Studium na sedmi fakultách nabízí pardubická univerzita. Studovat na ní lze celé spektrum oborů od technických přes filozofické až po umělecké. Pro příští akademický rok mohou zájemci podávat přihlášky minimálně do konce března.

Univerzita Pardubice se snaží přinášet studentům stále nové možnosti. Novinkou je třeba bakalářský obor Ekonomika regionálního sportu, magisterský program Udržitelný rozvoj v chemii a technologie a chystá se také zcela nový doktorský program Konzervační vědy.
Univerzita se už prezentovala na několika veletrzích a zájemcům o studium ukázala například nejnovější modely simulovaných pacientů Fakulty zdravotnických studií nebo virtuální realitu z Fakulty elektrotechniky a informatiky.

Fakulta zdravotnických studií přijímá přihlášky už jen týden

Do konce února mohou podat přihlášky uchazeči o studium na Fakultě zdravotnických studií, většina ostatních fakult je přijímá do 31. března, některé potom dokonce i později.
Zájemci o vysokoškolské vzdělání se mohou hlásit na filozofickou, ekonomicko-správní, chemicko-technologickou fakultu a také na fakultu elektrotechniky a informatiky. Nové studenty očekává také Fakulta restaurování, Dopravní fakulta Jana Pernera a Fakulta zdravotnických studií.
Právě o studium zdravotnických oborů v Pardubicích je velký zájem. Absolventi jsou ve zdravotnické praxi velmi žádaní a budoucí místo mohou získat už během studia. Mezi stále oblíbené obory patří Zdravotnický záchranář nebo Všeobecná sestra.
„Jsem studentem oboru Zdravotnický záchranář. Nabídka tohoto studia mě velmi lákala, zejména díky kombinaci medicíny a adrenalinu, který během výuky zažívám. Absolvujeme různé kurzy, například potápění, výcvik v horách, slaňujeme a učíme se sebeobraně,“ řekl student Jan Černohous.
Každý rok se do oboru Zdravotnický záchranář hlásí stovky uchazečů. Stejně jako na obor Všeobecná sestra, kterých v nemocnicích a zdravotnických zařízeních stále není dostatek.
„Zájem uchazečů o tyto dva obory převyšuje až čtyřnásobně kapacitní možnosti výuky na naší fakultě. Naše studijní obory patří každoročně k těm nejvyhledávanějším na Univerzitě Pardubice,“ řekl před časem za fakultu Josef Fusek.

Univerzita nabízí studentům celkem 137 oborů

Oblíbená je také celá řada oborů, například na filozofické fakultě či na fakultě ekonomicko-správní. Na to, jaká je při přijímacím řízení konkurence, se mohou zájemci o studium podívat na webové stránky univerzity. Tam podle oboru uvidí, jaká je v prezenční a kombinované formě procentuální úspěšnost uchazečů.
Univerzita v současné době nabízí vzdělání ve 137 studijních oborech v bakalářském, magisterském i doktorském stupni vzdělání. Studovat je možné v prezenční i kombinované formě.
Nerozhodnutí studenti mají ještě dostatek času, aby si vybrali obor, který by je mohl zajímat i z hlediska dalšího profesního uplatnění.
O budoucnost se nemusejí bát například absolventi dopravní fakulty. Díky zajímavým studijním oborům a pestré odborné činnosti nacházejí absolventi téměř stoprocentně okamžité uplatnění na trhu práce.
Absolventi pracují jako špičkoví experti pro výrobní, stavební, dopravní i obchodní a další společnosti. Také na této fakultě si zájemci mohou vybrat jak mezi studiem denním, tak kombinovaným.
„Studenti se učí komplexně – nejsou zavaleni pouze teorií, ale výuka probíhá rovněž v moderně vybavených laboratořích Výukového a výzkumného centra v dopravě, které bylo otevřeno v roce 2013,“ uvedla Lenka Machačová z pardubické univerzity.

Některé fakulty požadují potvrzení o zdravotní způsobilosti

Studenti se na Univerzitu Pardubice mohou přihlásit přes klasický formulář, který se zasílá poštou, nebo přes elektronickou přihlášku přímo na webu školy. Potom musejí uhradit administrativní poplatek a některé fakulty chtějí také zaslání potvrzení o zdravotní způsobilosti. Univerzita poté uchazeče vyzve k účasti na přijímacím řízení, součástí většiny z nich jsou přijímací zkoušky.
O přijetí či nepřijetí jsou uchazeči informováni poštou, ale sledovat přijímací řízení je možné taky online. Přijatí uchazeči potom musejí přijet do Pardubic na zápis.
V mnoha oborech se následně konají seznamovací nebo přípravné kurzy, kde se studenti mají možnost poznat, seznámí se s požadavky svých vyučujících a dozvědí se více o univerzitním studiu.
Prostředí se na univerzitě každým rokem zlepšuje. Rekonstrukcí prošly například některé koleje. Na všech pavilonech kolejí mají studenti bezplatné pevné připojení k univerzitní datové síti a internetu, od letošního jara navíc i bezplatné wi-fipřipojení.
Na každém pavilonu je nyní na čtyřicet vysílačů. Během posledních tří let se počet vysílačů pro bezdrátový wi-fipřístup ztrojnásobil, letos je umístěno v areálech univerzity celkem asi 400 vysílačů.

Další informace o studiu na univerzitě mohou uchazeči získat ještě na posledním dnu otevřených dveří na Dopravní fakultě Jana Pernera 7. března. 

Článek je převzatý z Mladá fronta DNES - Pardubický kraj

Fakulta zdravotnických studií nabízí KURZY PRVNÍ POMOCI nejen pro zaměstnance Univerzity Pardubice.

Nikdo z nás neví, kdy se dostane do situace, která bude vyžadovat poskytnutí první pomoci. Je dobré být připraven. 

4 hodinový kurz probíhá v malých skupinách 10 - 15  účastníků. Ti se mimo jiné naučí a prakticky si vyzkouší nácvik nepřímé srdeční masáže a plicní ventilace - Kardiopulmonální resuscitace (KPR) na nejmodernějších výukových modelech.

Naši lektoři jsou odborníci z praxe, kteří během kurzu využívají svých bohatých zkušeností z výkonu své profese v nemocnicích, na urgentních příjmech, traumacentrech nebo přímo ve zdravotnických záchranných službách.

Místo konání kurzů je obvykle v sídle fakulty Průmyslová 395 v Pardubicích případně dle dohody s objednavatelem.

Aktuální termín:

čtvrtek 20. 2. 2020 8:00 -12:00 hod.

učebna ZE3, FZS

přihlášení na termín zde https://edu.upce.cz/Lists/TerminyKurzu/DispForm.aspx?ID=3010

Být více vidět, získat více studentů, ocenit nadstandardní práci akademiků nebo vytvořit excelentní vědecké týmy. Nový děkan Fakulty filozofické Jiří Kubeš má ve svých plánech na další čtyři roky jasno. Fakulta potřebuje zviditelnit a internacionalizovat. Na změny ale nebude sám, pomohou mu noví proděkani.

Den před nástupem do děkanského křesla jste měl smíšené pocity. Už se ustálily?

Pocity jsou pořád smíšené. Člověk si hned nezvykne být vedoucím stovky pracovníků a tisícovky studentů, fakulta je velký organismus. Ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně jsem se do role děkana postupně dopracoval. Na fakultu jsem přišel v roce 2001. Začínal jsem jako řadový magistr, pak odborný asistent, byl jsem dlouholetým členem akademického senátu a čtyři roky jsem jemu předsedal. V posledním roce jsem několik měsíců vedl Ústav historických věd… Když se to všechno sečte, tak si říkám, že dvacet let jsem sbíral zkušenosti, abych došel až sem.

A co bude následovat teď? Jaké změny?

Vytyčil jsem si čtyři oblasti, ve kterých bych chtěl během svého čtyřletého mandátu něco změnit. Jedna z věcí je více zviditelnit fakultu na veřejnosti. Mám pocit, že jsme zaspali s propagací. Nemám na mysli propagaci na univerzitní úrovni, ta funguje, ale na fakultní. Moc jsme o sobě nedávali vědět, ačkoliv se domnívám, že se máme skutečně čím pochlubit. Nejedná se přitom o dobré výsledky pouze v jednom oboru.

Jak toho chcete docílit?

Není to samozřejmě úkol jen pro mě, i když mám v tomto směru nezastupitelnou roli. A také se této role rozhodně vzdávat nebudu. Jednak je potřeba koordinovat síly v rámci celé univerzity a využít toho, co už dobře funguje. Na jedné straně se můžeme spolehnout na univerzitní PR oddělení, dlouhou dobu dělá fakultě dobré jméno naše Univerzita volného času a v posledním roce jsme se naplno zapojili i do propagačních akcí, jako je například Noc vědců nebo Vědecko-technický jarmark.

Je ale nově třeba, abychom více propagovali i úspěchy našich konkrétních pracovníků. Například publikují skvělé knihy: z poslední doby bych upozornil třeba na knihu našeho sociálního antropologa Adama Horálka s názvem Velký čínský národ. Nacionalismus s čínskými specifiky. Naši lidé jsou též zapojeni v přínosných projektech, máme tu zajímavé a slavné zahraniční hosty (na historii nyní měsíc působí polský medievista a bohemista prof. Wojciech Iwańczak z Krakova) nebo organizujeme diskuse na palčivá témata. O tom všem by se měla veřejnost více dozvědět.

Nechceme ale jen, aby přicházeli lidé za námi na akademickou půdu, ale chceme být více vidět v městě i v kraji. K tomu chceme využít některých nových akcí. Například hejtman Pardubického kraje Martin Netolický nám pro příští rok přislíbil záštitu nad prvním ročníkem studentské dějepisné soutěže pro střední školy. Už máme vymyšlený koncept, chceme tím také nalákat ke studiu historie. Navíc ti nejlepší by mohli být přijati i bez přijímacího řízení. Spolupráce s Pardubickým krajem může být ale daleko větší.

Co ještě podnikáte a co vydáváte?

Nedávno představila univerzita ve Východočeském divadle knihu Nejisté dny sametové revoluce, kterou editovala naše doktorandka Marie Jílková. O nové knize, vystavěné na základě deníků stávkujících vysokoškolských studentů v Pardubicích z přelomu let 1989 a 1990, informovala také média. Katedra sociální a kulturní antropologie dělá spoustu zajímavých činností, které se příliš nepropagovaly. Mají například vlastní akci Sociokon, koná se každoročně na jaře v Divadle 29. Vedoucí katedry Adam Horálek má se svými kolegy další skvělé nápady, které uvádějí do praxe. Na anglistice zase pracují se studenty formou adaptačních kurzů. Některé aktivity jsou tradiční, některé teprve začínají, a proto je potřeba dát je do kalendáře a počítat s nimi i dál. Řadu věcí ale nemusíme vůbec vymýšlet, protože dlouhodobě fungují. Dvacetiletou tradici má již zmíněná Univerzita volného času. Na prvních ročnících bylo maximálně 40 lidí a dnes jich chodí 150 každý rok. Jsou to velmi obsazované a velmi oblíbené kurzy z velké části zaštiťované právě místními historiky. Ale přednášejí tam i kolegové z jiných kateder.

Chcete také více oslovit uchazeče o studium?

Fakultu trápí malý počet studentů na některých oborech, a to dlouhodobě. Chci udělat vše proto, abychom studenty získali na konkrétní obory.

Jaké obory máte na mysli?

Například obor Slavistická studia zemí Evropské unie má málo studentů, jak na bakalářském, tak magisterském studiu. Do prvních ročníků nenastupuje ani deset uchazečů. Studenti chybějí i religionistice nebo na němčině. Více studentů chceme také přitáhnout inovacemi studijních programů. Nyní nově akreditujeme bakalářské obory na historii a přinesou poměrně hodně změn. Třeba tradiční bakalářský obor kulturní dějiny jsme přejmenovali na kulturně-historická studia a chceme do nich zapracovat více praktických kurzů. Podobně by se měl změnit studijní program religionistiky a výuka by se měla ubírat moderním směrem, nikoliv tím klasickým. Dnes je opravdu velmi těžké studovat arabštinu, hebrejštinu a další pramenné jazyky.

Kde si naopak nestěžujete?

Největší zájem ze strany uchazečů je o studium anglického jazyka, což je v dnešní době vcelku pochopitelné. Pak se hodně hlásí na humanitní studia. Je to studijní program katedry věd o výchově, což je vlastně velmi obecný program bez výraznější specializace. Najdete v něm základy z více oblastí, což potvrzuje naše názory, ale i kolegů z jiných univerzit, že studenti jsou dlouho nerozhodní v tom, co vlastně chtějí. Vnímají to tak, že z obecné specializace se mohou odrazit do další.

Fakulta má v současnosti kolem tisícovky studentů. Byly ale doby, kdy jich měla až dva tisíce. Chtěl byste se tomuto číslu přiblížit?

Otázkou je, proč. Je potřeba dostat studenty na některé obory, kde jich je málo. Ale nemá smysl každý rok nabírat do oboru padesát lidí. Je to pak na úkor kvality. Dnes to nefunguje tak, že čím víc studentů máme, tím máme i větší dotace. Nemůžeme nabrat tisíc studentů navíc a čekat od ministerstva příslušné částky na hlavu. Naopak budeme potrestáni, protože nedodržíme kvóty. Je tedy kontraproduktivní, abychom ve velkém nabírali studenty. Z mého pohledu by bylo ideální, kdyby na každém z oborů bylo v ročníku kolem 15 lidí, protože s takovou skupinkou se dá nejlépe pracovat a navíc by pak akademičtí pracovníci měli čas jak na výuku, tak na vědu. Naši anglisté a amerikanisté jsou totiž přehlceni výukou, protože vyučují nejvíce na fakultě.

Studenti mají také velké možnosti studia v zahraničí, přesto moc nevyjíždějí. Čím to je?

Já jsem studoval v devadesátých letech a možnosti vyjet přes Erasmus nebyly. Po roce 2000 se s programem roztrhl pytel, nicméně je pravdou, že musíme studenty často přemlouvat k tomu, aby někam vyjeli na delší dobu. To se nám nedaří.

Proč nemají zájem?

Ty důvody jsou rozmanité. Jedním z důvodů je ten, že neumí tolik jazyk a nedůvěřují si. Přitom těch smluv a destinací, kam mohou vysokoškoláci jet, je opravdu hodně. A nejsou to lokality pouze v Evropě. Přestože těch dohod je uzavřených celá řada, existují destinace, kde smlouvy nemáme a které bych jako historik ocenil. Bylo by například skvělé mít uzavřenou smlouvu s vídeňskou univerzitou. Je tam obrovská knihovna a bohaté archivy k dějinám českých zemí, jenže tam už nyní mají zahraničních studentů tolik, že o další smlouvy moc nestojí. Naštěstí můžeme studentům doporučit stipendijní pobyty, díky nimž se do Vídně dostanou (třeba v rámci programu AKTION), a ti nejlepší s vědeckými ambicemi toho využívají.

Neznalost jazyka je jedna věc. Co dalšího jim brání ve studiu v zahraničí?

Obecně si myslím, že se z dnešních studentů příliš rychle stávají dospělí závislí na stabilním příjmu a z toho plynoucího materiálního pohodlí. Má to ale i praktičtější důvody. Řada studentů se domnívá, že když se vrátí, neuznáme jim kurzy, přijdou o získané kredity, ale také o čas. Tím pádem budou muset prodlužovat studium. Pokud se ale výuka podobá tomu, co je v nabídce studia u nás, tak kurzy samozřejmě uznáváme. Nikomu nechceme dělat problémy, ale naopak jsme rádi, že studenti sebrali odvahu a vyjeli.

Kam se nejčastěji jezdí?

Jednoznačně dominují pobyty ve Španělsku (Sevilla, Valencia), v Německu (Jena) a pak se pravidelně jezdí do Polska (Katowice nebo Toruń) či Slovinska (Lublaň). Máme ale i smlouvy v pobaltských státech, třeba v Estonsku, nebo v Turecku.

Fakulta má sedm kateder, jeden ústav a jedno výzkumné centrum. Jakou vědu produkují?

Co se týče základního výzkumu, jsme na druhém místě na univerzitě. Sociální antropologové či pracovníci katedry věd o výchově jsou schopni dělat velmi slušný aplikovaný výzkum, mohou spolupracovat s magistrátem i krajským úřadem. Letos jsme například podávali čtyři TAČR projekty na aplikovaný výzkum. Na vědu by mělo jít také více peněz. Na fakultách brzy začnou vznikat vědecké týmy.

Pokud chceme uspět, musíme mít pracoviště, která jsou internacionalizovaná. To je další má vize. Například naše výzkumné Centrum pro etiku napojené na katedru filosofie má mezi pracovníky velkou část cizinců. Polovina doktorandů na katedře filozofie je ze zahraničí, polovina personálu jsou také cizinci. Je to vlastně takový ideál, kam bychom to všichni na fakultě měli dotáhnout, takhle daleko zatím na ostatních pracovištích opravdu nejsme. Už se ale zlepšujeme. Například na historii zveme od začátku roku 2019 každý semestr zahraničního hosta na měsíční pobyt, také naše pracovníky se snažíme dostávat více ven, a to až na půlroční pobyty. Loni takto vyjeli tři, další dva budou následovat příští rok.

Na fakultách mají vznikat vědecké týmy. Kdo je bude tvořit?

Jeden velký vědecký tým už máme: kolegy z Centra pro etiku pod vedením doc. Niklase Forsberga. Každý další tým bude mít svého lídra, který si k sobě stáhne odborné asistenty, případně i doktorandy a vytvoří si pracovní skupinu od dvou až třeba do deseti lidí. Záleží na tom, jak je výzkum důležitý a náročný. V zimě tyto týmy dotvoříme a pokusíme se zároveň vytvořit nástroj, kterým bychom je financovali v horizontu dvou až tří let. Budeme proto inovovat směrnici o tvůrčí činnosti.  Jména některých lídrů budoucích vědeckých týmů za Fakultu filozofickou jsou už známá a jedná se o vynikající odborníky v oboru historie. Je to například profesorka Milena Lenderová nebo profesor Petr Vorel. Jeden z těch týmů bych mohl vést i já či můj nástupce ve funkci vedoucího ústavu historických věd doc. Pavel Marek. Další skupiny se jistě vytvoří na katedře filozofie, u sociálních antropologů či anglistů (když se jim uleví ve výuce).

Jak to bude vypadat s oceňováním akademiků?

Obecně chce ministerstvo do budoucna podporovat lidi s kvalitními vědeckými výsledky. Ve chvíli, kdy naběhne financování podle nové metodiky, měly by přitékat větší peníze na vědu, než tomu bylo dříve. Měli bychom to pocítit někdy v roce 2021. Na fakultu pak přijdou peníze skutečně na ty, kteří je vědou vydělali. Proto se snažíme podpořit vznik vědeckých týmů. Otázkou je, zda se peníze budou rozdělovat do celé České republiky, jestli budou vážit stejným metrem všem univerzitám. Věřím ale tomu, že i kdyby se změnila vláda, podpora vědy bude nadále prioritou. Nesmíme ale zapomínat, že podporu zaslouží i vynikající učitelé, kteří třeba nemají zas až tak velké vědecké výsledky.

Jak jste si vybíral nové proděkany?

Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si představoval. Myslel jsem si hlavně, že to bude daleko rychlejší. Když mě na konci května zvolili, vypadalo to, že fakulta je připravena na změnu. Oba kandidáti jsme zvažovali zásadní obměnu na místech proděkanů. Já jsem si říkal, že někteří proděkani byli ve funkcích velice dlouho, potřebují dodělat habilitace a získat nové projekty. Definitivně jsem ale tým kupodivu poskládal až v polovině října. Z katedry literární kultury a slavistiky jsem si vybral proděkana pro vnitřní záležitosti a rozvoj, tím je Ivo Říha. Anglistka a předchozí předsedkyně fakultního akademického senátu Irena Reimannová má na starosti pedagogickou činnost a studijní agendu, zřejmě jedno z nejméně vděčných proděkanských míst. Pro vědu a tvůrčí činnost se stala proděkankou Šárka Bubíková z katedry anglistiky a amerikanistiky. Je to žena s velkým rozhledem a zkušenostmi, proto jsem ji ustanovil svou statutární zástupkyní. Proděkanem pro zahraničí a doktorská studia je docent Tomáš Hejduk z katedry filosofie, jenž má bohaté zkušenosti s cizinci z Centra pro etiku.

Budete jako děkan dál učit?

Část výuky jsem si ubral a předal kolegům na historii. Ale zároveň nechci výuku redukovat úplně, protože výuka mne vždy bavila a kontakt se studenty považuji jako akademik za klíčový. Jinak by o mne jako o vedoucího kvalifikačních prací za chvíli nikdo neměl zájem a ztratil bych se z jejich životů. To není myslitelné, a proto jsem si nechal dva kurzy. Jedním z nich jsou Současné trendy bádání (myšleno historického bádání) a díky tomuto kurzu se potkávám se všemi magisterskými studenty na historii. A pak jsem chtěl mít něco méně závažného, a proto jsem pro zimní semestr vypsal výběrovou přednášku a učím po dlouhé době Aristokratická sídla v raném novověku. V letním semestru budu mít Metody historikovy práce opět pro magistry a pro bakaláře Dějiny každodennosti v raném novověku, což je kurz, který na naší fakultě učím už skoro dvacet let a je to moje srdeční záležitost. Samozřejmě se také nebudu vyhýbat popularizačním akcím. Děkan má být vidět, takže se nadále budu objevovat na Noci vědců či Vědecko-technickém jarmarku.

Indíra Gándhí řekla: „Historie je nejlepší učitelkou s obzvláště nepozornými žáky.“ Myslím, že to stále platí. Historie na jedné straně otevírá člověku obzory a učí nás kriticky myslet. Je to široce uplatnitelné poznání, protože historie učí vnímat události v kontextech. Když nepochopíme minulost, nejsme schopni uvažovat o tom, co budeme dělat dnes a proč a jakou budoucnost chceme vytvářet. Bohužel však zároveň mnoho lidí roli historie nechápe, historické vzdělání nepovažuje za potřebné, anebo historii vnímá jen povrchně a zneužívá ji pro dosažení svých současných cílů. Proto je třeba humanitní a sociální vědy a obzvláště historii stále vyzdvihovat. Pokud humanitní vědy zmizí, staneme se společností bez paměti a bez schopnosti kriticky přemýšlet.

doc. Mgr. Jiří Kubeš, Ph.D. (* 1975)

Rodák z Pelhřimova je absolventem oboru učitelství dějepisu a anglického jazyka na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde také pokračoval v doktorském studiu až do roku 2006. Od roku 2001 působí na Univerzitě Pardubice, tady se také v roce 2011 habilitoval. Od února 2019 vedl Ústav historických věd na Fakultě filozofické. Byl dlouholetým členem Akademického senátu, který i jako předseda čtyři roky vedl. Specializuje se na dějiny raného novověku a zejména na dějiny habsburských panovníků, jejich dvorů, české a moravské šlechty a jejího životního stylu. Za 20 let v oboru publikoval šest monografií a skoro pět desítek domácích i zahraničních studií. Poslední kniha „V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640-1740‟ vznikla z řešení grantového projektu Grantové agentury České republiky v roce 2018 a sepsal ji tým deseti historiků z Pardubic a Prahy pod jeho vedením. V posledních letech vystoupil na mnoha zahraničních konferencích a byl jedním z výkonných redaktorů historického časopisu Theatrum historiae, u jehož vzniku v roce 2006 stál. Je ženatý a má dvě děti. Mezi jeho koníčky patří florbal a hudba.

Vážení studenti,

dovolujeme si Vás upozornit, že v době zimních prázdnin od 23. 12. 2019 do 1. 1. 2020 bude studijní oddělení FZS zavřeno.

Přejeme klidné vánoční svátky a šťastný vstup do nového roku!

Studijní oddělení FZS

Volební komise pro volby do Akademického senátu Univerzity Pardubice zveřejnila výsledky.

Volby probíhaly ve dnech 3. - 4. prosince 2019.

Na českých vysokých školách studuje mnohem víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných, neohrožuje to ale hodnotu titulů?

Vít POHANKA, moderátor
Na českých vysokých školách studuje několikanásobně víc mladých lidí než před 30 lety. Země potřebuje dohnat vyspělé státy v počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí, protože zatím zaostává za průměrem Evropské unie. Neohrožuje ale takové rychlé dohánění kvalitu studia a hodnotu vysokoškolských titulů? Natáčel jsem o tom na univerzitách v Pardubicích a v Olomouci a také na ministerstvu školství v Praze. Příjemný poslech pořadu Zaostřeno Českého rozhlasu Plus vám přeje Vít Pohanka.

Vít POHANKA, moderátor
Po chodbách Univerzity Pardubice procházejí desítky, možná spíš stovky studentů. Celkem jich tady získává vzdělání skoro 8 000, nejvíc v bakalářském studiu, přes 2 000 v magisterském a doktorandské studiu. Tak třeba Kristýna je ze Zábřehu na Moravě a v Pardubicích studuje ekonomiku a řízení podniků.

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
Nikdo z rodiny na vysoké škole nikdy nebyl a chtěla bych docílit toho, aby aspoň někdo z rodiny tohle dokázal. Myslím si, že i z ohledu vlastně zastoupení do nějaké firmy, tak pro lepší postavení, si myslím, že to je důležitý.

Vít POHANKA, moderátor
Dneska máte na výběr z mnoha vysokých škol v mnoha městech. Studujete v Pardubicích. Nebojíte se tak trošku, že třeba ten titul z Pardubic nebude braný úplně stejně, jako by byl třeba titul z Brna nebo z Prahy?

Kristýna, studentka Univerzity Pardubice
To si nemyslím. Já si myslím, že každá škola má různý typy vyučování, ale myslím si, že ten titul bude mít stejnou hodnotu jako na každékoliv škole, jak v Brně, tak v Praze.

Vít POHANKA, moderátor
Univerzita tady v Pardubicích vznikla v dnešní podobě v roce 1994. Předtím tady byla Vysoká škola chemicko-technologická. Tu ale ve srovnání s dnešními stavy navštěvoval jenom zlomek studentů a učil je zlomek vysokoškolských pedagogů. Má taková relativně mladá univerzita personální kapacitu zvládnout tak prudký rozvoj a udržet přitom kvalitu? Zeptal jsem se současného rektora a tím je profesor Jiří Málek.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Zas tak úplně mladá není, protože máme kořeny, které sahají 70 let hluboko. Příští rok si budeme připomínat v podstatě 70 let od začátku vysokého školství v Pardubicích, které je spojeno s poválečným obdobím. Čili kořeny jsou. Je tady tradice. Sedm desítek let je poměrně dlouhá doba, za kterou jsou schopni se etablovat velmi kvalitní učitelé s kontakty na přední světová pracoviště, což je hrozně důležité. A na tomto základě se samozřejmě univerzita rozšiřovala o další obory. Takže my dneska máme poměrně pestrou škálu oborů, které nabízíme našim studentům, z nejrůznějších oblastí, od ekonomických věd až po restaurování památek a uměleckých děl.

Vít POHANKA, moderátor
Získání titulu, ať už bakalářského nebo magisterského, není sice jedinou motivací, ale samozřejmě se hodí. Tak to aspoň vidí Věra, studentka z Lanškrouna.

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Chci získat vědomosti. Chci to mít i kvůli tomu, aby se mi i lépe hledala práce po škole nebo takhle, že je to takový lepší. Není...ten titul není takovej, že máte titul, dostanete práci, ale zase s tím se lépe práce hledá.

Vít POHANKA, moderátor
I když je to třeba titul z regionálních univerzit?

Věra, studentka Univerzity Pardubice
Ano, myslím si, že jo.

Vít POHANKA, moderátor
Rektor pardubické univerzity Jiří Málek přitom považuje několikanásobný nárůst počtu studentů za jednoznačně pozitivní trend.

Jiří MÁLEK, rektor Univerzity Pardubice
Já si myslím, že to je dobře, protože tím pádem se otevírá cesta na vysokou školu i pro lidí, kteří jsou takzvaná první generace studentů v rodinách, kde není zkušenost se studiem na vysokých školách. Já si myslím, že je strašně důležité, že se nejedná jenom o klasické vzdělávání, to znamená sdělování vědomostí prostřednictvím katedry a učitele, ale tím, že se snažíme zapojovat studenty už od prvních vlastně forem studia do tvůrčí práce, to si myslím, že je docela klíčová věc. A na to se u nás hodně soustředíme. Dále pochopitelně předpokládáme, že občas nějaký student může mít nějaký problém se studiem, problém s psychologický, problém velké zátěže studia, na který třeba není zvyklý. Tady máme akademickou poradnu, která se stará o tyhle ty studenty a je schopná jim poskytnout kvalifikované rady.

Poslechněte si celou reportáž

Článek byl převzat z Český rozhlas Plus
 

Ing. Marie Bednaříková, CSc., Fakulta chemicko-technologická

V listopadu 1989 jsem měla dva roky po skončení vysokoškolských studií, po nichž jsem absolvovala dvouletý studijní pobyt na katedře. Ten se poté změnil na interní vědeckou aspiranturu, kterou jsem začala v září 1989. Všechna bezstarostná léta přípravy na život jsem prožila v totalitním režimu, s tím, že budoucnost je více méně nalinkovaná a možnosti cestovat do zahraničí velmi omezené. Když přišel můj přítel s tím, že je sametová revoluce, že jdeme cinkat klíči k divadlu a že bude nyní všechno jinak, dodnes si pamatuji ten šok a směsici pocitů z toho okamžiku. Na jedné straně strach – sice jsem věřila, že by mě nezval nikam, kde by mi mohlo být ublíženo, ale když jsme stáli před divadlem (myslím, že poletovaly tehdy i nějaké sněhové vločky), stále jsem se rozhlížela, odkud na nás někdo zaútočí, že to není možné, aby nám to jen tak prošlo… Na druhé straně to byl pocit radosti a naděje, že bude šance poznat nové lidi a nové země, že snad doženu to, co dnešní studenti prožívají již během studií na středních i vysokých školách, ty možnosti a svobodu. Ale také v tom byl pocit nejistoty, jestli tu zodpovědnost za svá rozhodnutí a svůj život dokáži usměrnit do přijatelných mantinelů. Velmi silný byl i pocit úlevy, protože jsem za sebou měla první přednášku z marxismu-leninismu v rámci aspirantury, kdy jsem záhy pochopila, že zkouška z tohoto předmětu bude nejdůležitější a nejobávanější. Sametovou revolucí tento problém padl a zůstaly jen odborné předměty a jazyky.

Dnes si někdy říkám, že studenti ani nemohou docenit důležitost této události. Je to už 30 let, takže všichni se narodili a vyrostli v úplně jiných podmínkách než moje generace. To, co pro mě bylo utopií, je pro ně samozřejmostí. Znám mnoho z nich, kteří dokáží využít všechny možnosti, které se jim naskýtají, a těm moc fandím. A znám bohužel i takové, kterým život utíká mezi prsty… Za ta léta se život velmi změnil, v mnoha ohledech se potýkáme s věcmi, o které bychom snad ani nestáli. Přesto si v tento den vždy vzpomenu na tu atmosféru u divadla, na lidi, kteří tam byli se mnou (a už třeba ani nejsou mezi námi) a jsem šťastná za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo…

prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc., Fakulta filozofická

Listopad 89 považuji za jeden z nejdůležitějších událostí ve svém životě, v tom profesním asi nejdůležitější. Bez něj bych skončila jako otrávená a vyhořelá okresní archivářka… Na 90. léta vzpomínám ráda: mohla jsem začít učit na univerzitě studenty, kteří se aktivně Listopadu účastnili, byla jsem ráda, že jsem Češka. Snad jsem chvíli pociťovala i národní hrdost. Pak už to bylo horší a dnes se občas ptám, co vlastně dobrá polovina českého národa chce? Zjevně nikoli svobodu, pravdu a demokracii. Možná by raději ruský nebo snad čínský model?

prof. Ing. Miloš Sedlák, DrSc., Fakulta chemicko-technologická

Akademický rok 1989/90 byl pro mě posledním rokem vědecké aspirantury (obdoba Ph.D. studia) na Katedře organické chemie VŠCHT v Pardubicích, kdy jsem dokončoval svou disertační práci pod neoficiálním vedením tehdy doc. Ing. Vojeslava Štěrby, CSc. (politicky nespolehlivý, ale „trpěný“ na katedře pro svou odbornost a schopnost publikovat v renomovaných mezinárodních odborných časopisech, později jmenován profesorem). Kromě odborných diskusí jsem s panem docentem často diskutoval a sdílel jeho politické názory, které nebyly v souladu s tehdejší oficiální linií všemocné KSČ. Komunistický režim se postupně hroutil v okolních zemích, takže jsme očekávali, kdy to proběhne u nás. Nebylo však jasné, jak to proběhne a jak to dopadne, zda v prvních dnech studentské stávky nedojde k obsazení vysokých škol ozbrojenými lidovými milicemi s následnou represí. Vzpomínám na naše studenty zejména na Ing. George Popova („Popič“) a na Ing. Víta Sochu („Mohila“), kteří patřili k hlavním organizátorům studentské stávky. Jedinečná atmosféra vládla v posluchárnách H1 a H2, kde probíhaly bouřlivé diskuse s externě vyslanými dogmatiky režimu (občas některé nyní zahlédnu v luxusních vozech). Pamětníci si určitě vzpomenou na originální filosofický projev doc. Dolejše (z Katedry chemického inženýrství) který předpověděl nevyhnutelný konec tehdejšího systému. Listopad 89 pro mě znamenal a znamená zásadní životní přelom, zejména možnost působit jako akademický pracovník, vést studenty a vykonávat svobodnou tvůrčí činnost. Mohl bych dále jmenovat řadu dalších možností, které nebyly za minulého režimu vůbec samozřejmé.

prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc., Fakulta chemicko-technologická, prorektor pro vnitřní záležitosti Univerzity Pardubice

Listopad 1989 má pro mě význam opravdu zásadní a přelomový. Myslím, že je to ze společenského hlediska vůbec to nejdůležitější období, které jsem prožil. Byla to doba plná událostí, jejichž důsledky jsme tehdy nedokázali plně odhadnout. S odstupem času vypadá vše možná jednodušeji, než tomu bylo ve skutečnosti. Byl to proces postupného probouzení občanské společnosti, spojený s mnoha riziky, která naštěstí nebyla naplněna. Listopad 1989 jsem prožil na naší vysoké škole, tehdejší VŠCHT Pardubice. Byl jsem odborným asistentem na katedře organické chemie. Zúčastnil jsem se mnoha akcí, které tehdy probíhaly. Byla to různá shromáždění a besedy s pražskými herci nebo studenty z ostatních univerzit, pochodu od školy k Východočeskému divadlu, či například setkání se zástupci jiných vysokých škol na VŠCHT v Praze. Můj obdiv patřil a patří těm studentům, kteří v oné nejisté době studentské stávky zásadním způsobem ovlivňovali život v Pardubicích a okolí. Aktivně vyjížděli do závodů, na vesnice, na střední školy a informovali, přesvědčovali, besedovali, odpovídali na otázky, malovali a vyvěšovali plakáty. Od té doby uběhlo třicet let a mnoho věcí se změnilo. Jistě není vše ideální, ale žijeme ve svobodné bezpečné zemi s nadprůměrnou životní úrovní. Toho bychom si měli vážit a nezapomenout, že to není automatické. Svobodu, kterou jsme v roce 1989 získali, musíme neustále bránit a pečovat o ni tak, abychom o ni opět nepřišli.

Mgr. Iva Prochásková, Knihovna Univerzity Pardubice

17. listopad 1989 je pro mě největší svátek. Znamená zásadní přelom v mém životě, který mi otevřel možnost žít svobodně a prožít naplněný život, jak profesně, tak osobně. Po třiceti letech jsou vzpomínky už trochu rozmazané, ale ten intenzivní pocit štěstí, který jsem tehdy prožívala, si pamatuji moc dobře. Už v pátek 17. 11. večer jsem z Hlasu Ameriky věděla, co se děje na Národní třídě, a o víkendu jsme hltali všechny zprávy. V pondělí ráno jsem s velkým napětím šla do práce, do knihovny na tehdejší VŠCHT, rozhodnutá se okamžitě zapojit. A následující týdny byly opravdu hektické, pomáhali jsme v knihovně s množením materiálů pro studenty i buňku Občanského fóra na VŠCHT, každý podvečer jsem chodila před Východočeské divadlo na demonstraci, první týden s obavami, protože jsem v té době měla dvě malé děti. Báli jsme se, že pořádkové síly – tehdejší Veřejná bezpečnost – dostanou rozkaz proti demonstrantům zasáhnout. V sobotu 25. 11. jsme se s manželem vydali do Prahy na Letnou, a to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Sdílená radost statisíců lidí, kteří se dočkali!

Letos 16. listopadu se chystám na Letnou znovu. Svoboda a demokracie tu nejsou jednou provždy, musíme o ně stále pečovat a bránit snahám o jejich omezování. Ze současné politické situace jsem nešťastná, ale věřím, že generace těch, kteří ve svobodné demokratické společnosti vyrostli, si ji ubrání.

doc. Ing. Jitka Komárková, Ph.D., Fakulta ekonomicko-správní

Listopad 89 jsem prožila jako studentka na vysoké škole v Pardubicích. Na začátku byla nejistota a váhání, ale postupně se stále více studentů zapojovalo do stávky a šíření informací po městě, v okolí a nakonec i na Slovensku. Hodně pomáhala podpora obyčejných lidí, třeba paní Válkové z telefonní ústředny. S Martinem Šárou a dalšími spolužáky jsme se střídali na vrátnici na dnešním nám. Legií, kde jsme kontrolovali vstup do školy a poskytovali prvotní informace osobně i po telefonu. Množily a vylepovaly se letáky, začaly vycházet Studentské listy, neustále se něco dělo. Nadšení lidí bylo neskutečné, bylo úžasné být součástí tohoto dění. Naše poslední náročná akce proběhla v době Vánoc – organizovali jsme humanitární pomoc Rumunsku, kde koncem prosince začala také revoluce, ovšem krvavá.

Listopad 89 nám přinesl mnoho. Z našeho studia zmizely politické předměty, najednou jsme nemuseli dělat zkoušky z politické ekonomie, marxismu-leninismu a podobných předmětů. Místo nich jsme se mohli začít učit další cizí jazyky, nejen povinnou ruštinu. Přijížděli rodilí mluvčí, nadšeně nás učili angličtinu a zároveň seznamovali se svými kulturami. Soudruzi nás přestali nutit vstupovat do strany a naznačovat možný dopad na naši budoucnost, pokud se nerozhodneme „správně“. Přišel internet a svoboda cestování. A přišla věc nejdůležitější – mohli jsme svobodně rozhodovat o své budoucnosti. Můj spolužák pár let po revoluci objevil novou technologii, přicházející (opět díky listopadu 89) na tehdejší okresní úřady – geografické informační systémy. Tento moment rozhodl o mé budoucnosti. Nebýt Listopadu 89 nebyla bych tím, kým jsem dnes, a nedělala bych svou práci.

doc. PhDr. Tomáš Jiránek, Ph.D., Fakulta filozofická

Listopad 1989 pro mě znamenal konec komunistického režimu, v závěru sice už poněkud směšného, ale dosud nebezpečného. 

Listopad 1989 pro mě znamenal příchod nových nadějí, které se z velké části naplnily. To si přes veškeré výhrady myslím stále. Kdo čekal, že nastane ideální doba, byl naivní, protože ideály neexistují. V každém režimu a v každé zemi se najdou lidé, kterým jde jen o vlastní prospěch, podvádějí, kradou, nedodržují zákony, střídají členství v různých politických stranách podle toho, kde jim kyne větší naděje na postup vzhůru. Ale je třeba věřit, že takových je jen menšina. Změnily se hospodářské a sociální podmínky, s nimiž si řada lidí neví rady a vzpomíná na bývalé „sociální jistoty“, právo na práci (spíše pracovní povinnost, protože kdo nepracoval, mohl být obviněn z příživnictví), nízké ceny (v regulovaném hospodářství a podle toho, co se dalo sehnat – v tomto ohledu byla ovšem v ČSSR situace lepší než ve většině ostatních socialistických států; třeba v Sovětském svazu  ještě v 80. letech byly některé potraviny na příděl, například máslo). Nechápu proto, proč se ještě dnes někomu stýská po heslu „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, vídaném často na různých transparentech v bývalém Československu. Vtipálci si to ovšem upravili a říkali: „Se SSSR na věčné časy, ale ani o vteřinu déle.“ Víme, že k tomu měli řadu pádných důvodů. Trošku zabrousím dále do minulosti: Vzpomínám si, že jsem v únoru 1988 v Praze procházel kolem Staroměstského náměstí, kde řečnil generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš na shromáždění ke 40. výročí února, jemuž tehdy ještě říkali „vítězný“. Zřejmě chtěl oživit vzpomínky na únorový projev Klementa Gottwalda z osmačtyřicátého roku na témže místě. V roce 1988 bylo náměstí obklopeno kordonem policistů, kteří každého pustili dovnitř, ale ven už ne, aby dav příliš neprořídl, ne-li zcela zmizel. Jakeš říkal: „Dějiny ukázaly, že jdeme správnou cestou, náš lid za námi stojí.“ Ve skutečnosti ale za rohem v Kaprově ulici stála vodní děla …

Co se týká mých osobních zážitků z listopadu 1989, pobýval jsem tehdy na studijním pobytu na Katedře světových dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, mohl jsem tedy sledovat události z bezprostřední blízkosti. Byl jsem jen jedním z davu, chodil na demonstrace, četl Svobodné slovo, které jako první začalo pravdivě popisovat to, co se dělo, vozil zprávy a tiskoviny svým blízkým a přátelům do Pardubic. Účastnil jsem se různých shromáždění na filosofické fakultě, kde z vedoucích funkcí na úrovni fakulty i kateder odstupovali dosavadní hodnostáři a nahrazovali je ti, již mohli stavět spíše na odbornosti a obecném uznání než na politické angažovanosti. Je ale třeba říci, že ta dělicí čára nebyla vždy zcela jednoznačná. Znal jsem i vedoucí, kteří za normalizace na své katedře udrželi lidi s nějakým „vroubkem“ třeba z roku 1968. Mohli zůstat a učit, „jen“ jim byl zaražen postup, protože docentury a profesury se udělovaly zase hlavně podle politického hlediska, ale i tak to pro ty lidi znamenalo do značné míry výhru. V humanitních oborech totiž byly zásahy KSČ v době normalizace tvrdší než v oborech ostatních, někteří historikové se tehdy museli živit například jako terénní pracovníci v podniku Vodní zdroje, jako skladníci, prof. Šmahel dělal řidiče tramvaje (říkal, že vždy chtěl mít nějakou řídicí funkci) a podobně. Po listopadu se samozřejmě mnozí z těch dříve vyhozených akademiků vrátili, řešily se staré křivdy, sem tam vyplouvaly na povrch překvapivé a nepříjemné skutečnosti, zejména po zpřístupnění určitých archivů.  

Krátce po listopadu 89 to ale ještě nikdo nevěděl. Praha tehdy žila velkým nadšením, atmosféra venku na ulicích byla vesměs příjemná, i přes nepřízeň počasí. Hlavně ale Češi nezapomněli na svůj smysl pro humor, který využíval každé příležitosti. Na ulicích si lidé mohli přečíst hesla, jež jim zvedala náladu: „Kromě ústředního výboru KSČ stávkují všechna divadla.“; „Bít, či nebít?“; „Svoboda projevu – i po projevu.“; „Dnešní heslo – předat veslo!“; „Komunismus komunistům.“ Zajímavé akce se pořádaly třeba v divadlech. Podařilo se mi jednou sehnat poslední lístek do Semaforu, kde se právě konalo spíše takové sezení s různými umělci a dalšími osobnostmi. Karel Šíp tam tehdy vyprávěl, že jeho kamarádi v hospodě založili „Svaz protikomunistických bojovníků“. Byla to samozřejmě jen legrace nad pivem, ale ti, kteří dnes starý režim oplakávají, by si měli uvědomit, co by se s těmi zakladateli stalo, kdyby takové jejich řeči před listopadem 89 vyslechl nějaký donašeč nebo příslušník StB. A také to, že dnes mimo jiné mohou potomci bývalých komunistických funkcionářů bez překážek studovat, mají-li k tomu předpoklady, a že komunistická strana může dnes v demokratické společnosti bez omezení fungovat, ačkoliv má na svědomí více než 40 let nesvobody v naší zemi. Takže co je lepší?

prof. Ing. Švancara, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Když se řekne „Listopad '89“, tak se mi samozřejmě vybaví všechny ty události, které jsem prožíval velmi intenzivně, stejně jako mnozí jiní ve vysokoškolském prostředí; jinak to snad ani nešlo. Já jsem tehdy na VŠCHT Pardubice začínal svůj studijní pobyt (který předcházel aspirantskému, později doktorandskému studiu) a překotné dění listopadových dní vnímal o to víc, neboť jsem byl stále ještě v režimu jakési „adaptace na civilní život“ po návratu z vojenské základní služby na konci září. (Právě na vojně jsem již v první polovině roku 1989 vycítil, že s přetrvávajícím zřízením není něco v pořádku, a že ve společnosti každým dnem sílí touha po změnách. A průběh listopadových dní to jen potvrdil.)

Pokud si na přelom let 1989/1990 a následující období vzpomenu, vybaví se mi také to, jak zásadním způsobem proběhlé společenské změny zasáhly do mého života. Patřil jsem totiž k těm šťastlivcům, kteří již brzy po Listopadu vycestovali na studijní a vědeckou stáž do dříve zapovězené ciziny, přičemž možnosti získávat cenné zkušenosti v zahraničí jsem využíval i potom. Zatímco má první stáž mi dala hlavně jazykovou průpravu a poznání života v cizí zemi jako takové, další tři pobyty (co následovaly v pravidelných intervalech až do poloviny devadesátých let) mne postupně vyprofilovaly v oboru, který se stal klíčovým i v pozdější kariéře.

O stážích v cizině jsem se rozepsal proto, že v akademickém prostředí považuji tyto možnosti za jeden z důležitých výsledků tehdejších změn, nebo – chcete-li – za jeden z výdobytků Listopadu pro mladou generaci. Tímto bych rád apeloval na dnešní studenty a doktorandy, ať využijí možností a šancí, které se jim i v současnosti nabízejí. Já jich tenkrát využil. Teď je řada na jiných...

Ing. Hana Jiránková, Dr., Fakulta chemicko-technologická

Na podzim roku 1989 jsem byla v posledním ročníku studia na tehdejší VŠCHT Pardubice. Listopadové události jsem tehdy vnímala s mírným zpožděním, protože informace se nešířily jako dnes rychlostí kb/s (tedy internetovou), ale mnohem pomaleji a občas se míchaly s dezinformacemi a fámami (to přetrvává dodnes). Protože Gorbačov už se snažil Rusko reformovat několik let, skutečný šok to pro většinu z nás asi nebyl.

A moje dojmy a pocity? Trošku překvapení, mírná euforie, snad i obavy a hlavně velké očekávání. Postupně se vývoj situace v hlavním městě odrazil i na dění v Pardubicích. Začal fungovat stávkový výbor, účastnili jsme se se spolužáky demonstrací u divadla, roznášeli letáky a šířili v dobré vůli „osvětové myšlenky“ po městě. Já jsem tehdy např. brigádničila v TMS v Černé za Bory, kde jsme kromě úklidu vylepovali letáky, s kamarády jsem se také zúčastnila besed v Synthesii. Většina normálních lidí (pracujících) se k nám chovala velmi hezky, i když měli třeba poněkud odlišné názory na další vývoj. Abychom se jen neflákali (byli jsme přece jen stávkující studenti), pracovali jsme také na dokončení a úklidu dlouhá léta (prý 20 let) budovaného plaveckého bazénu.

Na půdě VŠCHT se děly věci, na které posluchárna H1 ani většina z nás nezapomene. Setkání s představiteli vedení školy (kteří se ovšem vždy chovali slušně a korektně), emotivní vystoupení umělců z Prahy (např. herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová), diskuze a tříbení názorů. Někdy vážnější situace, ale mnohem častěji převládl optimismus a občas i obyčejná (byť poněkud absurdní) sranda.

A co pro mě osobně znamenal listopad 1989? Méně času na diplomku, poněkud hektický konec studia. A radost (nejen z toho, že nám odpadl jeden státnicový předmět – marxismus), ale i z netušených možností, svobody a svobody cestování, které mám moc ráda.

A taky jsem ráda, že jsme jako studenti mohli být u toho, když Pardubicemi procházela naše malá revoluce.

Sešli jsme se na pardubickém náměstí Legií. Když vkročil do budovy bývalé VŠCHT, znovu to na něj dýchlo. Nebyl to však obvyklý závan chemie, ale vzpomínky. Tady se to všechno před 30 lety dělo. Jeden z nejaktivnějších studentů listopadové stávky roku 1989 Vít Socha říká, že jen udělal, co bylo třeba. Šel by do toho klidně znovu a přál by každému, aby něco podobného zažil.

Kdy jste se dozvěděl, co od pátku 17. listopadu hýbe republikou?

Až v pondělí před pardubickým divadlem. Na televizi jsem skoro nekoukal, ale tam toho moc nebylo. Co si pamatuju, tak už během Palachových dnů, se televize „chlubila“, že byly nějaké demonstrace a že tam zasahovali vodním dělem. Ukazovali záběry procházejícího pankáče s kohoutem. V tom listopadu to bylo to samý, toho pankáče jsem zaregistroval znovu. Pak jsem se dozvěděl, že ten záběr mohl být z výcviku policistů, jak se mají chovat a jak mají zasahovat, takže i ten pankáč mohl být klidně policista. Bylo to hodně zmanipulovaný.

Jak se vyvíjela situace ve škole?

Když jsme se ve škole v úterý sešli, tak se po ročnících domlouvalo, kdo půjde do stávkového výboru. Z každého ročníku bylo nominovaných pár lidí a já tam byl taky. Pak ale padla myšlenka, aby byl stávkový výbor bezúhonný. Zaprvé jsme se dohodli, že během stávky nebudeme pít. Vůbec žádný alkohol. Zadruhé, že by v tom neměli být repetenti, tedy ti, co opakují ročník. A zatřetí – stávka bude okupační.

Jak jste se tedy ke stávce přimotal?

Za mnou někdo přišel a řekl mi, že bych mohl dělat spojku mezi Občanským fórem a naším stávkovým výborem. S tím, že jsem Pardubák, že to tady dobře znám, a ty lidi v Občanském fóru také. Hlavně ale měli argument: „Tvůj otec tady učí, takže tebe budou vyhazovat hůř.“ Táta totiž učil na katedře organické chemie.

Tím si vás „pojistili“?

Mně to nějak nevadilo, řekl jsem si, proč ne, a tak jsem dělal ty věci okolo. Nechci říct rizikový, ale třeba ty, do kterých se někteří moc nehrnuli.

Jaké máte na mysli?

Ze začátku třeba spolupráci s Občanským fórem. Mělo sídlo v soukromém bytě v domě hned za divadlem, asi ve druhém nebo třetím patře. Bylo docela zajímavé se tam dostat. Hned u vrat někdo koukal, jestli jo, nebo ne, kdo to je. A když jsem nosil nějaké letáky nebo papíry, tak mi radili, kudy mám chodit, aby mě náhodou někdo nechytl. Bylo to srandovní, protože já jim říkal, že jsem z Pardubic, tak projdu všemi dvorky i kanály. Takových pobíhačů nás z počátku moc nebylo.

Takže začala stávka a vy jste začal „pobíhat“?

V úterý jsme se sešli, dohodli jsme se, že výuka nebude a začali jsme přijímat všechny možné letáky, většinou dovezené z Prahy, to prohlášení s deseti body, s našimi požadavky, na kterých jsme trvali. Jedním bodem bylo právě vyšetření oprávněnosti zásahu policie proti studentům 17. listopadu. Zároveň se začalo vyjíždět tam, kde si řekli. V to úterý to bylo zajímavé v tom, že jsme v ročníku diskutovali o tom, jestli do toho jít, co se vůbec děje. Zároveň se začaly formovat specializované sekce zajišťující chod stávky a předávání informací dál v Pardubickém regionu.

Až do té generální stávky nebylo vlastně moc jasné, jak to dopadne. Tady ta nejistota byla poměrně velká. Zlí jazykové tvrdili, že v ulici Na Spravedlnosti jsou připraveni milicionáři a čekají na pokyn. My jsme se tam courali, viděli jsme, že se tam svítí, ale dovnitř jsme se nedostali.

Co jste na začátku prožívali, měli jste strach?

Já jsem strach neměl. To bylo neudržitelné už několik let. Kdyby nepřišel 17. listopad, tak by to přišlo o pár týdnů později. Vždyť se celá východní Evropa sypala. Ti komunisti toho napáchali už hodně.

Co vás motivovalo do toho všeho jít? Chuť vybojovat svobodu?

Bylo jednoduše potřeba to udělat, tak jsem šel. Jako když si zametete před vlastním prahem. Tam není nic jako statečnost, bojovnost. Bylo to nutné!

Ale ne všichni studenti se k tomu stavěli stejně.

No jasně. Na začátku přišli všichni studenti, ale pak se někteří rozjeli domů, jiní zůstali doma tady v Pardubicích a vůbec se stávce nevěnovali, jiní si udělali prázdniny. Nebo byli i tací, kteří se angažovali v místě svého rodiště. Jestli nás bylo sto, sto padesát. Čtvrtina určitě ne. Vždycky se na vás nalepí lidi, kteří jsou na tom inteligenčně a hlavně názorově podobně jako vy. A právě tohle mě naladilo.

Marek Toufar měl docela slovo, tak se z něj udělal šéf. A pak tam byli i ostatní. Třeba Radim Lux, což byl kluk, který seděl na vrátnici a bral telefony. Lidi se dokonce chodili ptát, kdo to tam sedí, jak měl příjemný hlas. Postupně se to vytříbilo a zůstalo tam zdravé jádro.

Jak jste si rozdělili úkoly?

Bylo to na spolupráci a dohodě všech, z jednoduchého důvodu: Převrat neděláte každý den. Dobrý byl docent Doležal z katedry marxismu-leninismu. Přišel za námi s tím, že takhle se to nedělá, že takhle nás to přece neučil.

Podporovali vás akademici?

Byla to spíš taková tichá podpora. Akademici vesměs nevystupovali proti. Výjimkou byl asi Olda Pytela a docentka Černá, kteří nás jednoznačně podpořili. Já jsem se na škole moc nezdržoval. Když se něco „peklo“, tak jsem u toho většinou nebyl.

Vedení univerzity se ale k postoji studentů nestavělo zrovna pozitivně. Nevěřili, že se to povede.

Rektor nám tehdy moc nefandil. Byl to tátův kolega, znal jsem ho i z civilního života. Otec mě podporoval a z rektora jsem měl spíš takový vnitřní pocit, že brání rozjet vše kvůli tomu, protože tušil, čeho jsou komunisti schopní. Dokázali by vzít flinty a jít nás fyzicky likvidovat, vyhlásit mohutné zavírání a podobně. Takže spíše kvůli tomu se nás snažil v nadšení a činech brzdit.

Byl jste se během stávkových dnů podívat i v Praze?

Do Prahy se povětšinou jezdilo chrastit klíči. Byl jsem tam dvakrát. Kluci mě tam nahnali, abych viděl atmosféru.

Byla opravdu tak jiná než u nás v Pardubicích?

Bylo to úžasný! Tady to bylo z počátku takový zabržděný, kdežto v Praze to bylo rozjeté na plné koule.

Podruhé jsem tam jel, když tady na vrátnici za námi přišla starší paní, že chce mluvit s někým ze stávkového výboru. Kluci byli rozběhaný, a tak ji šoupli mně. Měla na papíru namalovaný plánek nějakého pražského hřbitova, kde komunisti zahrabávali odpůrce. Že je to tam vidět, neroste tam tráva... A jestli bychom s tím nemohli něco dělat.

A mohli jste?

Tak jsem vzal papírek a jel jsem do Prahy. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se už formovala skupina na vyšetřování zločinů komunismu. U nich jsem tedy byl, vysvětlil jsem jim to. Víc jsem udělat nemohl. Jestli se tím oni nějak zabývali a jak dopadly hroby, fakt nevím... Co mě ale překvapilo, bylo, že tamní studenti měli docela přehled o tom, co se kde děje. Ptali se mě totiž na jméno nějakého pardubického kluka, který studoval nějakou pražskou školu a v pátek 17. listopadu ho docela zmlátili. Říkali, že by bylo dobré, abych se za ním zastavil a zeptal se ho, jak se mu vede. Tak jsem to tak udělal. Bydlel navíc kousek od naší školy. Když jsem za ním šel, už to bylo asi čtrnáct dnů po demonstraci, říkal, že už je to lepší, že už slyší, že mu splasklo rameno a že už to jde.

Vy jste byl hodně aktivní, organizoval jste různé akce. Na kterou rád vzpomínáte?

Ono jich bylo poměrně hodně. Co bylo docela příjemné před Vánocemi, tak zpívání koled na Příhrádku. To bylo méně oficiální. Ale samozřejmě se zpívala hymna na konci. Ta se pak zpívala úplně všude. Kde se trochu sešli lidi, tak tam hymna hned proběhla. Na začátku, na konci pro jistotu. Ale tyhle zpívané záležitosti byly velmi silné a milé. Spolupráce se studenty z pardubické konzervatoře obzvlášť. Oni totiž na rozdíl od většiny z nás uměli zpívat.

Docela spontánní akcí bylo stavění sněhuláků před kolejemi. Když jsem viděl pár kamarádů, že už jim z toho lidově řečeno „hrabe“, tak jsem jim řekl: „Víte co, pojďte stavět sněhuláky!“ Když nás ostatní viděli, jak tam motáme tu jednu kouli, přidávali se. A nakonec nás tam běhalo asi padesát a vyrostlo tam patnáct až dvacet sněhuláků. Byly obrovský a jejich zbytky tam zůstaly až do jara.

A pak ty známé věci. Noc dlouhých nosů, což byla parafráze na lidové tradice svátku svaté Lucie. To byla docela sranda, protože jsme měli dlouhé zobáky, klovali jsme do lidí a u toho zpívali koledy. Lidi to brali v pohodě a ke zpívání se přidávali. Dneska by to už asi bylo bráno jako obtěžování.

Hodně známé byly například řetězy lidských rukou.

Už nevím, odkud to vzešlo. Cílem bylo spojit rivalská města Pardubice a Hradec Králové řetězem z lidských rukou. Informace se šířily pomocí letáků, Studentských listů a dalších tiskovin. Rozvoz lidí do vzdálenějších míst od obou měst zajišťovaly autobusy dopravního podniku. Studentská občerstvovací sekce, ale také zaměstnanci některých restaurací dodávali teplý čaj. Mrzlo. Spojení řetězu jsme koordinovali popojížděním na kolech a domlouvali se vysílačkami z vybavení Lidových milicí. Vysílačky zamrzly. Nakonec se úplné spojení mezi oběma městy nezdařilo. Z Hradce Králové přišlo méně lidí, než se očekávalo. Přesto odhaduji, že se podařilo vytvořit řetěz lidských rukou v délce asi 15 km.

Také jste zorganizovali akci nazvanou Okrasný výbor? Co to bylo?

Tahle akce vznikla na základě celostátní výzvy a krabicové zdi vyrůstaly v mnoha městech. Vím určitě, že to měli v Hradci Králové a snad i v Chrudimi. Samozřejmě v Praze, Brně, Olomouci, Přerově a dalších městech. V Pardubicích jsme to původně nechtěli dělat – nebyli lidi a ti, co byli, byli hodně unavení. Na tlak občanů jsme to nakonec realizovali s několikadenním zpožděním, ne však pod názvem uvedeným ve výzvě, který si už ani nepamatuju, ale pod názvem Okrasný národní výbor. Ten jsme společně vymysleli s hercem Vladimírem Čechem. V té době byly nějaké třenice mezi Okresním národním výborem a Občanským fórem, proto ten šťouchanec. Vím, že jsme to museli sklidit ještě před Vánocemi, aby přes svátky nebyl ve městě nepořádek. Nastoupila sekce uklízeči, kteří likvidovali třeba plakáty, částečně stržené počasím, částečně i lidmi.

Vylepování plakátů bylo asi dobrodružství, ne?

Vylepování plakátů jsme z počátku organizovali v noci. Svolávali jsme se přes kolejní rozhlas. Já jsem potom šel druhý den za policajtama. Byl jsem zaveden do kanceláře náčelníka Veřejné bezpečnosti v Pardubicích. Představil jsem se mu, že jdu jednat za studenty, k čemuž jsem byl delegován stávkovým výborem. Bylo potřeba vyřešit například parkovací místa pro Studentský list a žádal jsem ho o nějakou součinnost. On se vším souhlasil, ale zároveň mi řekl: „Vy jste včera vylepovali plakáty. Bylo vás několik skupin. Někteří po dvojicích, kde byla holka, jste byli tři, začali jste v devět večer, poslední se vrátili ve čtyři ráno.“ Já jsem byl úplně v tranzu. Měl naprosto přesné informace: kdo kam šel, kdo s kým šel, věděl, kde je kontrolovala hlídka a spoustu dalších detailů. Museli to mít stažené buď z toho rádia, nebo jim to tam musel někdo „naprášit“. I v té době byli jedinci, kteří pracovali pro obě strany.

Chytili vás při tom někdy?

Mě ne, ale myslím, že nějaké holky jo.

Zmínil jste Studentský list. Vy jste do něj nějak přispíval?

Já nejsem žádný psavec, informoval jsem tam jen o dnu otevřených dveří na pardubickém OV KSČ, ale něco jsem tam kreslil. Například vtipy nebo plakáty.

Pamatujete si nějaký vtip?

Zrovna probíhala jednání Občanského fóra s vládou premiéra Adamce. Vláda se snažila Občanské fórum na podílu dalšího dění ve státě několikrát vyšachovat. Zkrátka udělala zase nějaký podraz. A na to konto vznikl tenhle kreslený vtip: A tady, tady soudruzi, šijeme další boudu.

Byl jste pořád v běhu. I vtipy jste kreslil za pochodu?

Měl jsem to hodně pestré. Třeba jsem někam přišel, uzmul jsem tužku, papír, tam jsem to namaloval, dal jsem to klukům, ti se zasmáli a já už byl pryč. Výborné kresby ale dělal Ondra Poul, podepisoval je jako „Já“. Nikdy před tím a nikdy potom už nekreslil. Je to škoda.

Byly některé vaše vtipy už na hraně?

Byli jsme opatrní. Vždycky to zkouknul ještě někdo další, třeba Jirka Ludvík, Bambuláč, (sekce Tisk) a ti chtěli, aby se jim to hodilo do aktuálního vydání. Bylo třeba mít se na pozoru. Třeba v ´68 udělali státní znak tak, že spodek byl lev a hlava husí jako narážka na Husáka. Ten člověk, co to namaloval, za to nešel sedět, ale dostal podmínku za hanobení státního znaku. No a kluci mě požádali, abych udělal repliku. Ale když jsme se tohle dozvěděli, tak jsme to neuveřejnili. Teda možná v prvním tisku jo, ale v dotisku určitě ne. Takže kdo to doma má, tak má docela sběratelsky cenný kousek.

Báli jste se postihů?

Z počátku možná někdo ano. Na začátku byl průběh v Pardubicích nejasný a informace, jak to vypadá v jiných městech, moc nebyly.

Stávka nakonec trvala 1,5 měsíce. Bylo to náročné období?

Ta akce byla tak rozjetá. A vy jedete jak robot. Chvílemi to bylo hodně vyčerpávající, ale zas nic tak dramatického, aby se to nedalo zvládnout.

Spolupráce s lidmi na škole, s konzervatoristy nebo s Občanským fórem byla rovná, bez podrazů. Mě spíš tehdy rozčilovala arogance a hloupost těch politiků. Přezírání potřeb těch, kterým mají pomáhat a sloužit, což se přesunulo i do dnešní doby. A to mě vytáčí pořád.

Nelákalo vás vstoupit do politiky?

Asi tři vteřiny.

Sledujete politiku i dnes?

Politiku sleduju strašně nerad, spíš ona sleduje mě. Nejradši bych se jí vyhnul. Někdy je ale nutné věci změnit. Kdyby byla dnes příležitost, šel bych do toho zas jako před lety.

Dneska se pořád berou na někoho ohledy, až nesmyslný. Nechci, aby to vyznělo nějak brutálně, ale někdy pár facek pomůže. Ne tak drsných jako tehdy. Některým současným politikům by to rozhodně prospělo.

Jezdíte protestovat do Prahy i dnes?

Byl jsem na Staromáku. Měl jsem zrovna dost práce. Zvonit klíči není nic pro mě, já radši rozvracím (smích).

Je něco, co vás během stávky překvapilo?

Celá studentská stávka byla v podstatě překvapení. Docela příjemné. Každopádně se projevily charaktery lidí, pevnost jejich názorů, nebo taky nepevnost. Mně se hrozně líbila ta spontánnost všech těch dnů. Revoluce měla zkrátka vliv na všechny. Jeden kriminalista mi dokonce říkal, že od toho 20. listopadu do počátku prosince to bylo tak v pohodě, že i zloději přestali krást. Těch 14 dnů se celorepublikově kriminalita snížila. Mělo to dopad na celý národ.

Jak se vám na to všechno teď vzpomíná?

Já jsem vůbec rád, že jsem si na některé detaily vzpomněl. Sám to nepokládám za nějakou vrcholnou etapu svého života. Je pravda, že na těch akcích se nepodíleli jenom studenti, ale i lidi tady z Pardubic a okolí. Byla to spolupráce lidí, kteří se mezi sebou znali. Skoro bych nerad, aby to vyznělo tak, že studenti byli jediní, co něco udělali. Ne, bylo to z několika směrů. Vzpomínka na sounáležitost lidí je vždycky fajn. 17. listopad každopádně pomohl. Pomohl ke svobodě pohybu, myšlení i konání. Na to se nedá zapomenout!

Když v Praze na Národní třídě zasahovaly tehdejší složky Státní národní bezpečnosti proti demonstrantům, student 4. ročníku Vít Socha nejspíš zazimovával zahradu na chatě. Co přesně dělal v ten osudný pátek, už si nepamatuje. Co ale následovalo v Pardubicích, v takové mlze nemá. Události nabraly zajímavé obrátky. A to díky studentům tehdejší VŠCHT Pardubice, kteří nestáli stranou.

Pátek 17. listopadu 1989 si pamatuje naprosto přesně. Byl totiž mezi lidmi, které na Národní třídě v Praze rozháněly bezpečností složky. Odnesl to zhmožděnou rukou. Ale nelituje, že se ke studentskému pochodu tehdy přidal. „Ten režim už musel konečně padnout,“ říká docent Oldřich Kašpar z Katedry kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice.

Etnolog a iberoamerikanista začal vysokou školu studovat v roce 1970, tedy v době nejtěžší normalizace. Vzpomíná si, že o rok dříve jako středoškolský student položil u sochy sv. Václava namalovanou moravskou orlici s nápisem „Morava Prahu nedá“. Sám totiž pochází z moravského městečka Jestřebí. A tímto gestem dal jasně najevo svůj postoj k politickým událostem z konce šedesátých let.

Učíte nemarxisticky!

Po absolvování Pedagogické fakulty na Univerzitě Palackého v Olomouci nastoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Nosil dlouhé vlasy a provokoval v džínovém oblečení. Jako odborný asistent a pedagog dostal ze strany vedení několikrát upozornění, že jeho přednášky nejsou vedeny v duchu socialistického režimu. „Vždycky jsem totiž přednášel naprosto otevřeně. A tenkrát vedoucímu katedry přišlo oznámení: Vážený soudruhu proděkane, dovolujeme si Vám oznámit, že přednášky doktora Oldřicha Kašpara jsou antisocialistické a nemarxistické. – Už jsem se viděl někde v kotelně, ale pan proděkan Robek, přestože byl komunista, dopis nakonec roztrhal a hodil do koše. Víc už to nikdo neřešil.“

Výslech na StB

Období sedmdesátých let bylo dost problematické, Oldřich Kašpar nedostával žádné zahraniční publikace a nemohl ještě ani vycestovat. Až v roce 1983 se poprvé podíval na Kubu, o rok později do Španělska a Mexiko poprvé navštívil v roce 1987. Po návratu mu však přišla obálka, ve které stálo, aby se dostavil k výslechu u StB. V dopise mu zásadně tykali. Pokud by prý nepřišel, vystavil by se riziku trestního stíhání. „Přemýšlel jsem, kde jsem co říkal, protože jsem byl i v mexické televizi. Hrál jsem tedy úlohu inteligentního blbce. Položili mi otázku: Jak bylo v Mexiku? Začal jsem mluvit o Mexiku jako o hezké zemi, kde svítí sluníčko a je tam krásně. Následoval dotaz: S kým ses tam setkal? A tak jsem mluvil o indiánech, jak jsou fantastičtí a mají srdce na dlani. Soudruh kapitán vydržel 45 minut, naťukal něco na stroji a dal mi to podepsat. Do protokolu uvedl, že dotyčný se k našim účelům v žádném případě nehodí a doporučuje mě už nikdy nekontaktovat. Slovo ‚nikdy‘ bylo podtrženo,“ vypráví historik, který za svou dlouholetou výzkumnou činnost a šíření mexické kultury obdržel v roce 2018 nejvyšší mexické státní vyznamenání pro cizince Řád aztéckého orla.

Oni mě k vám nepustí…

Díky svým vědeckým aktivitám mohl před polovinou 80. let vycestovat do Španělska. Publikoval ve středisku iberoamerických studií a vydával texty ve španělštině o starých španělských tiscích, které našel v našich historických fondech a knihovnách. „Neustále mě tak zvali na nějaké kongresy. Vymlouval jsem se na zdraví rodinných příslušníků a vymýšlel si své choroby, protože jsem jim nemohl napsat, „oni“ mě nepustí.“ Vysvětlit Španělům, jak se u nás žije a jaký režim zde panuje, bylo prakticky nemožné. V 80. letech měl být Oldřich Kašpar jmenován členem královské španělské akademie, musel to ale odmítnout. „Umíte si představit ten můj pocit? Kdybych to neudělal, vyrazili by mě z fakulty.“

Sám říká, že nikdy nebyl disidentem typu Václava Havla či Vlasty Chramostové. Přiznává, že člověk musel být v řadě věcí pokrytecký, aby to vydržel. Byl sice proti režimu, ale nikdy nešel na hranu, která by ho dostala do situace, že přijde o pracovní místo. Odmalička chtěl být totiž vědec.

Uvolnění režimu a boj za svobodu

Že se začíná režim uvolňovat, bylo patrné, když docentu Kašparovi na jaře roku 1989 přišla kniha od bolivijského spisovatele Josepa Barnadase. „Tenkrát jsme se společně sešli v knihovně u dominikánů, a on mi knihu věnoval. Když jsem ji otevřel, vyrazilo mi to dech. Uvnitř totiž bylo napsáno: Právě se vracím od Václava Havla a setkávám se s Oldřichem Kašparem, který mi vypráví vtipy o komunistech. Dodnes mám knihu doma vystavenou,“ říká akademik. Další dva roky se věci daly do pohybu.

V roce 1989 působil Oldřich Kašpar jako odborný asistent na katedře etnografie a folkloristiky v pražské Celetné ulici a měl blízko k dění. Bylo mu pětatřicet. Večer 17. listopadu se vypravil do ulic s tím, že se připojí ke všem těm nespokojeným mladým lidem a podpoří studenty, kteří šli uctít památku Jana Opletala. Z pietní akce stal protest proti společenským poměrům v zemi. „Chtěl jsem projít přes Můstek na Václavské náměstí, ale dostal jsem se vlastně do uzavřené zóny. Veřejná bezpečnost všechny strany zatarasila a dostat se ven dalo jedinou uličkou. Tou, když jste utíkali, tak vás mlátili pendreky. Byl tam chaos. Sundal jsem si raději brýle. Jedné studentce jsem dost zachránil zdraví. Jeden z policajtů se rozmachoval, že ji vezme přes záda, a já jsem tam strčil ruku. Tři dny jsem pak chodil s rukou na pásce,“ vybavuje si tvrdý zásah bezpečnostních složek docent Kašpar, který tehdy zůstal na Národní třídě až do konce.

Studenti byly podle něj hybatelé událostí, které měly vliv na rozpad komunistického režimu a získání svobody. Zároveň říká, že převzetí moci bylo vlastně pokojné. Protože se nestřílelo se a nikdo nezemřel. Na otázku, co se pro něj po roce 1989 změnilo, odpovídá: „Konečně jsem mohl psát, co jsem chtěl, a daleko více cestovat. Například dostat mexické vyznamenání za celoživotní práci, kterého si tolik vážím, by za minulé politické éry bylo nemožné.“

Doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

Narodil se ve vesničce Jestřebí v podhůří Jeseníků. Vystudoval dějepis a češtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, paralelně však navštěvoval na téže univerzitě i Filozofickou fakultu, kde v roce 1975 získal v rigorózním řízení (obor historie) titul PhDr. V roce 1980 obhájil kandidátskou disertační práci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (publikována v roce 1983 pod názvem Nový svět v české a evropské literatuře 16. - 19. století) a získal titul CSc. Roku 1996 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Doc.) a o čtyři roky později byl jmenován Členem korespondentem (Académico corresponsal) Academia Mexicana de la Historia. Od roku 1974 až do roku 2011 působil postupně jako vědecký pracovník, odborný asistent a docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2004 až dosud pracuje jako docent na Katedře kulturní a sociální antropologie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. V květnu 2018 byl docent Kašpar na mexické Autonomní univerzitě státu Hidalgo (UAEH) v Pachuce jmenován čestným a hostujícím profesorem a osobně se účastnil převzetí ocenění „profesor honorario y visitante“. Je nositelem Řádu aztéckého orla, nejvyššího mexického státního vyznamenání pro cizince.