Tváře a jejich příběhy

Petře jsme položili tradiční otázky:

Kdy, případně proč jste se rozhodla, že chcete pracovat ve zdravotnictví?

Již od dětství bylo mým přáním a snem pracovat s dětmi, ale spíš jsem pomýšlela na profesi učitelky. Pro práci ve zdravotnictví jsem se rozhodla v podstatě až ve 14 letech, kdy jsem si vybírala budoucí povolání. Zaujal mě tehdy obor dětská sestra. Myslím, že podvědomě mě ovlivnila i vlastní zkušenost z dětství, kdy jsem poznala nemocniční prostředí a profesi sestřičky z pohledu hospitalizovaného dítěte.

Co považujete za nejhezčí moment své kariéry?

Nejhezčím momentem je samozřejmě uzdravení dítěte. Na jednotce intenzivní péče jsou často hospitalizovány děti v kritických stavech, kdy je jejich prognóza zpočátku velmi nejistá. Největším pohlazením na duši je, když pak odcházejí domů „úplně jiné děti“, plné radosti a úsměvu. U srdce samozřejmě zahřejí také děkovná slova rodičů za poskytnutou péči.

Jak ovlivnilo vaší práci studium na FZS?

Studium na FZS znamenalo velký posun v mé profesní kariéře. Získala jsem spoustu nových vědomostí a zkušeností, jak teoretických, tak praktických, které jsem mohla dál uplatňovat při své práci na oddělení. V současné době je to pro mě přínosem jak při výuce studentů na FZS, tak při předávání zkušeností studentům, kteří si plní praxi ve FN Hradec Králové. Dokončení studia mi pak otevřelo cestu pro možnost dalšího vzdělání a ovlivnilo mé rozhodnutí pracovat na FZS.

Jakou změnu byste na svém pracovišti udělal, kdybyste měl kouzelný prsten?

Na svém pracovišti bych si přála, aby se nám podařilo všechny děti uzdravit, aby se vracely ke svým rodičům a sourozencům bez trvalých následků, abychom nemuseli rodičům sdělovat závažné diagnózy a nevyléčitelná onemocnění. V rámci celého zdravotnictví to je dostatek spokojeného personálu, jak díky finančnímu ohodnocení, tak díky dobrým mezilidským vztahům na pracovišti. Aby se pozvedla společenská prestiž sesterské profese, rozdělily se role a kompetence na pracovišti, přestalo se diskutovat, zda má mít všeobecná sestra středoškolské či vysokoškolské vzdělání, neboť pro rozvoj zdravotnictví potřebujeme vzdělané sestry.

Kdy, případně proč jste se rozhodl, že chcete pracovat ve zdravotnictví?

Původně jsem se chtěl ubírat spíše technickým směrem.

V době, kdy se rozhodovalo o výběru střední školy, vážně onemocněla moje babička. Zjistili ji onkologické onemocnění, kdy s přihlédnutím k jejímu věku a celkovému a internímu stavu, se nezahajovala kurativní léčba. Rozhodnutí byla zřejmě jasné, dráha ošetřovatelství. Zde jsem se asi nevědomky rekrutoval i pro obor onkologie.

Co považujete za nejhezčí moment své kariéry?

Upřímně přiznávám, že těchto momentů je mnoho. Jak z pohledu člověka, všeobecné sestry nebo nadřízeného.

Opravdu příjemným momentem je chvíle, kdy pacienti u nás ukončují náročnou onkologickou léčbu, a opouštějí oddělení spokojení s poskytnutou péčí. Krásným momentem jsou děkovná slova pacientů  při vizitách za péči, která jim byla během hospitalizace od sester a lékařů našeho oddělení poskytnuta.

K naší profesi neodmyslitelně patří i umírání a smrt, na onkologii tomu bohužel není jinak. Jsem rád, že kvalita péče o umírající je na našem pracovišti opravdu na vysoké úrovni. Může to znít bizarně, ale děkovná slova dostáváme i od pozůstalých.

Možná za nejhezčí moment mé kariéry považuji i to, že přes nedostatek nelékařského personálu je mé oddělení plně saturováno. Převládají dobré a přátelské vztahy mezi celým zdravotnickým personálem, jako mezi partnery, kteří se bez sebe neobejdou. Bezesporu se domnívám, že právě toto naši pacienti vnímají.

Jak ovlivnilo vaší práci studium na FZS?

Otázku bych otočil, a to, jak jsem se díky studiu na FZS dostal ke své práci na onkologii. Jak praví jedno rčení „příklady táhnou“.  K oboru onkologie jsem začal mít vztah již při studiu na FZS díky výborné vyučující PhDr. Kateřině Horáčkové, DiS., a současnému našemu panu primáři doc. MUDr. Jaroslavu Vaňáskovi, CSc. Pakliže se Vám vyučující na daný obor či předmět plně věnuje, máte o něj většinou zájem i nadále.

Velkou výhodou vnímám i fakt, že fakulta tehdy nabízela navazující obor se zaměřením na onkologii a paliativní péči. Výběr dalšího směru byl tedy jasný.

Jakou změnu byste na svém pracovišti udělal, kdybyste měl kouzelný prsten?

Přál bych si jako vedoucí pracovník nebýt svázaný finančním limitem, abych zajistil vše potřebné pro vážně onkologicky nemocné, abych zlepšil či zpříjemnil průběh jejich hospitalizace. Také bych měl v hlavě mnoho nápadů, jak zpříjemnit a zpestřit pracovní prostředí celému personálu, který se stará o těžce nemocné.

Globálně bych si přál, aby veškerý personál ve zdravotnictví, který poskytuje péči, byl adekvátně odměněn.

Ani Kamilu Markovou neminuly naše otázky.

Kdy, případně proč jste se rozhodla, že chcete pracovat ve zdravotnictví?

Zájem o ošetřovatelství jsem měla již na základní škole, kde jsem chodila do zdravotnického kroužku, který seznamoval s první pomocí, a kde jsme každým rokem rozšiřovali své znalosti. V rámci školy jsme jezdili na soutěže, kde jsme řešili různé modelové situace, což mě velice bavilo. S výběrem střední školy jsem neváhala, byla to jasná volba, která mi posléze ovlivnila celý život. 

Co považujete za nejhezčí moment své kariéry?

Těchto momentů je více. Zásadní je, že díky práci na JIP jsem dosáhla profesní sebejistoty v kritických život ohrožujících situacích. Oceňuji také trpělivost a schopnost předat zkušenosti u svých kolegyň na začátku mé pracovní dráhy. Další hezké momenty jsou úsměvy pacientů nebo jejich návštěvy na oddělení po propuštění z léčby. A samozřejmě jsou to pocity z kvalitní a efektivní práce, kdy je pacient úspěšně odoperován a po naší ošetřovatelské péči předán k následné léčbě.

Jak ovlivnilo vaši práci studium na FZS?

Studium na FZS mě naučilo opravdu hodně. Možnost účastnit se různých konferencí ať už pasivně či aktivně, nahlédnout do procesu tvorby odborných článků a několik jich i vydat beru za jedinečnou zkušenost. Studium onkologie a paliativní péče mě naučilo pokoře, respektu a empatii. Celkově se mi změnil pohled na život a umírání. A to i díky všem absolvovaným praxím během studia FZS, nejvíce mi však dala zkušenost praxe v hospici.  

Jakou změnu byste na svém pracovišti udělala, kdybyste měla kouzelný prsten?

Mé přání je, abychom nepřestali milovat naši práci, i přes všechny překážky, které každodenně zdoláváme a aby byla naše práce dostatečně oceněna nejenom lidsky ale i finančně. Přála bych si dostatek zdravotnického personálu, abychom mohli fungovat jako efektivní tým pro naše pacienty. Dále bych si přála pracoviště bez překážek ve smyslu lepšího stavebního uspořádání oddělení, soukromí pacientů v rámci jednotlivých uzavíratelných boxů, dostupného vybavení a materiálu u lůžka pacienta, odpovídající zázemí pro sestry, sanitárky a sanitáře a hlavně bezproblémovou a soběrovnou komunikaci s vedením a lékaři. Bez vzájemného respektu, spolupráce, efektivní organizace a adekvátního finančního ohodnocení to nepůjde. 

Adéla Stehlíková nám také odpověděla na naše otázky.

Kdy, případně proč jste se rozhodla, že chcete pracovat ve zdravotnictví?

Upřímně jsem nikdy nebyla holka, která měla vysněnou práci ve zdravotnictví. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Ale vždy jsem ráda pomáhala a podporovala lidi s handicapem. V dospělosti mi hodně pomohli rodiče s finálním rozhodnutím jít na zdravotnickou školu. Pokud to hodnotím zpětně, tak bych neměnila. Je to krásná a zodpovědná profese.

Co považujete za nejhezčí moment své kariéry?

Samozřejmě pokud jsou pacienti či uživatelé šťastní a spokojení. Ale největší radost mám ze svého tymu lidí, který je ucelený a funguje dobře. Za sedm let jsem měla to štěstí si vytvořit tým lidí (čítá 8 sestřiček, 30 pečovatelek a dvě ergoterapeutky), kterých si vážím, a svoji práci odvádějí velmi dobře. Vedení lidí je neustále živý organismus a jsem ráda, že se nám daří pracovat v plném počtu a s dobrými pracovitými lidmi.

Jak ovlivnilo Vaši práci studium na FZS?

Jak již jsem zmínila, jsem velmi ráda za možnost studia na FZS. Obor, který jsem studovala, byl velmi smysluplný a pestrý. Konečně to bylo již specializované vzdělávání se zaměřením na staré a umírající uživatele. Ocenila jsem velkou část praxe v hospicích s následnou supervizí, která je dle mého názoru velmi důležitá. Nejvíce ale vděčím univerzitě za možnost pracovní stáže v Norsku. Již během bakalářského studia v Liberci jsem se snažila o stáž, ale zde to bohužel nevyšlo. Beru to jako obrovský vklad do osobního a profesního rozvoje a děkuju za to.

Jakou změnu byste na svém pracovišti udělala, kdybyste měla kouzelný prsten?

Pokud bych měla možnost něco ovlivnit, tak rozhodně zlepšení vztahu mezi rodinami. Pokud tyto vztahy jsou narušené, tak i to ovlivňuje adaptaci uživatele a kvalitu naší služby. Dále bych byla samozřejmě ráda, pokud by bylo více zdravotníků v nemocnicích, protože situace je nelehká.

Paní Tiainen nám odpověděla na několik otázek.

Kdy a proč jste se rozhodla pracovat ve zdravotnictví?

To si pamatuju úplně přesně. Byly mi 3 roky, obvazovala jsem nohu od židle elastickým obvazem a prohlásila, že chci být zdravotní sestřička. A opravdu mi to vydrželo až dodnes. Pořád chci být zdravotník a nikdy jsem ani o jiné profesi neuvažovala.

A pro porodní asistenku jsem se rozhodla, když jsem se v podstatě náhodou nachomýtla k porodu mé kamarádky. Porod mi přišel jako opravdový zázrak a bylo rozhodnuto.

Co považujete za nejhezčí moment své kariéry?

Asi to zní jako klišé, ale každý porod, u kterého můžu být, je ten nejhezčí.

Moc hezké momenty jsou, když mě u porodu chtějí kamarádky, protože potom vidím ty děti i vyrůstat. A stejně tak, když mi maminky, tety, babičky (moje, kamarádek i známých), povídají o svých porodech. Jsou to často moc krásné příběhy, které bych asi nikdy neslyšela, kdybych nebyla porodní asistentka.

A taky poděkování rodičů, kteří o miminko přišli.  Jsou to smutné momenty, které samozřejmě nevnímám jako nejlepší momenty kariéry, ale pocit že i v těchto chvílích rodiče dostali potřebnou podporu, ten je moc hezký.

Jak ovlivnilo vaši práci studium na FZS?

Díky studiu na FZS jsem mohla odjet studovat do zahraničí.  Takže nadneseně se dá říct, že studium na FZS ovlivnilo můj pracovní život přímo osudově.

Zároveň jsem studovala se spoustou skvělých lidí, s kterými jsem dodnes v kontaktu. A učila nás spousta skvělých lidí, což můj profesní život přirozeně také ovlivňuje.

Jakou změnu byste na svém pracovišti (nebo ve svém oboru) udělala, kdybyste měla kouzelný prsten? 

Kdybych měla kouzelný prsten, přála bych si pro svůj obor, aby všechny porodní asistentky byly hrdé na svou profesi. A mohly vykonávat svou práci, podle svého přesvědčení a schopností.

Zárověň bych si přála, aby byl větší vzájemný respekt a důvěra mezi porodními asistentkami a lékaři. A samozřejmě také, aby maminky vzpomínaly na porod vždy hezky.

Článek s Blankou Tiainen Ve Finsku otcové k porodu zatím mohou, říká absolventka Blanka Tiainen | Fakulta zdravotnických studií (upce.cz)

V rozhovoru s Martinou Holubářovou pokračujeme dalšími otázkami.

Kdy a proč jste se rozhodla pracovat ve zdravotnictví?
Moje mamka byla zdravotní sestra. Takže už jako dítě jsem viděla, co znamená třísměnný provoz, přesčasy, Vánoce v jiný den než 24. 12., zrušené volno, zástup za nemocnou kolegyni, ale taky různé vztahy v kolektivu, odlišný přístup k práci, různá kvalita a výsledky ošetřovatelské péče, seberozvoj a další vzdělávání v oboru.

Když jsem se rozhodovala, kam na střední školu, mamka mi dala jedinou radu: „Hlavně ne do zdravotnictví!“ Studiem na gymnáziu se však rozhodování o mé skutečné budoucnosti jen oddálilo. Po 4 letech jsem nebyla o nic moudřejší. Zajímala mě odjakživa psychologie, ale na tu jsem se nedostala. Nakonec jsem skončila v hypermarketu za pokladnou. Ale věděla jsem, že tohle není ono, pro tuhle práci jsem se nenarodila. Koupila jsem si tehdy noviny s přehledem všech vysokých škol v České republice a zaškrtávala obory, které připadaly v úvahu. A byl tam i on - pro mě ten pravý - obor porodní asistentka. Byla to láska na první pohled. Zjistila jsem si o něm víc a zašla se podívat na den otevřených dveří. Vidím to jako dnes, dostala jsem vizitku s fotografií školy. Zastrčila jsem ji doma za rám zrcadla na nočním stolku jako svůj největší poklad a každý den jsem s pohledem na ni vstávala i usínala. Poctivě jsem si rozplánovala učební plán a po práci se připravovala na přijímačky. Ty jsem udělala a v práci dala výpověď. Započala tak nová a zásadní etapa mého života.

Co považujete za nejhezčí moment své kariéry?
To je jednoduché. Nejhezčím momentem je poděkování. To je nejvíc. Okamžitě je tak známý výsledek poskytnuté péče. Je to ocenění mé práce, toho co, jak a proč dělám. Kouzelné slůvko zkrátka vždycky zahřeje, motivuje mě k tomu se dál vyvíjet a pokračovat v započaté práci.

Jak ovlivnilo Vaši práci studium na FZS?
Už během studia bylo velmi zajímavé pozorovat, jak se z nás stávají osobité porodní asistentky s různým zaměřením a přístupem. Studium i praxi během studia považuji za velmi důkladnou přípravu na budoucí povolání. Však už během ní jsme dostávaly nabídky k zaměstnání. Nespornou výhodou totiž je, že si vás budoucí zaměstnavatel může oťuknout předem a poté bez zaškolování rovnou nastoupíte do pracovního poměru. Stejně jako vy víte, co zaměstnání obnáší, jaké jsou vztahy na pracovišti a jestli chcete pracovat právě tam. Na konečné rozhodnutí máte dostatek času a usnadní vám to i získávání dalších zkušeností na ostatních odděleních. Která škola tohle může nabídnout?

Zásadní vliv na mou práci, měla vcelku nevinná věta, kterou jsem slýchala od nejednoho lékaře: „Porodní asistentka musí vědět a umět víc než doktor. Nebudu vám pořád stát za zadkem!“ Rozhodně neumím víc než lékař ve smyslu operovat, nepředepisuju léky apod.  Ale pořád stojím v první linii, musím umět rozpoznat fyziologii, rizikové faktory a patologii. Tahle věta mě vedla k samostatnosti, ke studiu našich i zahraničních zdrojů, k tomu nebát se zeptat, domluvit a diskutovat. V důsledku i k tomu, že jsem se stala soukromou porodní asistentkou. A to s respektem k povolání lékaře, protože lékař má své kompetence, a získáním respektu k povolání porodní asistentky, protože já mám zase kompetence své. Pak teprve můžeme spolupracovat a fungovat jako tým.

Jakou změnu byste ve svém oboru udělala, kdybyste měla kouzelný prsten?
Popohnala bych prosazování změn, které se táhne už desetiletí. V podstatě jde o profesionalizaci porodní asistence.  Laťka úrovně studia je nastavena velmi vysoko. Ale chybí nám standardy péče, jasné vymezení a dodržování kompetencí a odbornosti nejen teoreticky, ale i v praxi, systém celoživotního vzdělávání, povinné tréninky, kdy si celý tým nacvičuje postupy méně obvyklých situací, týmové hodnocení případů a postupů na konkrétním pracovišti a jejich evidence, kam patří třeba cílené snižování velkého počtu císařských řezů a epiziotomií (nástřihů hráze), zlepšování komunikace a spolupráce, jak v rámci týmu, tak směrem ke klientům, intervize, supervize a mentoring. Doufám, že toho dosáhneme i bez kouzelného prstenu, ale pokud byste o nějakém věděli, sem s ním :-).

Petru Vaníčkovi jsme položili několik otázek.

Kdy, případně proč jste se rozhodl, že chcete pracovat ve zdravotnictví?

S výběrem střední školy mi pomáhala mamka, to ona mě přivedla k tomuto oboru a už na základní škole v sedmé třídě jsem věděl, co budu chtít studovat.

Popravdě v té době běžel v televizi seriál Stefanie a byl v něm i zdravotní bratr. V té době mi mamka vnukla ten nápad studovat na zdravotnické škole. Sice seriál a realita se hodně liší, ale v té době jsem to nemohl vědět. U nás v rodině jsem jediný, který pracuje ve zdravotnictví. Mamka z kádrových důvodů nemohla, tak si svůj sen splnila v mé osobě.

Co považujete za nejhezčí moment své kariéry?

Těch momentů je asi víc, nedá se říct, že by byl jen jeden. Jsou to momenty spojené s povoláním všeobecné sestry. Ať už je to radost z odvedené práce, když vidíte, že pacient odchází spokojený domů a je mu navráceno zdraví, ale i ta druhá strana života. Když jsem tu pro člověka, abych ho mohl držet za ruku v jeho posledních chvílích, aby neodcházel z pozemského života sám. I toto jsou pro mě hezké momenty v kariéře. Pak samozřejmě radostné momenty z ukončení studia, jak na FZS v Pardubicích, tak i na NCO NZO v Brně.

Jak ovlivnilo Vaši práci studium na FZS?

Díky studiu na FZS jsem si rozšířil své obzory, doplnil mezery ve vzdělání a poznal spoustu nových věcí a informací. Samozřejmě vznikla přátelství a tím spojené známosti napříč obory po celé ČR. Po absolvování studia dokáži lépe reagovat a komunikovat v některých situacích, například s pacientem a jeho rodinou.

Jakou změnu byste na svém pracovišti udělal, kdybyste měl kouzelný prsten? 

Jako malý kluk jsem si hrál s mojí sestrou s babiččiným prstenem, byl podobný tomu prstenu z Arabely. Kroutili jsme s ním na prstech a kouzlili. Kdybych měl takový prsten dnes, tak bych po jeho otočení měl na oddělení dostatek spokojeného personálu. To by bylo mé přání. Pouze spokojený zaměstnanec dokáže dělat spokojenými i naše pacienty, a pokud by byl dostatek personálu a nemyslím pouze na mém oddělení, ale i v celém zdravotnictví, tak bych byl velmi spokojený.