finance sice dostane tým z grantů, kvůli finanční náročnosti by však pardubičtí vědci rádi oslovili i soukromé investory, kteří by mohli s urychlením testování pomoci.

„Aby bylo možné to dokončit, potřebovali bychom pro dalších pět let 50 až 60 milionů korun,“ říká pardubický vědec, který do týmu poptává i nové kolegy z řad analytických chemiků, neboť ve více lidech by bylo možné výzkum provádět rychleji.

Metoda pardubických chemiků zaujala už i veřejnost, Michalu Holčapkovi se ozývá řada nových dobrovolníků, kteří by si rádi nechali své vzorky otestovat. Ty však profesor zatím musí zklamat. „V tuhle chvíli testování pro širokou veřejnost nenabízíme. Musíme nejdříve dokončit převod z akademické laboratoře do klinické praxe.“

Cílem Holčapkova výzkumu je, aby bylo rakovinu možné díky jeho metodě zachytit už v raném stadiu při běžném vyšetření krve. Jen pro srovnání: nový test CancerSeek se podle výsledků publikovaných v časopisu Science dostal na pouhých 43 procent úspěšnosti.

Článek je převzat ze seznamzpravy.cz

Volby do Akademického senátu Fakulty zdravotnických studií Univerzity Pardubice

Návrhy na kandidáty je možné přijímat od 23. 1. 2019 do 22. 2. 2019

Volby proběhnou ve dnech 7. 3. – 8. 3. 2019

Volební komise

Pro volby do Akademického senátu FZS byla, v souladu s Volebním a jednacím řádem Akademického senátu FZS, jmenována Akademických senátem FZS volební komise ve složení:

Mgr. Markéta Papršteinová, Ph.D. – předsedkyně komise

Mgr. Iryna Matějková

Zuzana Kadlecová

Nikola Skalová

Návrhy na senátory

Návrhy na kandidáty do Akademického senátu FZS může podávat každý člen akademické obce FZS. Kandidovat mohou pouze členové akademické obce FZS, kandidatura je neslučitelná s funkcí děkana a proděkana.

Vytištěné lístky pro návrh kandidáta jsou k dispozici u předsedkyně volební komise a na studijním oddělení FZS. Se svou kandidaturou musí navrhovaný kandidát vyjádřit písemný souhlas podpisem.

Písemné návrhy podepsané navrhovatelem a kandidátem se podávají členům volební komise, nebo je možné návrhy vhodit do volební schránky umístěné na studijním oddělení FZS, a to nejpozději  do 22. 2. 2019 do 14:00 hodin.

Volební komise poté sestaví kandidátní listinu pro volbu senátorů z řad akademických pracovníků do komory akademických pracovníků a kandidátní listinu pro volbu senátorů z řad studentů do komory studentů, kterou zveřejní nejpozději dne 28. 2. 2019.

Volby

Volby proběhnou ve dnech 7. – 8. 3. 2019 od 7:30 do 14:30 hodin v učebně ZB 25 (relaxační místnost) FZS a zároveň dne 7. 3. 2019 od 12:00 do 13:00 hodin v prostorách informačního centra (jídelny) v areálu Pardubické nemocnice.

Volby jsou tajné a každý člen akademické obce hlasuje osobně. Před obdržením volebního lístku je každý volič povinen prokázat svou totožnost volební komisi.

Celkový počet senátorů je devět, z toho je šest senátorů z řad akademických pracovníků, zvolených akademickými pracovníky fakulty, do komory akademických pracovníků a tři senátoři z řad studentů, zvolení studenty zapsanými na fakultě, do komory studentů. Funkční období jednotlivých senátorů je nejvýše tříleté.

Protokolárně zpracované výsledky voleb předá volební komise předsednictvu Akademického senátu FZS do dne 11. 3. 2019. Následně předsedkyně Akademického senátu FZS svolá zasedání nově zvoleného Akademického senátu FZS.

Mgr. Barbora Faltová                   

předsedkyně Akademického senátu Fakulty zdravotnických studií

Celkem 52 studentů z Fakulty zdravotnických studií se druhý lednový týden vydalo do Jeseníků, aby prošli speciálním kurzem. Neučili se pouze lyžovat, ale vyzkoušeli si, jak vyprostit člověka zasypaného lavinou.  

Kurz se konal přímo pod Pradědem, nejvyšší horou Jeseníků, tudíž sněhové podmínky byly více než dostatečné. Studenti prvního ročníku oboru Zdravotnický záchranář prošli v rámci své praxe základním výcvikem běžeckého lyžování.

Od teorie k praxi

Dvoudenní průprava měla studenty nejen zdokonalit v technice lyžování, ale především je připravit na celodenní přesun v nepříznivých zimních podmínkách, který byl závěrečným a nelehkým úkolem celého kurzu. Při tomto přesunu měli studenti zužitkovat informace, které se dozvěděli v teoretických přednáškách, kde byli seznámeni se zásadami chování a pohybu na horách, prací s mapou a buzolou nebo jak si správně namazat lyže.

Jak funguje horská služba

Mezi nejzajímavější patřily přednášky profesionálního člena horské služby Jiřího Hejtmánka, který studentům přednesl, jakým způsobem tato organizace funguje, jakým disponuje vybavením a vysvětlil, jakými způsoby a postupy lze transportovat raněného v zimním a letním období. Velmi zajímavý a v dnešní době aktuální byl i názorný test sněhové stability v terénu. Studenti si také mohli vyzkoušet, jak fungují lavinové vyhledávače a jak je obtížné najít zasypaného zraněného v lavině.

Aby studenti úspěšně kurz absolvovali, museli také zvládnout závod na běžeckých lyžích. Silný vítr, hluboký mráz a sníh připravil pro budoucí záchranáře opravdu nelehký terén. Všichni zúčastnění ale kurz, i přes tyto nepříznivé klimatické podmínky, úspěšně absolvovali.

Pro všechny zájemce, kteří uvažují o studiu na vysoké škole, začínají zítra na Univerzitě Pardubice DNY OTEVŘENÝCH DVEŘÍ. Během několika týdnů se budoucím studentům postupně otevřou učebny či laboratoře všech sedmi fakult. Prohlédnout si budou moci také moderní univerzitní kampus, univerzitní knihovnu, vysokoškolské koleje s menzou nebo tělovýchovný areál. Získají také informace o všech oborech a studijních programech, o přijímačkách i budoucím uplatnění.

Univerzita Pardubice nabízí kvalitní vzdělávání, což loni potvrdil Národní akreditační úřad, který jí jako teprve 4. vysoké škole v České republice udělil na 10 let známku nejvyšší kvality. Škola získala institucionální akreditaci pro šest oblastí vzdělávání: dopravu, ekonomické obory, historické vědy, chemii, informatiku a zdravotnické obory.

„Institucionální akreditace je pro další rozvoj naší univerzity velmi významná. Potvrzuje, že naše nabízené studijní programy mají dlouhodobě zaručenou a potvrzenou kvalitu. Dává nám také vysokou míru autonomie a pravomoci připravovat studijní programy a umožňuje nám tak být v nabídce studijních programů našim studentům mnohem aktuálnější. Věřím, že kvalita a aktuálnost jsou silné argumenty, podle kterých se naši budoucí studenti budou rozhodovat,“ říká rektor Univerzity Pardubice Jiří Málek.

Už zítra se zájemcům o studium otevře Fakulta ekonomicko-správní, která sídlí v moderním areálu univerzitního kampusu v Pardubicích – Polabinách a v pátek Fakulta restaurování se sídlem v Litomyšli. O možnostech studia v akademickém roce 2019/2020 budou během ledna a února postupně informovat všechny fakulty – viz tabulka.

Další informace o studiu na univerzitě mohou uchazeči získat i na veletrhu Gaudeamus v Praze ve dnech 22. až 24. ledna na výstavišti v Letňanech. Stánek Univerzity Pardubice bude mít číslo 77.

Některé fakulty pořádají už v těchto měsících přípravné kurzy, které zájemcům o studium pomohou s přípravou na přijímací zkoušky. Fakulta ekonomicko-správní nabízí kurz matematiky, Fakulta filozofická kurz anglického jazyka a humanitních studií a Fakulta zdravotnických studií kurz biologie zaměřené na člověka. Další kurzy poskytnou fakulty Univerzity Pardubice už pro nově přijaté posluchače před zahájením akademického roku, aby jim pomohly lépe zvládnout některé předměty. Dopravní fakulta Jana Pernera nabídne kurz matematiky a fyziky, Fakulta restaurování úvodní plenérový kurz, Fakulta chemicko-technologická úvodní kurz chemie či matematiky a Fakulta elektrotechniky a informatiky úvodní kurz matematiky.

Uchazeči o studium na Univerzitě Pardubice mohou získat informace i na speciálním webu www.evolupce.cz. Tam lze projít virtuálně i univerzitní kampus a hlavní budovy fakult – https://www.upce.cz/panorama.html nebo se zaregistrovat k odběru elektronického INFOSERVISU, který je bude informovat o důležitých termínech přijímacího řízení, o zkouškách i začátku studia. Informace lze najít také na facebookové stránce evolUPCE a na stránkách e-ZPRAVODAJE a na univerzitních sociálních sítích - Facebook, Twitter, LinkedIn, Instagram, YouTube kanál.

Bližší informace:
studijní oddělení jednotlivých fakult – přes telefonní ústřednu 466 036 111
 

V předvánočním čase jsme znovu zorganizovali na naší fakultě  "Jarmark" rukodělných výrobků, jehož výtěžek, v pořadí již třetí, poputuje díky nadaci Dobrý anděl za rodinami, které se dostaly vinou vážného onemocnění do tíživé finanční situace.

Zaměstnanci, studenti a příznivci fakulty se zapojili úžasně. Na improvizovaném trhu bylo z čeho vybírat, od pletených ponožek a háčkovaných ozdob, přes domácí vonná mýdla, levandulové sáčky, korálkové ozdoby a šperky až po domácí cukroví, muffiny, zavařeniny, paštiky nebo škvarkové sádlo. Nešlo si nevybrat, tak se také běžně stávalo, že ten kdo přispěl svými výrobky, zároveň i vybral jiné a přispěl tak dvojnásob. Každému, kdo se jakkoli zapojil ještě jednou velikánské díky.

Můžeme všem s radostí sdělit, že máme pro Dobrého anděla a jeho rodiny úžasných 13. 471,- Kč a to i díky příspěvku 2.000,- Kč z pořádaného studentského vánočního večírku Fakulty zdravotnických studií. Studentům a všem organizátorům také patří velké poděkování.

Rádi bychom se s Vámi podělili o to, komu přispíváme. Třeba i vám vnukneme myšlenku, že není nikdy pozdě pomoci a třeba se i stát Dobrým andělem.         

Děkujeme tímto všem rodinám, za jejich svolení ke zveřejnění jejich příběhů a fotografií.

Pětičlenná rodina Novotných žije v rodinném domku v Pardubicích. Tatínek Luboš pracuje jako klientský pracovník, maminka Alena je profesí administrativní pracovnice. Společnými silami se starají o tři děti, o Vojtu (*2001), Lukáše (*2003) a Elišku (*2013), které lékaři diagnostikovali atypický Rettův syndrom.  Tento syndrom je neurovývojové, geneticky podmíněné onemocnění, projevuje se téměř výlučně jen u dívek. Dívky nedokáží ovládat své tělo vůlí a ve většině případů nejsou schopny samostatné chůze. S onemocněním se také pojí různé stupně mentální retardace a prakticky neschopnost komunikace s okolím. "Sháníme informace od lékařů v ČR i zahraničí a snažíme se s Eliškou intenzivně rehabilitovat a absolvovat potřebné procedury. Eliška se pomalu posouvá v motorickém i mentálním vývoji, i když má nemocí dané, co zvládne a co ne. Pomalu se dostává do sedu a zkoušíme různé formy komunikace. Epileptické záchvaty nás bohužel provází od jejího narození velmi často, zkoušíme nový lék. Dále se objevily problémy s potravinovými alergiemi. Rádi bychom poděkovali Dobrým andělům, že pomáhají nejen nám, ale i dalším rodinám. Příspěvky pomůžou v každodenní péči o naši milovanou Elišku, která je na nás plně odkázaná a potřebuje spoustu péče, lásky, pravidelné rehabilitace, různé terapie, speciální pomůcky a hračky. Díky tomu všemu věříme, že je možné, aby se časem naučila sedět, možná i chodit nebo mluvit nebo se třeba sama najíst. My pro to určitě uděláme celá rodina vše, co je v našich silách a Vám všem děkujeme, že nám to uděláte o trochu lehčí. Děkujeme. ♥"

Paní Martina žije se svým manželem Zbyňkem, který pracuje jako voják, v bytě v Pardubicích. Společně vychovávají dceru Nikolku (*2009) a malého Vojtíška (*2014), který se od narození potýká s  nemocí motýlích křídel. Jedná se o nevyléčitelné závažné onemocnění, kdy vlivem mutace genu dochází k narušení funkce pojivé tkáně kůže. Tím je základní funkcionalita kůže značně narušená, dochází k nepříjemným a bolestivým zraněním již při běžném tlaku na kůži, což si s sebou nese vysoké nároky nejen na pravidelné ošetřování kůže, ale také např. na kvalitu oblečení a obutí. Postižená osoba bojuje s takovýmto onemocněním prakticky celý život a doprovází jej mnoho omezení.

"Vojtíškovi se tvoří puchýře a rány po celém těle. Zavázané musí mít lokty, kolena, nárty a kotníky. Puchýře se mu tvoří i v puse a jícnu, který měl zúžený na 2 milimetry a špatně se mu polykalo. Proto absolvoval dilataci (rozšíření). Také mu byl zaveden PEG (výživová sonda, která vede z břicha do žaludku)," popsala jeho maminka a vzkázala: "Rádi bychom poděkovali všem Dobrým andělům, že přispívají a pomáhají v nelehké životní situaci. Příspěvky Dobrých andělů nám pomáhají s hrazením ošetřovacího materiálu, potravinových doplňků a vitamínů."

Manželé z Chýště vychovávají společně tři děti,  Erika (*2008) a Terezku (*2003) a Šarlotku (3). Maminka Kateřina je povoláním prodavačka, v současné době je na rodičovské dovolené.Tatínek Michal pracuje jako zedník a rodině zajišťuje hlavní finanční příjem.

U nejmladší Šarlotky v důsledku velmi těžkého porodu došlo k poškození mozku z nedostatku kyslíku. Pohybově je Šarlotka na úrovni právě narozeného miminka, po psychické stránce lékaři odhadují, že se posunula dále, její vývoj je značně limitován centrální zrakovou poruchou a částečnou poruchou sluchu. Na podkladě posthypoxické encefalopatie se u Šarlotky projevila epilepsie. Pro problémy s příjmem jídla lékaři dívce voperovali PEG (sonda zavedená přes břišní stěnu přímo do žaludku). Protože v důsledku imobility Šarlotka trpí navíc skoliózou páteře, musí každý den absolvovat řadu náročných rehabilitačních cvičení.

"Velmi si Vaší pomoci vážíme a moc to pro nás znamená, jak nám Dobří andělé pomáhají. Bez Vaší pomoci by šance na lepší život byla mnohem menší. Děkujeme Vám moc. Máme radost, že Šarlotka přibírá na váze a roste. Se sourozenci ráda dovádí, směje se a když má velikou radost, tak výská hodně nahlas. Jsme moc rádi, že jí máme a může tu být s námi."