Barbora Horníková, studentka 3. ročníku oboru Zdravotně-sociální pracovník, FZS
1. Tato situace mi ukázala, jak je důležité, aby lidé pečovali jak sami o sebe, tak i o druhé. Když se jako společnost spojíme, dokážeme překonat i to nejhorší. Osobně si více uvědomuji, křehkost svého zdraví a vím, že se nedá brát jako samozřejmost.
2. Mezi mé největší obavy určitě patřilo zdraví mých blízkých. Především mamky, která pracuje celý život ve zdravotnictví. Každý den jsem se bála, aby mi nezavolala z práce, že tam bude muset zůstat. Tím, že jsem sama po dobu nouzového stavu docházela vypomáhat do Domova pro seniory, jsem si uvědomila, jak je tahle skupina ohrožená. Nenavštěvovala jsem ani své vlastní babičky, abych je zbytečně nevystavovala riziku, protože pro ně by toto onemocnění mohlo mít fatální následky.
Matěj Kočí a Josef Strašík, studenti 1. ročníku oboru Zdravotnický záchranář, FZS
Naše situace se týkala převážně toho, že jsme i my dva chtěli nabídnout svoji pomoc. Bez nároku na mzdu, jen za podpis do našeho porfolia kvůli praxi. Kontaktovali jsme nemocnice u nás na Vysočině jako např. Havlíčkův Brod, Jihlavskou nemocnici nebo nemocnici v Pelhřimově. Všude nám však bylo řečeno, že personálu je dost, naši pomoc nepotřebují a když tak se ozvou. Nikdo se však neozval.
1. Jestli nám tato situace přinesla něco nového, tak je to bezpochyby ujištění se v tom, jak jako národ dokážeme držet spolu. Tisíce dobrovolníků, dárců, prostě lidí, kterým nebylo jedno, co se kolem děje a kteří chtěli pomáhat. Tohle je asi věc, která nás překvapila nejvíce.
2. Situace nás naučila vážit si věcí, které jsme asi doteď jistým způsobem přehlíželi. Svoboda pohybu, možnost studovat, vídat blízké a kamarády kdykoliv se nám zachce, cestovat, prostě všechno, co jsme doteď brali jako samozřejmost.
Karolína Kaftanová, studentka 2. ročníku oboru Porodní asistentka, FZS
1. Situace s Covidem – 19 mi v prvním případě přinesla pár chvil s rodinou. Díky sestřině zavřené škole jsme trávily čas se synovcem prvňákem. Učily jsme se s ním, hrály hry a vyráběly nové hračky a výtvory, aby se nenudil.
Ve druhém případě mi situace dala důležitou zkušenost na porodním sále v Mladé Boleslavi. Poprvé jsem mohla samostatně vést porod, což byl pro mě veliký zážitek, protože to této chvíle jsem jenom asistovala.
A třetí situace – cestování. Bylo hezké počasí a do přírody se mohlo, navštívili jsme s přítelem mnoho přírodních památek – Hrubou skálu, Prachovské skály, Solenickou podkovu, vodní nádrž Orlík, Čertovy skály u Mělníka a soutok Labe a Vltavy v Mělníce atd. Na oslavu ukončení nouzového stavu jsem byla v autokině na Ženách v běhu.
2. Největší obavy jsem měla asi v souvislosti s tím, že nakazím své blízké, hlavně prarodiče, protože jediná já jsem pracovala mimo domov. A samozřejmě mám stále strach, jak to nyní bude s dokončením požadované praxe, se zkouškovým obdobím a úspěšným dokončením 2. ročníku.
Stanislav Jungwirth, student 3. ročníku oboru Zdravotnický záchranář, FZS
1. Na oddělení ARO působím již více než rok, ovšem tato situace přinesla zcela nové zkušenosti. Přišlo podstatné navýšení směn na oddělení, tudíž jsem trávil v práci hodně času. Také podmínky byly jiné, čas strávený na uzavřeném boxu s pacientem byl velmi náročný. V obleku je teplo, respirátory jsou po chvíli velmi nepříjemné a štíty se hodně mlží.
Mimo ARO jsem měl možnost vypomáhat na Call centru Covid Info teamu, za což jsem velmi rád. Člověk viděl věci z jiného pohledu, komunikace s lidmi indikovanými k odběru je opravdu zajímavá. Odnáším si z toho cenné zkušenosti.
V našem městě jsem také pomáhal s nákupy a roznosem roušek pro seniory, takže nuda během karantény se mě opravdu netýkala :-)
2. Co se obav týče, snažil jsem se hlavně nepodléhat panice z médií, ale ne vždy se to dařilo. Největší strach jsem měl - a stále mám - o své nejbližší okolí. Přerušil jsem přímý kontakt s prarodiči, snažil jsem se vídat opravdu co nejméně lidí. V rámci toho jsem také přerušil své působení v jednotce dobrovolných hasičů, abych případně nenakazil ostatní hasiče.
Hana Šetinová, studentka 3. ročníku oboru Radiologický asistent, FZS
1. Tato situace mi přinesla mnoho pozitiv. Vše se najednou zpomalilo a člověk mohl jen tak být a nemusel se kvůli tomu strachovat, že něco zanedbal. Uvědomila jsem si díky tomu, kolik skvělých lidí kolem sebe mám, a že v nouzi člověk pozná přítele je velmi vystihující. V konkrétním případě, kdy mi do práce zavolala kamarádka, že šije roušky a ráda by je umístila tam, kde budou nejvíce potřeba, takže do našeho seniorcentra a zda bych jí s tím byla nápomocna. Tato zpráva potěšila nejen mě, ale i vedení celého zdravotního úseku, včetně našich klientů.
Coronavirus mě naučil velké zodpovědnosti a výpomoc v domově pro seniory se stala nejen každodenní rutinou, ale i druhým obydlím, kde jsem trávila podstatně velkou část svého volného času. Když se začalo s testováním našich klientů, a bylo podezření na možnou nákazu COVID 19, měli jsme strach všichni a čekání na hovor od krajské hygienické stanice se zprávou o negativním výsledku se stal nekonečným. Ovšem vše dobře dopadlo a naštěstí se u nikoho nákaza nepotvrdila, takže celou situaci jsme zvládli obstojně.
2. Strach o rodinu jsem měla veliký a to převážně o maminku, která je vážně nemocná a nákaza tímto virem by pro ni mohla být fatální. Díky dalším dvěma sourozencům jsme to zvládli dobře, v čase kdy jsem pracovala v domově seniorů ji vypomáhali právě oni.
Ovšem největší obavy přišli právě tehdy, kdy jsem čekala na výsledek testu COVID19 u své kolegyně se kterou jsme sloužily celý víkend. Nebála jsem se o sebe, ale o to, že bych mohla nákazu přenést na ostatní, hlavně doma, což bych si nedokázala odpustit i když vím, že by to nebyla moje vina.
Obavy z dokončení studia nastaly hned jak nás museli uvolnit z praxe. Začali jsme druhý týden v Chrudimi a tam nám řekli, že od dalšího dne nemáme chodit. Byli jsme přeloženi do Hradce Králové, kde nás poslali domů třetí den ráno a v ten moment to začalo, před námi bylo dalších několik týdnů praxe pro splnění praktického předmětu, který je podmiňující k připuštění ke státní závěrečné zkoušce a vše bylo rázem pryč. Nikdo nebyl na takovou situaci připravený a nikdo nevěděl co bude dál a nebude, každým dnem nám chodili nové a nové emaily s informace a každým dnem se vše měnilo. Nikdo nevěděl na co se má připravit a s čím počítat, to bylo na té situaci nejhorší. Nakonec to dopadlo dobře, uznali nám místo hodin praxe hodiny odpracované v době krize a museli jsme si odchodit pár zbylých hodin a výkonů k dokončení tohoto předmětu. Ovšem ne všechno to půjde takto hladce, ale věřím, že se nám Všem podaří studium ukončit zdárně.
Petr, student oboru Zdravotnický záchranář, FZS
Na začátku nákazy jsem se hlásil do Pardubické nemocnice, kde mi to ovšem nevyšlo. Dále jsem se tedy chtěl obrátit na přeloučskou polikliniku, což už jsem bohužel nestihl, jelikož mé mamce, která pracuje jako zdravotní sestra, přišly z práce pozitivní výsledky. na covid. Tím moje šance na práci ve zdravotnictví kompletně zmizely a začala pro mě více než měsíční karanténa. Docela mě zarazil systém udělování domácích karantén. Mamka si prošla klasickou čtrnáctidenní a po dvou negativních testech mohla znovu nastoupit do práce, ovšem já musel mít ještě dalších čtrnáct dní karantény. Pozoroval jsem značné zmatky, celá situace byla značně nepřehledná jak pro mě, tak soudě dle některých výroků, i pro hygieniky. Každopádně jsem dodržel další karanténu, kterou mi oficiálně ukončil rychlotest v přeloučské poliklinice. Takže aktuálně žiji už jako "normální člověk", ale protože v tuto chvíli začíná zkouškové období, tak mi svým způsobem začíná další karanténa.
1. Jelikož pocházím z vesnice je vždy co na práci. Takže jsem se po dobu karantény věnoval hlavně zahradě, práci kolem domu a tak podobně. Každopádně jsem asi nejvíce hrdý na to, že jsem se naučil svářet a výborný maďarský guláš, protože by ho měl umět každý správný chlap! Do toho samozřejmě občas i ta škola.
2. Popravdě si z nákazy těžkou hlavu vyloženě nedělám. Věřím, že se někdy buď najde opravdu kvalitní lék, nebo nejlépe nemoc sama zmizí. Největší obavy mám spíše z dopadu, například z ekonomické stránky. Představa toho, že se hroutí to, co tu bylo zhruba třicet let budováno, mě dosti děsí.
Veronika Luková, studentka 1. ročníku oboru Porodní asistence, FZS
Chtěla jsem se nějak zapojit, tak jsem se rozhodla jít na brigádu k České poště. Nesplnila jsem totiž předmět Základní postupy v porodní asistenci a tím pádem nemohu mít praxe v létě, jinak bych šla do zdravotnictví hned. U České pošty jsem pracovala i minulý rok o letních prázdninách. Tak proč nejít pomoci i teď při pandemii.
1. Na tuto situaci jsme nebyl nikdo připraven, proto to všechno bylo určitě pro každého obtížnější, než za normálních okolností. Tato situace mě určitě naučila, že zdraví máme jen jedno a musíme se o něj starat. Že bychom měli trávit více času s rodinou, i když za běžných podmínek to není tak lehké (např. když jsem celý týden v Pardubicích kvůli škole). A že bychom si měli navzájem pomáhat a naslouchat druhým.
2. Hodně jsem se bála zkoušek, jestli je vůbec zvládnu, protože moje předchozí škola bylo gymnázium, tak se ve zdravotnictví ještě moc neorientuji. Ale asi moje největší obava byla, abych se od někoho nenakazila, aniž bych o tom věděla, a pak mohla nakazit rodiče nebo prarodiče. To by tato situace byla pro mě ještě horší, než je.
